Případ vykradeného blázince

18. 6. 2010 / Bruno Solařík

Nejprve si přečtěme Cardinalovo hodnocení jisté surrealistické simulace delirií:

A nyní se podívejme, jak se k věci staví samotní autoři dané simulace delirií.

V předmluvě k oněm Posedlostem konstatují Breton s Eluardem, kteří se zde pokusili o simulaci debility, akutní mánie, progresivní paralýzy, interpretačního deliria (bludného myšlení) a schizofrenie (dementia praecox), že --

Zajímavé.

Zbývá už jen zeptat se, proč vlastně Cardinal považoval za nutné kdekoli prokazovat, že "Posedlosti" nejsou napodobitelsky věrohodné, když Breton s Eluardem to konstatují sami, jasně a sebevědomě, ba coby pozitivum svého pokusu, a to přímo ve vlastní předmluvě ke zmíněnému dílu.

Nemluvě o tom, že kdo si těch pět textů Posedlostí přečte, nemůže být na pochybách ohledně jejich sarkastického sociálního zaměření: například "Pokus o simulaci debility" působí jako prostý záznam monologu dobového maloměšťáka i s jeho fašizujícími předsudky, ²⁾ a "Pokus o simulaci progresivní paralýzy" vlastně jako by se sympatickou autoironií reflektoval surrealistické milostné adorace; ³⁾ a podobně je tomu i s ostatními "simulacemi".

*

Zpět k otázce, proč Cardinal považoval za nutné prokazovat prokázané.

Odpověď na tu otázku není nijak zvlášť obtížná.

Z toho, že "Posedlosti" nejsou napodobitelsky věrohodné, totiž Cardinal o své vůli vyvozuje cosi úplně jiného než autoři.

Proto mu asi bylo milejší zatajit jejich autorství onoho náhledu a prohlásit se za jeho autora sám.

Co vlastně Cardinal vyvozuje z toho nevěrohodného nenapodobení?

Vyvozuje z něj, že Eluard s Bretonem -- --

Ano, tohle Cardinal tvrdí.

Vzory (!).

Ztotožnit se s vzory.

Váhali.

No, já nevím.

Opravdu Breton s Eluardem váhali ztotožnit se ve všech bodech s psychotickými vzory?

Ostatně, co má Cardinal vůbec na mysli tím "ztotožnit se ve všech bodech s psychotickými vzory"?

Má to snad znamenat "zbláznit se"?

Logika Cardinalovy formulace by tomu totiž s prominutím nasvědčovala. Přísně vzato -- co jiného by se takovými slovy dalo vyjádřit?

Breton s Eluardem tedy váhali, jestli se mají nebo nemají zbláznit?

Obraťme se ke zdroji.

V předmluvě k Posedlostem vysvětlují Breton s Eluardem svou simulaci delirií jako pokus prokázat, že --

Ehm. Jak nyní vidíme, o nějakém váhání zde nemůže být řeč: Bretona s Eluardem totiž prostě a jednoduše ani nenapadlo ztotožňovat se "ve všech bodech" s psychotickými vzory. Tedy zbláznit se. Úplně naopak chtěli Breton s Eluardem dokázat (a dokázali) originální surrealistickou myšlenku, že i když vstoupí do mentálně "zapovězených míst", mohou se odtud zase vrátit.

*

Čtenář mě teď asi pokárá, že Cardinalovi připisuji něco, co neřekl. Byl jsem to přece já, kdo z jeho zmínky o Bretonově a Eluardově váhání ztotožnit se ve všech bodech s psychotickými vzory odvodil, že snad -- zřejmě v dočasném pominutí smyslů -- kritizuje neochotu obou pánů zešílet.

Nebráním se tomuto pokárání. Přiznávám se: byl jsem to skutečně já, kdo tu kritiku Cardinalovi svévolně přiřkl.

A o co se přitom opírám?

O nic.

Nebo o pouhý nepřímý důkaz.

Tím nepřímým důkazem je další Cardinalovo prohlášení: prohlášení o jednom surrealistovi, který -- na rozdíl od Bretona s Eluardem -- neváhal. Cituji:

Dobrá.

Samozřejmě Artaud.

Shrňme si velmi stručně, co víme o Artaudovi, pokud jde o psychickou nevyrovnanost.

Ve věku čtyř let onemocněl Artaud meningitidou, jejíž následky ho pronásledovaly celý život. Trpěl neustálými nervovými bolestmi, koktal, propadal depresím a už jako dospívající měl velmi vznětlivou a přecitlivělou povahu. Rodiče ho poslali do sanatoria pro nervové choroby. Jeho pětiletý pobyt zde byl přerušen roku 1916, kdy byl Artaud v podmínkách světové války povolán do armády. Po dvou měsících však byl z vojska propuštěn pro náměsíčnost. -- V roce 1919 se ředitel sanatoria doktor Dardel rozhodl předepsat Artaudovi v rámci léčby laudanum, což znamenalo začátek Artaudovy vleklé závislosti na drogách. ⁵⁾

Tohle tedy víme o Artaudově psychické nevyrovnanosti.

Nezbývá než z těchto údajů vyvodit, že k tomu, aby u něj ta psychická nevyrovnanost vznikla, nemusel být Artaud ani nejpřednějším, ani nejposlednějším ze surrealistů, neboť v nervovém sanatoriu za světové války se těžko mohl připojit k tehdy neexistujícímu surrealismu...

Už z toho je zřejmé, jak pochybná je Cardinalova citovaná formulace, že Artaud se prý -- na rozdíl od jiných surrealistů -- neomezoval jen na flirtování s psychickou nevyrovnaností.

Víme-li, že Artaud byl psychicky nemocný od dětství, snad by se slušelo napsat, že na pouhý flirt s šílenstvím se nemohl omezit, ani kdyby chtěl.

Cardinal však sugeruje asi takovou vizi, jako kdyby ostatní surrealisté byli vykutálení podvodníci, zatímco Artaud holt byl charakter, a tudíž se -- coby upřímně důsledný surrealista -- na rozdíl od těch podvodníků doopravdy zbláznil. ⁶⁾

Vyplývá to z pokračování Cardinalovy hypnotické sugesce:

Jak vidíme, Cardinal na jedné straně připouští, že Artaudovy psychické potíže započaly "ve válečných letech", tedy v době před jeho setkáním se surrealisty, avšak na druhé straně -- pomineme-li jeho zamlčení Artaudovy meningitidy ve věku čtyř let -- označuje vzápětí i to přiznání k léčbě v době světové války za "stadium, od něhož většina surrealistů pochopitelně couvla".

Typičtější příklad demagogie si lze představit jen stěží. Nejprve pro formu uznám, že se cosi přihodilo předtím, než pan X potkal pana Y. Vzápětí už se licoměrně tvářím, jako by se to přihodilo v souvislosti se setkáním pana X a pana Y. -- A v důsledku tohoto omračujícího významového posunu pak -- ve jménu oné z prstu vycucané "souvislosti" -- pohoršeně zavrtím hlavou nad tím, že pan Y couvl a neudělal totéž, co pan X. (Nezbláznil se, pokrytec.)

