Je čas bourat mýty I

17. 6. 2010 / Zdeněk Jemelík

Vedle toho ovšem musíme připustit, že síla psaného slova, hlasu z rádia či televizní obrazovky je nesmírná. Příslušníci orgánů činných v trestním řízení nežijí ve vzduchoprázdnu a v různém rozsahu jejich působení vnímají. Je to viditelné hlavně soudců. Policisté a státní zástupci působí mimo veřejný prostor, takže snadno unikají pozornosti. Vystupňuje-li se mediální štvanice ve prospěch či neprospěch jedné ze stran trestního řízení až do síly, hrozící psychologickým lynčováním "neposlušného" soudce, občas se stane, že se podaří dosáhnout odklonu rozhodování od práva a spravedlnosti.

Velké mediální kampaně kolem trestního řízení jsou vždy účelové a jejich motivy bývají složité, nepřehledné, těžko zjistitelné. O dosažení spravedlnosti v nich jde jen zmatené veřejnosti, jejich původci mají vždy ještě jiné cíle, obvykle málo ušlechtilé. Jejich výsledkem bývá vznik mýtů, jež ovlivňují myšlení nejen veřejnosti, ale v různém rozsahu i příslušníků orgánů činných v trestním řízení. Mýty pak zastírají před veřejnosti pravdivý obrazu skutkové podstaty případu a současně ztěžují průchod spravedlnosti.

Chce-li jít nová vládní koalice cestou budování právního státu, musíme mimo jiné skoncovat se snahami médií o nadvládu nad procesy vymáhání práva. Nastal proto čas k bourání mýtů.

Dva z nich oživilo druhé kolo prvostupňového řízení ve věci ochrany osobnosti skupiny žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové u Krajského soudu v Praze, z nichž ten starší křiví pohled veřejnosti na justici a státní zastupitelství již pět let, mladší od r.2007. Na vzniku obou má ústnatá exprokurátorka lví zásluhu.

Upozorňuji, že mám na oba názor odlišný od většinového. Troufám si jej obhajovat, protože jsem nezávislý na aktérech událostí bez ohledu na jejich postoj k mýtům, část z nich osobně znám a o některých událostech mám bezprostřední osobní poznatky, k nimž se novináři "velkých" médií nedostali.

MÝTUS Č.1 -- KAUZA KATARSKÉHO PRINCE

Jeden z mnou zmiňovaných mýtů se týká t.zv. "kauzy katarského prince". Podle něho "katarský princ" dlouhodobě prznil mladá česká děvčata. Byl dopaden a postaven před senát Moniky Křikavové Obvodního soudu pro Prahu 2, který mu uložil spravedlivý trest rozsudkem, následně potvrzeným senátem Petra Stutziga Městského soudu v Praze. Jeho vykonání unikl, protože exministr spravedlnosti bez ohledu na vydaný rozsudek nezákonně rozhodl o předání trestního řízení do Kataru a nechal "prince" propustit z vazby. Za odměnu mu katarská vládnoucí rodina zaplatila svatbu v Dubaji.

Exministr Pavel Němec napadl zákonný rozsudek Moniky Křikavové stížností pro porušení zákona, které Nejvyšší soud ČR vyhověl. V této věci prý Pavlu Němcovi pomohl místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, který soudce ovlivnil vydáním článku v měsíčníku Trestní právo, v němž obhajoval zákonnost ministrova postupu.

"Katarský princ" opustil Českou republiku s tím, že trestní řízení bude v Kataru pokračovat. To se nestalo. Katar nabízel za jeho vydání uzavření mezistátní smlouvy o právní pomoci, na které také nedošlo.

Tolik tedy první mýtus, na jehož rozbití nestačil ani výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který novinářská chátra a různí neodpovědní lidé typu Marie Benešové či Vojtěcha Cepla ml. rozsudek Nejvyššího soudu ČR neberou na vědomí, považujíce jej za právně bezvýznamný, popř. neúčinný. Zde je kořen části jiné legendy, podle které místopředseda Nejvyššího soudu ČR je od té doby stálým členem tzv. "justiční mafie", výtvoru paranoidního myšlení Marie Benešové.

