Z pohledu svobodných občanů účastnících se na věcech obecních, kantonálních, konfederace a vybraných účastí na mezinárodních věcech, se ptám: 1) Kdo tyto podmínky pro a za kandidátské země takhle domlouval? Proč, v jakém zájmu, z jakého pověření: voličů, občanů, nebo panujících moci-držících? Nebyla to bruselská byrokracie a post-komunistická nomenklatura, obě pohodlně odděleny od lidí? 2) Mají zmíněné kandidátské země dnes něco, co je hodné názvu právo? Není i to relativní bezpráví EU pro ně spíše relativním, ale přesto rozhodným, pokrokem, neboť i to obsahuje takovou míru práva, ke které by se kandidátské země těžko kdy samy dostaly? Jinak řečeno, je možné omezit něco, co není? 3) Je, mimo neexistujícího práva, i v jiných oblastech - společenské, ekonomické, kulturní (tady mám na mysli zejména kulturu společnosti a vzdělání, i toho nejzákladnějšího, řemeslného) - relativním, ale přesto rozhodným, pokrokem ono členství nižší kategorie? Není ta, relativně z jedné strany viděno, nižší druhá kategorie pokrokem, ne-li dnes ideálem, neboť dnešní stav je spíše možné přirovnat ke kategorii čtvrté, páté...? Nestanou se z chudáků páté kategorie boháči kategorie třetí? Někde jsem i v BL zahlédl názor, že i Švýcarsko se někdy k EU připojí. Ne, k tomu dnešnímu se občané Švýcarska nepřipojí, stejně jako se nepřipojí k byrokratickému centralismu francouzskému, německému... nebo absurdistánu italskému. Nechtějí být chudáky ani té první kategorie EU. Ztratili by všechno to, z čeho se ostatní ještě musí naučit učit. Budoucnost Evropy není v centralistické byrokracii, ale v rozhodování svobodných občanů o jejich věcech. Včetně míry spolupráce s nejrůznějšími společenstvími, nebo míry integrace s nimi.