*

Nuže, Artaud dosáhl stadia, "od něhož většina surrealistů pochopitelně couvla".

Mediálně hrozivé je zde to, co dané tvrzení evokuje: dle Cardinala totiž ostatní surrealisté podle všeho setrvali před branou blázince nikoli proto, že s prominutím nebyli psychicky choří, nýbrž proto, že od těch železných vrat (za něž by se -- ve jménu autenticity -- asi správně měli chtít nechat zavřít) věrolomně couvli. A to ke všemu nejspíš z kdovíjakých nekalých důvodů.

Ty nekalé důvody pak Cardinal sleduje s vášní detektiva.

Leč nepředbíhejme. Nejdřív musí poukázat na to, proč vlastně bylo ono couvnutí surrealistů od zešílení čímsi negativním.

To se mu podařilo nádherně:

To je velmi ostrý, odvážný závěr.

Něco mu však chybí.

Logika.

Nerozumím tomu, proč by ta či ona kniha (nebo jiný tvůrčí čin) měla být -- v pozitivním smyslu -- takzvaně nebezpečná jen a jen tehdy, pokud má co do činění s klinickou psychózou; nevím, proč by temné a hrozivé teritorium muselo nezbytně ležet jedině za hranicí šílenství; a už vůbec nechápu, proč by iracionalita měla být spojována pouze s psychickou chorobou a s ničím jiným. -- Nemluvě o tom, že v souvislosti s psychotikem by namísto úsloví "dobytí iracionálna" nutně muselo být užito slov "podlehnutí iracionálnu". Nebo ne?

2.

Dělostřelecká příprava

Ze všeho, co Cardinal ve své studii říká, plyne naléhavá potřeba poukázat na to, že surrealisté se k tvorbě psychicky nemocných hlásili, ale běda, něco tam v té jejich adoraci šílenců nehraje.

Neodbytně se zde vnucuje zásadní otázka: co tím Cardinal sleduje?

Jeho náznaky jsou v průběhu textu čím dál nutkavější. A skutečně je na místě hovořit o náznacích: Cardinal nesděluje své podezření přímo, ale naznačuje horem spodem.

Podezření?

Ano, podezření. Cardinal se víc a víc chová jako detektiv na stopě nějakého hodně odporného činu.

Začíná to prohlášením, že surrealista Paul Eluard vyjádřil solidaritu s duševně chorými, byl však prý přitom zdrženlivý, přičemž ta jeho jeho zdrženlivost "je [...] poučná". Podezřelý náznak: poučná? Něco se za ní skrývá? Co, proboha?

Cardinal pokračuje: "Z názorů, které [Eluard] publikoval, [...] čiší podivná dvojznačnost." Zdrženlivost, a teď dvojznačnost. (Samozřejmě bez citací, bez rozboru.) Co se dozvíme?

Tohle:

To už je třetí článek v řetězu náznaků: zdrženlivost a dvojznačnost vůči psychotickým projevům, a teď zase obrana psychotické tvorby, která je sice upřímná, ale přitom extravagantní.

Co nás čeká? Co ta dvojznačnost?

To je ta Cardinalova stopa.

Dvojznačnost.

Surrealisté jsou vůči psychotické tvorbě dvojznační.

Cardinal tu dvojznačnost dokládá oním faktem publikace textů a kreseb "bláznů" v nesurrealistické revui Les Feuilles libres z počátku roku 1924 (všimněme si té holmesovské dikce):

Na vysvětlenou: onoho roku 1924 šlo prokazatelně, bez zbytečných hypotéz a detektivek, o surrealistickou mystifikaci proti módnímu kulturnímu časopisu Feuilles libres, jehož redaktoři totiž tehdy (v souladu s dobovým veřejným míněním) opakovaně prohlašovali, že surrealisté píšou a kreslí jako blázni. -- Proto Desnos na oplátku schválně improvizoval texty a kresby údajných bláznů a propašoval je do Feuilles libres, které se nachytaly a opravdu je takto otiskly. -- Dodnes přitom není jisté, jestli předmluvu ke zmíněné mystifikaci (Le Génie sans miroir) napsal Eluard, jehož jménem byla podepsána, nebo jestli i ji pořídil pod Eluardovým jménem Desnos; její francouzský text je, mimochodem řečeno, pro jistotu otištěn v Eluardových i Desnosových sebraných spisech. ⁷⁾

Na Cardinalově interpretaci celé historky kolem Feuilles libres je pozoruhodné, jak celou svou investigaci zakončil.

Nakonec totiž Cardinal prohlašuje, že celou záležitost je nutno "pominout jako impertinenci"; i on tedy v poklidu uznává, že šlo skutečně o provokativní mystifikaci.

To je ovšem samo o sobě velkolepé. Cardinal tedy od začátku ví o jen a jen kulturně mystifikační povaze zmíněné akce ve Feuilles libres (při níž se paradoxně jednalo o vše možné, jen ne primárně o tvorbu psychotiků). To mu však vůbec nebrání v tom, že před tímto odhalením mlží, jak je to prý všechno podivné, a hauzíruje s údajnou zdrženlivostí, extravagantností a dvojznačností kolem veškerého surrealistického vztahu k psychotické tvorbě.

Osobně mám za to, že takový postup je velmi, velmi neseriózní.

Uvidíme však, že to ještě není nic.

*

Následují totiž už zmíněné manévry kolem "Posedlostí" Bretona a Eluarda, tedy textu, jenž podle Cardinala (jak už víme) "prokazuje", že prý autoři textu váhali, zda se mají ve všech bodech ztotožnit s psychotickými vzory. -- I to je tedy jeden z náznaků, jimiž si Cardinal zjevně připravuje cestu k nějakému otřesnému odhalení...

Zmíněné "váhání" dále Cardinal dokumentuje na příkladu publikace výňatků z Eluardova poetického textu Juste milieu (Zlatá střední cesta, 1938) v revui Minotaure spolu s reprodukcemi psychotických výtvorů. -- Skutečnost, že k reprodukcím je přiřazen citát právě z předmluvy k "Posedlostem", vede Cardinala k podezření, jestli prý nejde o "nějakou skrytou hru" (!), konkrétně o "další varování před rozvratným napodobováním". Asi to Cardinal předpokládá jen proto, že "Posedlosti" byly (svými autory!) odhaleny coby simulace, která nenapodobuje...

Po vztyčení této konstrukce se Cardinal cítí oprávněn konstatovat, že

Pachuť.

Jako by.

Chybějící řešení.