Na vytvoření mýtu měla značnou zásluhu Marie Benešová, která zneužila autority svého postavení nejvyšší státní zástupkyně a živila ve veřejnosti představu, že se exministr Pavel Němec dopustil nezákonného jednání, možná z korupčních důvodů. Mediálním vystupováním navázala na dřívější "úlety", jimiž provázela odchod z Vrchního státního zastupitelství pro neshody s tehdejším vrchním státním zástupcem Liborem Grygárkem a později rozpory s ostravskou krajskou státní zástupkyní Zlatuší Andělovou a olomouckým vrchním státním zástupcem Ivo Ištvánem, kteří proti ní hájili svou nestrannost v trestním řízení proti lobbistům Večerkovi a Dalíkovi. Našla vydatnou podporu i u tehdejšího "stínového ministra spravedlnosti ODS" Jiřího Pospíšila, který jako opoziční politik pohotově využil možnost podkopat postavení vládního představitele. Mediální kampaň těžce poškodila důvěryhodnost exministra Pavla Němce a určitě měla podíl na propadu jeho strany US-DEU ve volbách. Škody nenapravilo ani odvolání Marie Benešové z funkce nejvyšší státní zástupkyně vládou Jiřího Paroubka. Hovoří-li dnes Marie Benešová o tom, že možností odvolání nejvyššího státního zástupce bez udání důvodů jsme exotickou zemí, pak je třeba po pravdě říci, že vzpoura nejvyššího státního zástupce proti resortnímu ministrovi z právně vadných důvodů je věcí v Evropě nebývalou a pro zařazení mezi exotické země je významnější. Mimo to "vzpoura" nebyla jediným důvodem odvolání: poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti, byly administrativní závady v chodu úřadu.

Pravdy je v mýtu tolik, že "katarský princ" skutečně zaháněl nudu sexem s nezletilými příležitostnými prostitutkami. Většinou mu je vyhledávaly tři zprostředkovatelky, ale některé přišly samy, když se o zázračném prameni peněz a slušného zacházení dověděly od kamarádek. Většinou "přivýdělek" používaly k vylepšení své osobní životní úrovně, ale některé přispívaly do rodinného rozpočtu. Nejúspěšnější ze zprostředkovatelek záhadně zmizela, dvě další také stanuly před soudem. Vysloužily si podmíněné tresty. Rodiče, již nechali zpustnout své dcery na úroveň příležitostných prostitutek, stíháni nebyli.

Je samozřejmě pravda, že "princ" se choval v rozporu s dobrými mravy, a pokud by byl souzen v zákonném procesu, zjevně by byl pravomocně odsouzen. O přiměřenosti trestu, uloženého v nezákonném procesu, nebudu spekulovat.

"Princ" byl zatčen na udání a jeho stíhání bylo vedeno vazebně. I když se jedná o méně významného člena mnohatisícové katarské panovnické rodiny, stát Katar vyvinul značné diplomatické úsilí, aby ho dostal na svobodu. Na naléhání ministerstva zahraničí exministr Pavel Němec počátkem dubna r.2005, bezprostředně po podání obžaloby, rozhodl o předání trestního stíhání do Kataru. Stalo se tak krátce po novelizaci trestního řádu, kterou se naše trestní právo procesní přizpůsobilo právním zvyklostem "starých" zemí Evropské unie. Ač to zní neuvěřitelně, je skutečností, že část právníků, kteří se zúčastnili vášnivých sporů, jež po Němcově rozhodnutí vypukly, nový právní předpis neznala, neměla zájem se s ním seznámit, popřípadě hledala právní kličky, jimiž by zmařila výkon ministrova rozhodnutí. Marie Benešová jej znala, ale nedbala. Kromě podpory mediálního lynčování Pavla Němce vyvolala také trestní řízení proti němu a jeho spolupracovníkům.

