Privilegovaná označující

18. 6. 2010 / Jan Matonoha

Vzhledem k tomu, že se ve Fulkově článku bohužel neříká, co se onou etikou míní, se i z tohoto pojmu stává ve Fulkově textu cosi, co mi připadá jako jeden z prvků v řadě privilegovaných a zároveň nedoložených označujících. Z toho, co píše ve svém textu ale uhaduji, že ona přítomnost etické dimenze v pozdní dekonstrukci nejspíš Josefovi připadá možná jako korekce předchozích pozic, a to korekce, již ignoruju. Dovolím si zde doplnit. Pominu-li skutečnost, že "etika" je rozhodně přítomna ve všech textech zmiňovaných autorů, jen nenabírá té konvenčnější podoby témat, která jsme uvyklí s etikou spojovat, pak platí: nejenže tento etický rozměr neignoruju, naopak z něj vycházím a vnímám jej nikoli jako odvrat od předchozího, nýbrž naopak jako zcela konsekventní rozvíjení linie poststrukturálního myšlení. Onen důraz na etiku osobní zodpovědnosti za singulární rozhodnutí je -- v mém čtení Derridy a Butler -- svrchovaně paradoxní, neboť naše rozhodnutí, jsou -- ve smyslu jednoznačné accountability, plně, pozitivně a dokonale doložitelné odpovědnosti, skládání účtů -- vposled nevykazatelná (a proto to jsou také rozhodnutí v silném slova smyslu, nikoli pouhá mechanická následování pravidla). Jediné, co pro vyšší míru jejich etičnosti mohu udělat, je snažit se o reflexi a odhalení inherentních epistemických, politických a mocenských podmínek jejich utváření, nic víc, nic míň. Vposled ale zůstává rozhodnutí ve svém etickém rozměru vždy již jen aporetickým a performativním aktem, v obecných termínech nevykazatelným singulárním překlenutím okamžiku nerozhodnutelnosti. To samozřejmě nijak neznamená, že se nerozhoduji dnes a denně (nemohu jinak) a že si nedělám nárok na primát svých tvrzení oproti tvrzením jiným, ale nejzazší důvody pro tento primát beztak nikdy nezjistím, zůstanou provždy nevykazatelné a singulární, přičemž onen praktický primát daných tvrzení je nakonec zajišťován "pouze" čistě performativně a persuazivně, tj. vposled inherentně "mocensky", "politicky" (odtud můj důraz na to, že jde vposled, paradoxně, při vší náročnosti singularity, o "prostá", "politická" rozhodnutí, jež činím). Paradoxní etičnost rozhodnutí pak tkví v tom, že vím, že za ně musím ručit, ač nemám vposled čím.

Nemíním se zde pouštět do polemiky, do jaké míry chápu reduktivně toho či onoho autora / tu či onu autorku (už jen proto ne, neboť mi není zřejmé, vůči čemu polemizovat -- krom onoho zmíněného bodu etiky jsem se ve Fulkově textu nedozvěděl, v čem ony teorie nějakým zásadním způsobem redukuji, pominu-li skutečnost, že taková námitka je stejně univerzální jako bezobsažná -- každá výpověď, byť sebepřesnější, je z podstaty formou redukce). Pokud však Josefovi už leží na srdci nereduktivní přístup k plasticitě a dynamice díla diskutovaných autorů/ek, pak si čistě jen coby pars pro toto (snad jsem se to naučil latinsky správně) dovolím připomenout, že ukazovat na jednom aforismu Friedricha Nietzscheho jeho potenciální misogynii mi připadá -- alespoň optikou zde oboustranně probíraného Derridy -- jako symptomaticky reduktivní vzhledem k (pravda, Derridou) postulované stylové a epistemické logice Nietzscheho psaní.

Ta podle Derridy (Eperons ) tkví právě v kumulaci protikladných tvrzení (jež ústí v onen "kýžený" stav, kdy nedokážeme rozhodnout, co autor "opravdu" míní, a to nás právě nutí k vlastnímu rozhodování): v tomto smyslu lze také číst právě ony Nietzscheho na první pohled "misogynní" aforismy v kontextu dané dynamiky ("strategických") kontradikcí velmi různě. Například, jiný na první pohled misogynní aforismus ze Soumraku model "Žena pokládá se za hlubokou -- proč? Poněvadž se jejího dna nikdy nedostihne. Žena není ještě ani mělká", lze vzhledem k paradoxnímu převracení axiologie hloubky a povrchu, pravdy a iluze u Nietzscheho číst ani ne tak jako projev misogynie, nýbrž jako kritiku logocentrického diskurzu založeného na utkvělých a utkvělými hodnotami zatížených dichotomiích (typu "hluboká pravda", "mělký klam" jazyka atp.).

Stejně tak nerozumím, jak lze u Nietzscheho hledat kritiku "autoritářského" vědění, protože -- jak ne/chápu, každé vědění je pro Nietzcheho formou vůle k moci, a pokud o něm lze říct, že je "autoritářské", pak snad jen v tom smyslu, že svou (nevyhnutelnou) autoritářskost nepřiznává, vydávajíc je za "pravdu".

Josef Fulka vyvrací mé poststrukturalistické inspirace poukazem, že každý se ve svých tvrzeních beztak o něco opírá, jinak by vůbec nevznikal důvod argumentovat (či bychom se stávali paranoiky). Moje opora je, vyznávám se otevřeně, velmi paradoxní, vposled nevykazatelná, resp. vykazatelná pouze a právě jen jako kontingentní zastavení se v určitém politicky a epistemologicky situovaném okamžiku teď a tady, který označím jako: rozhoduji se (při vědomí současné arbitrérnosti, temporalitě i situovanosti), že za tímto si (teď a tady) budu stát. Odklad označovaného však ale neznamená jeho ztrátu, znamená to -- právě a jen jeho odklad. To je však pro hledače pevné opory možná frustrující (nedostatečně falogocentricky zajištěné?).

Opora, ono poslední označující Josefa Fulky zůstává tajné (anebo prostě lacanovské?). Potud je má pozice možná paradoxní, ale alespoň otevřená (a nemám pocit, že nutně vede k paranoidním stavům), a zní: svou pozici vposled nemůžu dokonale vykázat. Z textu Josefa Fulky jsem naznal zatím tolik, že on, dovolávaje se nutnosti nějaké opory, tuto vykázal způsobem dosti privilegovaným: totiž žádným. Na druhou stranu, rád se nechám v tomto smyslu poučit, co onou nezpochybnitelnou zakládající oporou může být. (Ponechám-li stranou, že ony opory jsou tisíceré, ale právě onoho situovaného, kontingentního politického, epistemologického a mocenského rázu, tedy právě toho rázu, o němž celou dobu hovořím.)

Ale možná jsou i nějaké pevnější a absolutnější opory, mně na rozdíl od Josefa Fulky bohužel stále utajené. Konečně, je-li možné dekonstruovat Platóna Derridou, nepochybně to lze dělat i opačně. Tady by snad debata mohla začít být i zajímavá, třeba v rozpravě o něčem (také, a jinak tak zvaně) singulárním, jako třeba o zranitelném těle, smrtelnosti či tváři Druhého. Ostatně u vědomí těchto "institucí" -- jež samozřejmě ale také vymezují a ustavují, co to vlastně těla či tváře hodné respektu či truchlení jsou -- svou polemiku od počátku rámuji coby žánr friendly fire. Možná mi tady Josef Fulka ale spíš doporučí, ať si jdu znovu přečíst Platóna, než mi vysvětlí, jako to s tím poststrukturalismem a oporami společnosti tedy ve skutečnosti je.

Vytisknout