Vždyť surrealisté sami dali jasně a veřejně na vědomí, že se s šílenstvím neztotožňují. Přitom se netajili ani tím, že v šílenství od počátku viděli provokativní symbol, analogii své tvůrčí metodiky i své antisociální pozice (viz Bretonův Manifest surrealismu nebo jeho Nadju).

A hleďme: Cardinal říká v podstatě totéž, ale tváří se přitom, že to byl on, kdo poprvé v dějinách odhalil kdovíjaké -- surrealisty zlomyslně zamlčované -- klášterní tajemství. A ještě daný fakt interpretuje de facto coby jakýsi handicap surrealistů oproti šílencům nebo co...

Tak takhle se dělá uměnověda: přečtu si text zkoumaného tvůrce, následně prohlásím víceméně totéž co on, a nakonec oznámím, že to neříká on, ale já. -- A příznačným znepřesněním původního významu to vyostřím kriticky vůči němu.

Tumáš anděli vidle.

*

Nuže, pachuť.

Náznaky ovšem pokračují. "A proč je tu obecně takový nedostatek surrealistických kritických textů o psychotickém nebo mediumním umění?", ptá se Cardinal, aniž uvedl, kolik textů představuje onen "nedostatek", a co by pro něho znamenal "dostatek" -- zvláště ve srovnání s tehdejším okolím surrealismu.

Opravdu, podezřelé otázky.

Na rovinu: tady si někdo zákeřnou manipulací připravuje půdu pro nějakou čertovinu...

Jeden z mnoha dalších Cardinalových náznaků ohledně údajné dvojznačnosti surrealistického poměru k psychotické tvorbě spočívá ve výtce, že v Bretonových Entretiens (1952) se vyskytují "nevysvětlitelné mezery".

Mezery?

Nevysvětlitelné?

Breton prý v Entretiens například "přes všechnu horlivou dokumentaci vlastní životní dráhy" opomíjí vliv psychotické tvorby na surrealismus: nikde se tam prý například "nešíří o svých návštěvách Palais Idéal" (listonoše Chevala) atd.

Není mi jasné, proč by mělo být tak divné, že ten či onen autor něco neopakuje dokolečka dokola, když ví, že dané informace jsou dostupné jinde než v knize rozhovorů (na kterou se zde Cardinal zničehonic omezil bez udání jakéhokoli důvodu), a to v míře přímo vrchovaté. Například zrovna o listonoši Chevalovi -- který mimochodem řečeno nebyl internovaným psychotikem, což by mu podstatně bránilo jak ve výkonu jeho povolání, tak ve výstavbě onoho Ideálního paláce -- se Breton v jiných textech zmiňoval nesčetněkrát.

Nemluvě o tom, že hned na začátku zrovna oněch Cardinalem zmíněných Entretiens upozorňuje Breton zcela jasně a nedvojznačně na svou juvenilní praxi ve válečném lazaretu pro vojáky s akutními psychózami, a to následujícími slovy:

Povšimněme si toho rozdílu.

Na jedné straně (z hlediska interpreta) nevysvětlitelné mezery a opomíjení.

Na straně druhé (z hlediska interpretovaného autora) přiznání velké důležitosti, ba rozhodujícího vlivu.

Fantom versus realita.

Přistižený Holmes.

3.

Útok

Dělostřelecká příprava je u konce.

Následuje povel k útoku.

Ten útok je však velmi, velmi podivný. Je totiž veden za použití až nestoudně ohebných šavlí. Namísto aby Cardinal pádně doložil, že ten a ten svědek přináší ve prospěch té a oné obžaloby takové a onaké důkazy, uchyluje se k něčemu dosti nehezkému. Z ničím nepodložených tezí vyvozuje bez rozboru velmi konkrétní závěry.

Budu Cardinalův útok sledovat metr po metru.

Žárlivost.

Cardinal bez skrupulí tvrdí, že "existuje názor".

Vzápětí se však tohoto "názoru" chytá a v klidu s ním pracuje jako s legitimním předpokladem, z něhož lze vyvozovat, cokoliv je komukoliv libo.

Surrealisté tedy dle jakéhosi "existujícího názoru" (?) žárlí na psychotiky.

A to je míněno zcela vážně.

Ale to je pořád jen maličkost. To hlavní teprve přijde.

Teď:

Tak, tady ji máme.

Tu kardinálskou čertovinu.

A je to stokrát horší, než se dalo čekat.

Všechny ty korálky podezřelých náznaků nyní Cardinal svázal do páternosteru s brizancí trinitrotoluenu.

Zmíněnou tezi (počínaje "existujícím názorem") opatřil Cardinal odkazem na knihu svého kolegy McGregora The Discovery of the Art of the Insane. Jistě tím nechtěl učinit za své náhledy zodpovědným někoho jiného; je hezké, že odkazuje na své zdroje, a že to činí adresně. Není však ničím vysvětleno, proč s citovaným náhledem okamžitě souhlasí, a to bez komentáře, bez vysvětlení a bez výhrad. (Působí to, jako by věřil, že doložení zdroje dané citace rovná se doložení její pravdivosti. Tak tomu ovšem rozhodně není.)

Konkrétně Cardinal -- s McGregorem za zády -- vlastně surrealisty obviňuje, že si své inspirace psychotickými "vzory" ("paradigmaty")

zlotřile schovávali pro sebe,

a to proto,

aby je mohli... vykrádat.

To je ovšem

obludnost.

Watson omdlévá. Sherlock jakoby nic čistí si Krakonošovu fajfku.

*

Otázka zní: To monstrózní odhalení vyvozuje Cardinal z čeho? Kde je ten McGregorův "existující názor" ověřen?

Nuže, pravdivost citované McGregorovy teze, že prý se surrealisté snažili z psychotické tvorby exploatovat poučení, a to žárlivě a pokradmu, ověřuje profesor Cardinal... konstatováním, že je to pravda.

Před takovou argumentací nepřítel prchá v děsu.

Surrealisté ve své době publikovali víc materiálů o tvorbě a názorech psychotiků než kdokoli jiný, s výjimkou psychiatra Prinzhorna.

Pro Cardinala (a McGregora) z toho vyplývá naopak (proč?), že surrealisté si prý díla psychotiků uschovávali pro sebe, a to kvůli tomu, aby je mohli kopírovat nebo co, a aby nikdo nevěděl, že oni je kopírují.

Důkazy firma Cardinal--McGregor neposkytuje.

Proč taky? Argumentem zmíněné firmy je drzost. Černé je prohlášeno za bílé, déšť je deklarován coby deštník a kedluben tiká.

Není tedy divu, že nyní už bere Cardinal ten ničím neprokázaný McGregorův "existující názor" o žárlivosti surrealistů na psychotiky -- názor, který vtáhl do své stati stejně, jako by do ní mohl zatáhnout valník s hnojem -- coby zcela seriózní fakt.