Příslušný §448 trestního řádu v tehdy platném znění, o němž je zde řeč, byl jednoduchým, průhledným, naprosto jasným ustanovením. O tom, že exministr Pavel Němec byl oprávněn předat trestní řízení do Kataru, není možná pochybnost, pokud se pochybovač nezřekne zdravého selského rozumu. "Kauza katarského prince" byla vůbec prvním případem použití předpisu. Ten zmocnil k rozhodování o předání trestního stíhání do ciziny až do podání obžaloby nejvyššího státního zástupce, po něm pak ministra spravedlnosti. Trestní řád přímo zakazoval pokračovat v trestním řízení, které bylo takto předáno. Nebyly vymezeny žádné další podmínky, jež by omezovaly právo rozhodnout o předání, zejména nebyla stanovena podmínka souhlasu státního zástupce nebo soudu, kteří se případem zabývali až do rozhodnutí.

Zájem ministerstva zahraničí jako motiv jeho rozhodnutí je řádně doložen. Proto ostatně státní zástupce po policejním vyšetřování odložil trestní oznámení proti ministrovi a jeho spolupracovníkům. Motivem postoje ministerstva zahraničí byla zřejmě snaha vyměnit velkorysost vůči princi za výrazný pokrok ve vzájemných vztazích se sice malým, ale nesmírně bohatým a vlivným arabským státem. Není vyloučeno, že snaha některých úředníků byla vedena podporou české těžařské společnosti, která měla zájem získat v Kataru licence pro těžbu zemního plynu a průzkum jeho ložisek.

Soudkyně Monika Křikavová, povzbuzená mediální kampaní proti rozhodnutí exministra Pavla Němce, je pojala jako zásah do nezávislosti justice. Přestože jí to zákon zakazoval, nařídila hlavní líčení se zřejmým cílem pokořit ministra. Přes jeho protesty pokračovala v řízení až do rozsudku, jímž uložila obžalovanému trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Odvolací soud rozsudek potvrdil.

Její zásah má aspekt, který médiím, veřejnosti a různým "protiněmcovským" štváčům uniká. Pavel Němec, jako vysoký ústavní činitel, odpovědný za resort justice a v mezistátních jednáních, týkajících se resortu, zastupující stát navenek, vyhověl žádosti vysokých oficiálních představitelů Kataru. V souladu se svým zákonným oprávněním učinil závazek, že "princ" opustí během několika dnů Českou republiku, který pak nemohl splnit. Bez svého zavinění předvedl Českou republiku jako nespolehlivého partnera v mezistátních jednáních, jako stát s anarchií ve vnitřní správě.

Exministr Pavel Němec odpověděl na neodpovědné počínání soudců Moniky Křikavové a Petra Stutziga stížností pro porušení zákona. Nejvyšší soud ČR jí vyhověl a v souvislosti se zrušením rozhodnutí pražských soudů nechal propustit "katarského prince" z vazby. Stanovil, že exministr Pavel Němec postupoval podle platného zákona správně, naopak jednání senátů Moniky Křikavové a Petra Stutziga označil za nezákonné. Monika Křikavová měla povinnost po rozhodnutí ministra zastavit řízení a "katarského prince" propustit z vazby. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR pak vyplývá, že obžalovaný byl držen ve vazbě po dobu čtyř a půl měsíců nezákonně. Protiprávní omezování osobní svobody je trestným činem.

Za těchto okolností je naprosto nesmyslné v úvahách o kauze "katarského prince" poukazovat na skutečnost, že ve věci byl vydán rozsudek: ve skutečnosti vznikl pouze cár zašpiněného papíru s nulovou právní účinností.

Liché jsou také úvahy o nezákonném jednání exministra Pavla Němce. Naopak je třeba mít na paměti, že soudci Monika Křikavová a Petr Stutzig jednali podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR nezákonně, když soudili, ač nesměli. Mařili ministrovo rozhodnutí a navíc drželi obžalovaného po čtyři a půl měsíce ve vazbě bez právního důvodu. Podle mého názoru laika se dopustili trestného činu, neboť jednali úmyslně, usilujíce o zmaření ministrova zákonného rozhodnutí a způsobili škodu obžalovanému jeho nezákonným vězněním. Kdyby je nechránili státní zástupci, patrně by skončili sami před trestním senátem.

V této souvislosti padá i mýtus o tom, že "katarský princ" unikl bez trestu. Ve skutečnosti strávil ve vazbě 13 měsíců, z toho čtyři a půl měsíce v ní byl držen nezákonně. V době propuštění mu scházely dva měsíce do vzniku nároku na podmíněné propuštění, kterého by zcela určitě dosáhl. Jeho propuštění tak není žádnou katastrofou.