"Existující názor" však Cardinalovi ještě nestačí. -- Zřejmě pod dojmem, že když za své vývody dosud nebyl okřiknut, netřeba se už ohlížet na nic, v poklidu svůj kousek zopakuje ještě jednou. A tentokrát s odkazem na... na Někoho:

Někdo může říci...

"Existuje názor", "někdo může říci" a "je pravda, že..."

Nehoráznější napodobeninu faktografie si lze představit jen stěží.

4.

Okupace

A přesto lze jít v té nehoráznosti ještě dál. Tohle všechno -- to byl vlastně jen začátek. Teď to teprve začne být zajímavé.

Po svém útoku proti surrealistům zahajuje Cardinal okupaci daného prostoru. Už mu nikdo nebude oponovat. Aspoň si to myslí. Teď už si může dovolit, co chce.

A co on vlastně chce?

K odpovědi na tuto otázku dává Cardinal čtenáři takové vodítko, že nelze nepochopit, jaká šelma je uvázána na jeho konci.

Ach. Na konci Cardinalova vodítka je tedy uvázána šelma slyšící na jméno Zneužití bezbranných.

Psychická aberace byla surrealisty zneužita k pouhým poetickým objevům.

Tohle on chce říct.

Nebo ne?

S prominutím, surrealistům nešlo dle jejich vlastních slov o to, vzbudit senzaci, nýbrž o to, vyvodit například z onoho "cvičení", jímž byla simulace delirií, "pozoruhodné kritérium moderní poetiky". ⁹⁾ Vyvodit kritérium.

To se podívejme: i zde je tedy na místě se ptát, z jakého důvodu Cardinal s takovou pompou prokazoval, že Posedlosti "jsou spíše poeticky působivé než napodobitelsky věrohodné": i zde to přece autoři simulace konstatují sami, bez mučení, ba se zjevným uspokojením.

Mimochodem: proč by to nemohli dělat? Proč by kterýkoli člověk nemohl pro svou činnost vyvozovat ta či ona kritéria z čehokoli na Zemi a z čehokoli ve vesmíru?

Slyšme však slovo Cardinalovo:

Ano, přece jen to chce říct.

Cardinal skutečně -- ba s odporem! -- kritizuje, že surrealisté psychotiky jen básnicky vykořisťovali.

A on, Cardinal, je nyní i před surrealisty lidsky chrání.

Advokát šílených.

*

A co chrání advokát šílených konkrétně?

Chrání (před surrealisty) důstojnost duševně nemocných. -- No copak se to sluší a hodí, aby byli chudáci šílenci (halucinující žena a žena s tělem vztyčeným do hysterického oblouku) ukazováni na ilustracích nedokumentujících nic než surrealistickou poetiku? Tak takhle je to.

A kočky by se neměly jíst. Podívejte se tady na tuhle kočičku, jak je krásná a jak je bezbranná. A oni řekli, že je k sežrání. Fuj.

Kunsthistorik Cardinal přirozeně označuje poetiku za estetiku. Ale na tom už nesejde. Teď přijde horor.

Dle Cardinala totiž surrealisté -- svou zálibou v konvulzivní kráse hysterických projevů --

Tak.

To je definitivní vztyčení okupační vlajky interpretačního deliria nad spálenou a podupanou surrealistickou zemí.

Cardinal se nyní přibližuje na dosah k hranici elementární soudnosti a v poklidu osočuje surrealisty kolem Bretona, že prý například projevili jen symbolickou pomoc Nadje, když byla roku 1927 internována, zatímco --

Očividná možnost.

Mávněme rukou nad tím, jak zde Cardinal s bezostyšností odprýskávajícího laku ignoruje dobové okolnosti a mluví o dvacátých letech, jako by to byla léta devadesátá. Hamlet s náramkovými hodinkami na zápěstí. Na divadle se tomu říká anachronismus. V uměnovědě ne? A co v dějepisu? Proč si proboha Napoleon u Waterloo nezavolal o posily mobilem? Nelze však mávnout rukou nad celkovým Cardinalovým zhodnocením, že

Dost krátký.

Představme si nyní situaci meziválečné Evropy. Pokud jde o Cardinalovy předchůdce z řad kunsthistoriků, o situaci duševně nemocných se z nich tehdy nezajímal ani jeden ctěný akademik. Ani půl ctěného akademika. -- Koneckonců, s apelem na nesnesitelnost dosavadního stavu se podmínkám internace psychotiků nevěnoval vlastně ani kdokoli jiný. Nakonec ani Freud či Prinzhorn se vlastně nezabývali přímo touto záležitostí. Zkrátka a dobře se tehdy dané problematice nevěnoval nikdo.

S výjimkou... surrealistů. -- Surrealistů, kteří zde sami, bez jakékoli pomoci a zcela proti proudu, včetně proudu veřejného mínění, nesli svou kůži na tehdy dosti prudérní a pendrekářský trh, a museli kvůli tomu snášet agresivní osočování ze všech stran, že jsou sami cvoci.

Nenajdeme to nikde jinde, přečtěme si to tedy u Bretona (1924, 1928):

Ty bytosti, jejichž sousedství může internované osobě jedině škodit, to jsou nejen ostatní "šílenci": podle Bretona jsou to také tehdejší psychiatři. Breton důvodně kritizuje --

Na jedné straně tedy máme nulu či minus. A na straně druhé máme řekněme dvacet kilometrů dlouhou stezku, prosekanou skrz neprostupnou džungli předsudků směrem k pochopení zoufalé nespravedlnosti, kterou musí duševně nemocní zakoušet za zdmi blázinců. Stezku vytyčenou v dobovém kulturním kontextu téměř jen surrealisty.

A teď si představme, že pak přijde akademik Cardinal, který si v dobovém kontextu sedmdesátých až devadesátých let 20. století dělá na bláznech disertace a stojky na hlavě, protože v dané záležitosti bylo dobojováno, když se učil chodit po dvou.

A tenhle akademik opatří danou problematiku komentářem.

A jakým!

O té nule resp. minusu všude kolem se nezmíní ani půlslovem. Ale o těch dvaceti kilometrech představujících v dobovém kulturním a historickém kontextu jedinou trasu vytyčenou daným směrem vysloví bohorovně shovívavý úsudek, že ta trasa je... krátká.

*

Jen na okraj: podobně si současná uměnověda zahrává se sociálními anachronismy, pokud jde o otázky emancipace žen či sexuálních menšin. Tuto problematiku pojímají mnozí akademici s oblibou opět tak, jako kdyby ve dvacátých letech panovala v sexuálních otázkách táž obecná atmosféra pozitivní diskriminace jako dnes; z tohoto nemístně ahistorického hlediska jim tehdejší surrealisté připadají intolerantní. Samozřejmě bez ohledu na to, že ve skutečnosti mezi sebou surrealisté bez potíží uvítali homosexuála René Crevela či transvestitu Pierra Moliniera, a to ve své době spíše s výjimečnou než běžnou tolerancí, nemluvě o jejich nadšeném zájmu o život i dílo markýze de Sade, jehož polymorfně perverzní svět má k intoleranci vůči všem myslitelným sexuálním aberacím hodně daleko. -- V této souvislosti je zajímavé sledovat tvrdošíjnou snahu určitých představitelů současné uměnovědy zaměňovat například Bretonovu starosvětsky heterosexuální orientaci (na kterou má snad dosud člověk právo) za důkaz "homofobní" povahy celého -- takzvaně "ortodoxního" -- surrealismu. (Samozřejmě opět bez ohledu například na "Pátrání surrealistů ve věcech sexuálních" z let 1928--1932, jehož osobní otevřenost, a to pochopitelně i u Bretona, byla v dobovém kontextu čímsi naprosto neslýchaným.)

Velmi snadno lze za touto operací odhalit úsilí rozdělit surrealismus na a) údajně nepřijatelné "bretonovské dogma" a b) umělecky i sexuálně "svobodomyslnější" vybrané surrealisty, post-surrealisty, rádobysurrealisty a jakobysurrealisty.

Posuzování prvotního surrealismu z ahistorických pozic napovídá například program akademického sympozia opatřeného dvojznačným názvem Surrealismus v diskusi -- Ozvláštnění/Zhomosexuálnění surrealismu (Queryng Surrealism,Queering Surrealism, 18.--20. 6. 2010), kterého se účastní mimo jiné i Roger Cardinal. ¹⁴⁾ -- Přednáškový blok Divná dědictví (Queer Legacies), připravený pro toto sympozium, je například uveden slovy:

Vedle tvorby dvou Britů, Angely Carter a Briona Gysina, je daný přednáškový blok věnován "sadomasochismu infantilní imaginace" ve filmu Něco z Alenky česko-slovenského surrealisty Jana Švankmajera. ¹⁵⁾

Souvislost Briona Gysina (1916--1986) se surrealismem spočívá v tom, že v devatenácti letech studoval u Ernstovy druhé ženy, která ho seznámila se surrealisty, s nimiž pak vystavil své kresby, avšak ihned se dostal do konfliktu s Bretonem. Později tvořil v přímé spolupráci s beatnikem Burroughsem, kterému zprostředkoval dadaistické spojování pasáží textu metodou náhodného střihu.

Angela Carter (1940--1992), ovlivněná zpočátku Sadem a Baudelairem, autorka knih a filmových scénářů magického realismu a sci-fi, jíž je na sympoziu věnována přednáška "Surrealismus a genderová parodie", neměla se surrealismem osobně společného vůbec nic. Pod heslem surrealismus jako kulturní síla, pokračující dlouho po ukončení svého oficiálního rozkvětu, si tedy budeme muset v rámci zmíněného sympozia představit faktograficky zcela konfúzní libovůli a svévoli, sledující nikoli myšlenkově imaginativní spojitosti, nýbrž povrchní, vnější, formově estetické analogie toho, co je tak či onak bizarní, a co uměnovědci jen proto rádi označují za surrealistické.

V každém případě bude zajímavé slyšet, co řekne Jan Švankmajer, až se dozví, že byl organizátory sympozia zařazen mezi tyto a jiné takřečené následovníky, odklonivší se ať bezděky či záměrně od strohé bretonovské ortodoxie...

*

Vraťme se k naší věci.

Nyní profesor Cardinal zatluče do své konstrukce poslední hřebík.

Poté, co trapně a lacině, ba nesnesitelně snadno moralizuje o údajném nedostatku soucitu surrealistů s psychotiky, pronese následující super-alibistický výrok:

A zmíněnému výroku pak nasadí takovouto korunu:

Dosažením forem vyvážit utrpení... Brzdit reflex soucitu... Brrr.

Cardinal vlastně tvrdí asi tohle:

Surrealisté si dělali dobře, tancujíce po hlavách šílenců, kterým ukradli jejich kresbičky, aniž by je při své mýtické všemohoucnosti vyvedli z bran blázinců do tehdy neexistujících workshopů pro handicapované.

A bez sebemenšího pocitu trapnosti dodává Cardinal vzápětí, že ten zjevný a nepochybný zločin proti lidskosti a soucitu, kterého se surrealističtí vyvrhelové údajně dopustili, se zase na druhé straně nesmí posuzovat tak přísně, jak by se dozajista slušelo a patřilo. Proč? Protože holt umělci jsou lidé zvláštního ražení, že. -- Každopádně to není pro chudáka akademika žádná legrace, zodpovědět takové zapeklité otázky...

No jakpak ne: po soucitu vůči psychotikům prokažme nyní shovívavost vůči morálním troskám, říkajícím si surrealisté. Udělme jim milost a už o tom, co provedli, nemluvme. Třeba se polepší.

Napadání surrealistů za údajný nedostatek soucitu vůči psychotikům snad může být čtenářsky vděčné z módního hlediska abstraktního humanismu. Fakticky je však zcela neprokazatelné prostě proto, že se v realitě vůbec nemá o co opřít.

Surrealisté neoplývali soucitem s policajty, faráři, generály, buržoy. Dokonce na ně mezi válkami bez skrupulí přivolávali vražednou pohromu rudého teroru. To lze dokázat na nespočtu příkladů z jejich tvorby i názorů. Kde však hodlá Cardinal prokázat svou tezi, že surrealisté opomněli mít soucit s psychotiky (sic!), to jsem tedy zvědav.

Leda že by policajty, faráře, generály a buržoy (včetně buržoazních uměnovědců) prohlásil za psychotiky a psychopaty.

Pak by to snad konečně začalo do sebe všechno zapadat.

5.

Osvobození

Hlavní potíž Cardinalovy interpretace vztahu surrealistů k psychotikům spočívá bezpochyby v tom, že Cardinal ztotožňuje a) šílenství samo o sobě s b) určitými vlastnostmi tvorby neškolených autorů (mezi nimi i "šílenců"). -- To je něco jako sčítání hřebíků s mašlemi.

Podle mého názoru je faktická distance surrealistů od duševně nemocných zcela legitimní prostě proto, že surrealisté nebyli duševně nemocní (aspoň ve své většině). Tak to ostatně formuloval surrealista Dalí: "Jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je, že já nejsem šílený!"

Pikantní je, že tento stručný a výstižný Dalího výrok Cardinal sám cituje (pohříchu coby další ze svých "důkazů" surrealistické "dvojznačnosti").

Nuže, legitimní distanci surrealistů od psychické nemoci jako takové vlastně Cardinal vydává za jejich údajnou nedůvěru vůči tvůrčí činnosti psychicky nemocných ("...jako by surrealismus sice chtěl toto umění podpořit, ale nedat mu bezvýhradnou důvěru...").

To je jako kdybych třeba já po pravdě oznámil, že nejsem Lotyš, a někdo by mě pak jen kvůli tomu apodikticky označil za "muže nedůvěřujícího lotyšskému folkloru".