Drobností je fáma o zaplacení Němcovy svatby v Dubaji katarskou panovnickou rodinou. Nevěsta byla ředitelkou pražského luxusního hotelu Paříž a svatbu v Dubaji jí umožnil vlastník hotelové sítě, do které patřil hotel Paříž, ve svém hotelu v Dubaji.

V Kataru proběhl přezkum českého rozsudku a generální prokuratura rozhodla, že třináct měsíců ve vazbě je vzhledem ke zjištěným okolnostem dostačujícím trestem. Trestní stíhání pak bylo zastaveno postupem, který je obdobou zastavení trestního stíhání státním zástupcem podle §172 odst.1 trestního řádu, uplatněného např. ve známé kauze Jiřího Čunka.

Na tomto místě je třeba také vyjasnit, jak to bylo s detailem mýtu, jímž je domnělé ovlivnění rozhodování soudců Nejvyššího soudu ČR článkem, který uveřejnil v měsíčníku Trestní právo místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera. Článek vyšel v červnovém čísle r.2005, což znamená, že musel být dodán do tisku nejpozději 15.května 2005, tedy ještě před nepravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2. Městský soud v Praze rozhodl ve věci "katarského prince" usnesením z 19. července 2005. Teprve jeho rozhodnutí ve prospěch nezákonného rozsudku senátu Moniky Křikavové bylo popudem k úvahám o podání stížnosti pro porušení zákona, protože ji lze podat pouze proti pravomocnému rozhodnutí. Dne 12. srpna 2005 pak rozhodl Nejvyšší soud ČR pod sp.zn. Tz 117/2005, že řízení proti Hamadu al Thani bylo vedeno nezákonně a nechal ho propustit z vazby.

Při obecné nepředvídatelnosti rozhodování našich soudců ani tak zkušený soudce, jakým je Pavel Kučera, nemohl před 15. květnem 2005 předjímat, že Městský soud v Praze vydá 19.července 2005 nezákonné rozhodnutí a přiměje tak ministra k podání stížnosti pro porušení zákona. Za těchto okolností jsou ovšem úvahy soudce Vojtěcha Cepla ml. o možném záměrném ovlivnění soudců Nejvyššího soudu ČR Kučerovým článkem poněkud "mimo mísu". Pravděpodobnější je možnost, že Kučerovy teoretické úvahy mohly inspirovat Pavla Němce, ale v tom bych neviděl nic "mafiánského".

Nevyjasněný zůstává motiv masivního zájmu médií o kauzu a jejich nepřátelského chování k exministrovi spravedlnosti také důvody chování Marie Benešové. V jejím případě se mluví o podpoře, možná nevědomé, zájmů podnikatelského klanu Komárkových, kteří měli zájem získat licence pro těžbu a průzkum ložisek zemního plynu v Kataru nebo některé jiné zemi v oblasti Perského zálivu. Ve prospěch podezření hovoři skutečnost, že po odchodu z Nejvyššího státního zastupitelství ČR byla přijata jako společnice do advokátní kanceláře, která poskytovala právní služby Kataru a s výjimkou přímého zastupování v trestním řízení také přímo "katarskému princi". Když se pak osamostatnila, usadila se v budově jedné z firem Komárkových, kde ostatně sídlí i její pozdější obhájce Petr Hála, bývalý důstojník StB. A stala se členkou představenstva jejich akciové společnosti Europgas a.s. Jak uvedla v Hydeparku dne 15. června 2010, byla do funkce ustanovena Městským soudem v Praze. Podle obchodního rejstříku bylo ale toto jmenování vymazáno hned v den zápisu a nahrazeno běžným zápisem, který nasvědčuje domněnce o řádném zvolení akcionáři.

Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí si na základě výše uvedeného dovoluji tvrdit, že v "kauze katarského prince" je vše jinak, než se většinově uvádí v médiích, a čemu věří jimi zmatená veřejnost. Jak ukazuje nedávné očištění Věry Jourové, nejde o úplně ojedinělý případ.

Vytisknout