Tady se ovšem dotýkáme zásadního aspektu Cardinalova uvažování.

Cardinal totiž ve svém textu zjevně vychází z podivuhodně romantické představy o vztahu surrealismu a duševní nemoci.

A obecně vzato o vztahu jakékoli autentické tvorby a duševní nemoci.

Zde je ukázka Cardinalova romantismu:

Vzhledem ke kontextu je nutno konstatovat, že smysl této Cardinalovy poznámky je následující:

Zatímco Artaud coby psychicky nemocný člověk "dává ochutnat spalující příchuti nepředstírané 'skutečné věci`" (všimněme si: nepředstírané), pak tedy snad podvodní surrealisté, váhající zbláznit se, podle všeho ve svých dílech jen cosi předstírali nebo co. Podle tohoto náhledu snad lze dosáhnout nepředstíraného tvůrčího nazření skutečnosti ("skutečné věci") jen a jen v rámci psychické poruchy.

V celém Cardinalově textu je ostatně psychotická tvorba -- z hlediska jak tvůrčí autenticity, tak umělecké intenzity díla -- opakovaně prezentována coby jakýsi nepřekonatelný ideál. Vzpomeňme si: surrealisté ji prý měli za vzor (paradigma tvůrčího subjektu), Artaud se neomezoval jen na flirtování se zdrojem onoho vzoru (tedy s psychickou poruchou), jeho nekompromisní sestup do temného šera psychózy neměl v surrealismu obdoby, ostatní surrealisté odtud k vlastní škodě couvli, a tudíž působí jejich nepsychotické výtvory a apely domýšlivě a prázdně.

*

Řekněme si bez okolků, že teze o psychotické tvorbě coby ideálu tvůrčí autenticity a intenzity představuje -- a to nejen v uměnovědných souvislostech -- cosi jako podivínské zevšeobecnění tzv. pozitivní diskriminace.

A dodejme, že toto zevšeobecnění se stalo v posledních desetiletích módním artiklem.

Snad za to můžou právě prvotní surrealisté. Spolu s Prinzhornem. A Dubuffetem. Byly to jejich apely ohledně autenticity a intenzity psychotických (a jiných neškolených) výtvorů, co k nim otevřelo dveře pozdějším uměnovědcům a akademikům.

Na rozdíl od nich však surrealisté neposuzovali hodnotu psychotických výtvorů mystickým aparátem abstraktních a estetizujících úvah (byť třeba založených na zkušenosti s tvorbou psychotiků), nýbrž ji vnímali s konkrétním pochopením reálné situace jednak tvůrčí metodiky jako takové, a jednak osudu psychotika an sich.

Asi proto dospěli k odlišným závěrům než uměnovědci Cardinalova typu.

Začněme u toho, co muselo být kdysi dávno učiněno ze všeho nejdřív: u toho, že někdo musel sebrat odvahu a proti proudu veřejného i odborného mínění označit tvorbu "šílenců" za aktivitu srovnatelnou s tvorbou "normálních".

Byl to Hans Prinzhorn, kdo tak učinil ve své Tvorbě duševně nemocných (1922), když pronesl jednoduchou, avšak dobovými předsudky nepřipouštěnou pravdu: "Tato výtvarná díla jsou tvůrčími pokusy -- to mají z psychologického hlediska společné s 'uměním`." ¹⁶⁾

Odvaha Prinzhornova činu spočívá v tom, že připuštěním uměleckých kvalit tvorby "šílenců" se vlastně automaticky připouští i jistá propustnost hranice mezi "šílenstvím" a "normalitou". A Prinzhorn to důsledně uznává:

Ano, kulturní konvence reflektují vždy takové společenské povědomí o daném problému, které právě panuje. Mohou tedy reflektovat stejně tak nesnášenlivé odvrhování jakékoli "jinakosti", jako naopak bezuzdné zbožňování bizarérií všeho druhu a se vším všudy.

*

V této souvislosti se vraťme k otázce údajného (a Cardinalem zjevně kritizovaného) váhání surrealistů, mají-li se ve všech bodech ztotožnit s psychotickými vzory.

Jak už bylo řečeno, Cardinalovy závěry napovídají snahu chápat duševní nemoc jako jakousi mysticky absolutní podmínku pro ideál tvůrčí autenticity, ideál, který "dává ochutnat spalující příchuti nepředstírané 'skutečné věci`".

U surrealistů tomu bylo poněkud jinak. -- V souladu s Prinzhornovým otevřením problému mezí normality se roku 1928 vyjádřil zakladatel surrealismu André Breton:

Pochopitelně tedy odmítal, že by měly mít hodnotu nižší.

Ale když je to tak, pak to vlastně znamená, že jim nepřiznával ani hodnotu vyšší.

Nebo ano?

Ne. Ani vyšší.

Absolutní, kardinální idealizaci a romantizaci duševní nemoci coby absolutní a záviděníhodné podmínky autentického tvůrčího průniku do "nepředstírané' skutečné věci`" prostě u Bretona nenajdeme.

Pro důkaz stačí zalistovat v jeho Nadje.

Breton v knize nikterak nezpochybňuje, že Nadja opravdu zešílela. Na okraj stavu, do něhož se vlivem choroby dostala, dokonce konstatuje:

Zjevně pod otřesným dojmem internace Nadji a coby výraz soucitu s jejím osudem Breton veřejně protestuje proti věznění duševně nemocných (viz výše). Zvláště pak proti takové středověké internaci, jaká byla tehdy pravidlem.

Rozhodně však netvrdí, že by si nárůstu Nadjina šílenství, dokud byla jeho přítelkyně na svobodě, nějak zvlášť užíval. Naopak. Breton v Nadje jasně sděluje:

Opět, jako vždy, se Cardinalovy výroky o surrealistech jeví v konfrontaci s prameny jako vlamování se do otevřených dveří. Cardinal přichází s tímto odhalením: "Myslím, že je pravděpodobné, že surrealisté -- přes svůj veřejný obraz znalců skandálu a výstřelků -- se v soukromí vyznačovali stejnou rozpačitostí při konfrontaci se skutečným šílenstvím jako kterýkoliv člověk z ulice."

Citace z Bretona však ukazuje, že Cardinal si v této souvislosti nemusí nic "myslet" a nemusí dramaticky odhalovat žádnou "pravděpodobnost": vždyť zjevná distance od ztráty sociální sebekontroly nebyla Bretonem nikde a nijak skrývána. Může si ji v Nadje přečíst kdo chce.

*

Jak řečeno -- už před lety se dostala do módy ona estetizující (či esteticky "antiestetizující") absolutizace psychotické zkušenosti. Cardinal tuto módu živí. Surrealisté však nemají důvod jí podléhat. A také jí nepodléhají.

Například klinický psycholog, psychoanalytik a současný česko-slovenský surrealista Roman Telerovský v této souvislosti důrazně upozorňuje na riziko "antinormativní antiestetizace, totiž vyzdvižení produkce psychotika jako produkce idealizované..." ²³⁾

Varuje tedy přesně před tím, co zde sledujeme na případu Rogera Cardinala. Proč?

Protože projevy mediumiků a psychotiků jsou dle Telerovského mnohdy "omezeny v kazajce symptomu a dál se nepohnou": ²⁴⁾

Jako příklad setrvalého kritického povědomí surrealistů ohledně daného problému cituji názor československého surrealisty Vratislava Effenbergera z roku 1984:

6.

Ztělesnění duševna

Autenticita je tedy pouze předpokladem významné tvorby. V čem však ta autenticita spočívá? A v čem spočívá ta významnost?

Bylo řečeno, že Breton -- ve shodě s Prinzhornem -- nepřiznával vjemům a představám duševně nemocných jinou hodnotu než vjemům a představám duševně "zdravých". Vjemům a představám.

Prinzhorn i Breton jsou si tedy zcela zjevně vědomi toho, že při srovnání tvorby duševně zdravých a duševně nemocných autorů nelze primárně vycházet z estetické povahy forem a tvarů, v nichž se ta či ona tvorba realizuje, nýbrž z mentální povahy vjemů a představ, tvořících zdroj onoho ztvárnění, oné realizace. Srovnáme-li tyto závěry s tím, co v týchž souvislostech tvrdí Cardinal, zjistíme zde jasný rozpor.

Rozpor, který stojí u kořene Cardinalova detektivního podezření, že prý surrealismus "jako by chtěl toto [psychotické] umění podpořit, ale nedat mu bezvýhradnou důvěru". Právě onoho podezření, které pak Cardinal rozvinul do infarktové teze o tom, že surrealisté prý zatajovali svou inspiraci tvorbou psychotiků, protože ji prý bezostyšně vykrádali.

Cardinal totiž mimo jiné označuje za podezřele "příznačné", že surrealista Dalí sice prokazuje znalost psychologické problematiky, avšak --

A co má být?

A vůbec, co tím chce Cardinal vlastně říct?

Pomiňme nyní tu maličkost, že Cardinal na jedné straně viní surrealisty z toho, že psychotiky vykrádali, a na straně druhé s podivem konstatuje, že je při tom vykrádání opomněli kopírovat. Do Cardinalovy špionážní teorie to koneckonců zapadá skvěle: v zájmu utajení krádeže prasete zakopali ti lotři ukradené prase u božích muk za vesnicí. Takže z něj nic neměli. -- Takoví jsou to rafinovaní zločinci!

Vraťme se raději k podstatě věci.

Má snad z toho, co Cardinal prohlásil, vyplývat, že surrealisté nevěnovali psychotické tvorbě důvěru? Má to vyplývat z toho, že nekopírují její výtvarné formy?

Obecně vzato si Cardinal zřejmě plete výtvarné formy s mentálními funkcemi. V každém případě zcela ignoruje fakt, že v autentickém výtvoru je výtvarné zpracování vjemu a představy nedílnou součástí prožitku -- individuálního, subjektivního prožitku -- onoho vjemu či představy.

A že surrealisté oceňovali na verbálním či výtvarném ztvárnění psychotických myšlenek právě jeho originalitu.

Nikoli však originalitu vědomě konstruovanou. Nikoli. Oceňovali samovolnou originalitu, za niž ono ztvárnění vděčí zmíněné nedílnosti vjemu/představy a prožitku. A to na rozdíl od nesčetných děl mnoha esteticky a výtvarně školených autorů, jimž přílišný vliv výtvarných vzorů, diktovaných zčásti klasickými poučkami a zčásti dobovou módou, zabraňuje v onom bezprostředním, tj. do sebe sama ponořeném splynutí vjemu/představy a prožitku do výsledného tvaru: spoutání vjemu/představy se stylem či formou vzorového artefaktu či komplexu artefaktů totiž onen vjem/představu spolehlivě odtrhává od jeho/jejího autentického prožitku.

Neškolený psychotik (stejně jako neškolený ne-psychotik, mimochodem), tvořící z vnitřního pnutí, nikoli pro živobytí či slávu, zkrátka zůstává ušetřen oněch paradoxně omezujících vlivů uměleckého vzdělání a školení. Což mimochodem není nikterak jeho zásluha, nýbrž holý fakt. (Nelze přece říct, že by se například nevzdělaný nádeník Wölfli vyhýbal výtvarnému školení záměrně.)

*

A co říká Cardinal?

Cardinal se diví, proč Dalí na jedné straně oceňuje duševně abnormální stavy, ale na straně druhé proč jeho obrazy nepřipomínají výtvarnou podobu psychotických artefaktů.

No přece právě proto!!!

Dalí (i přes své výtvarné školení) oceňuje duševně abnormální stavy právě proto, že mu svou mentální povahou ukazují cestu, jak se soustředit na vlastní vnitřní svět, a tudíž (mimo jiné) jak spontánně nepřipomínat individuální formy či styly cizích artefaktů!!!

Cardinal se ostatně sám zmiňuje o Bretonově nadšení pro psychotické tvůrce, kdy Breton jasně vyzdvihuje jejich mentální, a nikoli výtvarnou charakteristiku. -- Konkrétně Cardinal upozorňuje na Bretonův výrok z roku 1948, v němž prý "Breton [...] velebí nespoutané umění duševně nemocných jako 'studnici morálního zdraví`." No prosím.

Jenže Cardinal si to zase vykládá, jak se mu to hodí. Pohleďme:

Ale kdeže.

Breton tím výrokem o morálním zdraví psychotiků vůbec nevyjádřil přání, aby jejich umění zaujalo hrdé místo v surrealistickém kánonu. Sousloví "surrealistický kánon" je ostatně v souvislosti s Bretonem a se surrealismem přinejmenším nemístné. Ale hlavně: Cardinal se s protivnou shovívavostí snaží omlouvat Bretona za výrok, který prý byl bezpochyby jen aforistický: vždyť jej vyslovil surrealista, že ano; tak jakpak by to nebyl pouhý aforismus. Copak výroky surrealistů lze brát doslova?

Ano, bylo by lepší brát je doslova. Ten Bretonův výrok totiž nebyl aforistický ani v nejmenším. Breton jím naopak mínil přesně to, co řekl -- a co Cardinal necituje:

Nuže: Breton zcela zjevně neužil sousloví "morální zdraví" jako aforismus kdovíčeho, nýbrž je užil doslova ve významu "morální zdraví".

A to v té nejostřejší opozici proti amoralitě "uměleckých" slavomamů, především v rámci těch či oněch "kánonů".

Tedy v dokonalém protikladu vůči tomu, co mu Cardinal aforisticky přisoudil ("umění... v kánonu").

Ostatně, už v Manifestu surrealismu (1924) mluví Breton prakticky o tomtéž (jen termín morální zdraví je zde zastoupen slovy poctivost a nevinnost):

*

Vzpomeňme: z mentální povahy neškolených výtvorů (třeba psychotických) vyvozovali surrealisté pozoruhodné kritérium moderní poetiky.

A tohle je ono kritérium. Surrealisté vyzdvihovali autenticitu tvorby psychotiků nikoli jako jakýsi absolutní a nepřekonatelný vzor tvůrčí invence, nýbrž jako příklad bezelstné upřímnosti, s níž lze přistoupit k tvorbě jakožto k neopakovaně individuálnímu vyjádření elementárních lidských tužeb. Neopakovatelně individuálnímu, a proto v důsledku začasté i tvárně originálnímu. -- A to na rozdíl od módní vypočítavosti "ne-šíleného" umělce-odborníka. -- Významným podnětem jim byla ona upřímnost. Podnětem, který rozhodně nebyl předmětem jejich skryté žárlivosti, nýbrž neskrývaného obdivu. Obdivu k důslednosti. -- Vždyť se jim zde koneckonců důsledně ověřovala správnost jejich vlastní upřímné důvěry v záznam samovolného průběhu myšlení pokud možno bez morálních a estetických zřetelů a pokud možno bez rozumové kontroly. Důvěry, díky níž i jejich (tzv. surrealistická) tvorba dosahovala nezřídka (ne vždy) téže intenzity jako mnohé výtvory neškolených autorů.

Přibližovala se tedy oné intenzitě díky téže metodice. Nikoli však díky abstraktně hypotetické metodice formové, nýbrž díky konkrétně empirické, spontánně vznikající metodice sémantické, spočívající v osvobození myšlení a obrazotvornosti pokud možno ode všech klišé, ode všech kánonů, ode všech ohledů, ode všech pout...

Zato výtvarné či stylistické (tj. formové) kopírování psychotických vzorů surrealisté sami výslovně odmítli. A to zcela logicky, s naprostou samozřejmostí a na základě vlastních (surrealistických) měřítek: kde by pak byla ta upřímnost ve vztahu k vlastnímu vnitřnímu životu, kdyby někde (po vychytralém zvyku a vzoru školených umělců) kopírovali nějaké cizí výtvory s ohledem na jejich vnější tvary? Ať už řekněme výtvory psychotické nebo třeba staroegyptské, gotické, abstraktivní atd.?

Ostatně, autentičtí surrealisté (dnes titulovaní termínem "ortodoxní") vytýkali a vytýkají sami sobě a svým tvůrčím souputníkům to, co je ve sféře "umění" pohříchu pravidlem: přílišné ustupování lstivé potřebě efektnosti a přílišné podléhání vlivům cizích vzorů. Pokud jde o tvorbu, nic jiného "ortodoxním" surrealistům nevadí. V "ortodoxním" surrealismu JE VŠE DOVOLENO -- mimo tyto (duševně sebevražedné) intelektualizující spekulace. Právě ty jsou ovšem v "ortodoxním" surrealismu vypalovány s povrchu zemského žhavým železem. -- Začít však musí každý "ortodoxní" surrealista sám u sebe. A ten rozžhavený ingot vyplavovaný každého rána oceánem noci, to je koneckonců sen. Z tohoto hlediska se cítím oprávněn poopravit výrok uvádějící panel Divná dědictví (Queer Legacies) na akademickém sympoziu ve West Dean. Řekl bych to takhle:

*

Cardinalova detektivka, v níž sugeruje, že surrealisté snad pod věrolomnou adorací pokrytecky tajili odstup od šílenství nebo co, je jen a jen důsledkem Cardinalova ztotožňování dvou věcí:

a) morální bezúhonnosti a estetické neovlivněnosti tvorby neškolených psychotiků, mediumiků, "outsiderů" atd., kterou se surrealisté (na rozdíl od povrchově výtvarné podoby jejich děl) nepochybně, s povděkem a bez utajování inspirovali, a

b) hypotetické adorace samotného psychotického stavu se vším všudy, kterou jim Cardinal přisoudil zcela bezdůvodně a v rozporu s fakty, aby je pak mohl usvědčovat z údajné nedůslednosti a rozpaků.

Nelze s jistotou tvrdit, že Cardinal se této fatální záměny dopustil záměrně, z potřeby vědomě překrucovat fakta. -- Přísně vzato lze na tomto příkladu demonstrovat učebnicový postup spekulativní logiky, jež sice vychází z nějakého empirického faktu (zde vztahu surrealistů k tvorbě psychotiků), ale splétáním lákavých dedukcí se od empirie víc a víc vzdaluje, až se nakonec dostává do slepé uličky fantasmat, zcela odtržených od reality. K onomu vyšinutí z reality přitom (jako se to stalo Cardinalovi) úplně stačí nahradit nezaujaté bádání snahou jakýmkoli způsobem dokázat předem pojatou premisu: jedna Ernstova koláž se vnějškově (tvárně, výtvarně) dosti podobá kresbě psychotika Natterera z Prinzhornovy sbírky -- to tedy znamená, že surrealisté na zapřenou vykrádali psychotiky. A už se jede. Rovnou do Maelströmu aprioristických spekulací.

Přitom je to tak prosté, milý Holmesi. Byl to už Prinzhorn, kdo výstižně, protože jednoduše a bez spekulativních apriorismů, vyslovil základní podmínku inspirativnosti tvorby:

A právě tam, kde se to spontánně daří -- bez ohledu na to, pochází-li takové "expresivní jednání" od autorů fyzicky či duševně zdravých nebo nemocných --, tam, kde se utvářejí předpoklady nejen pro osvobození imaginativních funkcí ducha (tedy pro autenticitu tvorby), nýbrž i pro spontánně komunikativní potenciál, dialekticky nezbytný pro rozvoj procesu sebepoznání (tedy pro individuální i nadindividuální intenzitu tvorby), zde všude sledujeme a zakoušíme pulsující moc bezprostřednosti, dávající hmotu a tvar živému vztahu podnět--prožitek: sdělnou moc, jejíž jméno zní podnětnost (inspirativnost).

Ztělesnění duševna.

Rychle voda teče rychle lejíč voda čač.

***

Upozorňuji, že v mé kritice studie profesora Cardinala mi ani na čtvrt vteřiny nešlo o nějaké apriorní nadržování ideji (třeba ideji surrealismu) před ověřenou fakticitou. Empiricky ověřená fakticita ať už objektivní skutečnosti nebo její subjektivní reflexe je mi -- coby "ortodoxnímu" surrealistovi -- nesmírně dražší než milion z prstu vycucaných idejí. Právě proto zastávám názor, že módně efektní překrucování faktů nemá být ponecháno bez odezvy.

Poznámky:

Vytisknout