K událostem, kterými nás děsí

17. 6. 2010 / Miloslav Štěrba

Mojí první štací bylo gymnázium na Valašsku. Na škole byl opravdovým straníkem pouze ředitel, zástupce byl členem strany socialistické. V KSČ věděli, že mi bratr emigroval v srpnu 68 do Kanady, neměli tedy o mě zájem, a já o ně také ne. Sami jsme si organizovali povinná ideologická školení (většinou s pocitem ztraceného času) jako druh zábavy, která přecházela z parodie a satiry do podivuhodných absurdit. To když nás přišel školit dělnický kádr, ředitel místního odborného učiliště. Ale byl do Valach každou coulem a neměli jsme důvod ho považovat za darebáka.

Moje matka pracovala jako dělnice, v roce 1961 vystoupila z komunistické strany, především z obyčejného poznání, že segment gaunerů je v politice vždy větší než v běžném životě. Její odpor vůči bývalému režimu se zvětšil poté, co byl její 19letý syn odsouzen za ilegální opuštění republiky. (Žije stále v Kanadě.) Vnímala svět, jak jí život naučil, prvotní angažovanost v budování "spravedlivé" společnosti vyměnila za přirozené mateřské zklamání.

Z historie jsem si odnesl šok z poznání oné "nesnesitelné lehkostí" vyhlazování milionů obyčejných lidí např. na frontách první světové války. A pak jsem četl Šolochova, Haška, Solženicyna, Maupassanta, Rollanda, ruskou klasiku 19. století aj., takže vstup komunismu do našeho světa mi připadal jako logický, stejně tak jako logické byly všechny ohavnosti páchané zločinci všeho druhu. Obvykle v duchu: oko za oko, zub za zub. Jenže pak tu byl holocaust, a člověk si musel klást otázku: Kde je ten bůh, ať ho mohu nenávidět?! Á la ruský "běs" F. M. Dostojevskij.

Léta jsem trávil diskusemi o potřebě demokratizace společnosti, a vnitřně jsem zůstával přesvědčení o správnosti budování společnosti založené na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků, která přece nenechá "pálit obilí v peci, aby zdražil chleba." Jak zpívali čeští klasici marxismu-lenismu.

Procesy 50. let jsem samozřejmě považoval za zrůdné a jejich organizátory za zločince. Poněkud jsem tyto činy relativizoval porovnáním s praxí církve v minulosti, kde rovněž v zájmu mamonu a touhy po moci docházelo k ohavnostem. ( Kladivo na čarodějnice, Goyovy přízraky atd.) Ale tím se neměnil můj vztah k církvi, jako zcela intimní záležitosti člověka. (Jen tak pro zábavu jsem si sestavil srovnání praktik státního komunistického režimu v porovnání se staletou praxí katolické církve).

Měl jsem i "kousek štěstí" a 21. srpna byl přítomen v Praze. I další dny. Poté krátkou dobu v emigraci, ale vrátil jsem se s nadějí, že přece vojenská přítomnost armád Varšavské smlouvy byla spíše fiaskem, vojáci odtáhli z měst do lesů a polí, země žila odporem vůči hloupému vojenskému zásahu našich spojenců.

Trvalo mi řadu let, než jsem se smířil s událostmi ze srpna 1968. 13 let po skončení druhé světové války, po maďarském povstání, bylo naivní se domnívat, že velmoc, kterou válka připravila o desítky miliónů občanů, si nechá vnutit názor, že sousedi to dělají lépe, že je třeba převzít od nich techniku výstavby socialismu "s lidskou tváří". Zvláště když v průběhu Pražského jara KSČ ztratila fakticky moc a hodnotový systém společnosti založené na kolektivním hospodářství byl významně zpochybňován. Stejně tak jako příslušnost země k Varšavské smlouvě, k RVHP. Přitom samotní iniciátoři změn v komunistické straně a v liberalizované společnosti -- rušil se dohled nad tiskem, ve státních médiích stát prakticky ztratil vliv -- nezvládali vývoj v zemi, natož aby ho řídili v intencích jakéhosi československého socialismu. (V té době, květen 68, zatím v klasické demokracii, ve Francii, studenti a dělníci přivedli zemi na pokraj sociální revoluce.) Jak ošidné jsou cesty boží zanikajícího světa komunistické ideologie, jsme svědky od doby Michaila Gorbačova.

Odmítám demagogii dnešních médií, které "revoluční zločiny" z let rozpoutané studené války (v době ohrožení existence lidstva novými zbraněmi hromadného ničení), povyšují do rozměrů, které nerespektují realitu. Milada Horáková veřejně hlásala odpor vůči nově se formujícímu státu, a, žel, stala se tragickou obětí. Podobně jako ve slavné francouzské revoluci sťali francouzskou královnu jako symbol mizejícího světa. Nebo zastřelili jako psa manželku rumunského komunistického prezidenta. V okamžicích přelomových událostí má život jinou cenu. Komunismus však jako příležitost jít novým směrem u nás vyhasl s životem jediné ženy. Fakt, který stojí za pozornost.

Mladí lidé se nedoví z rádia, z televize, tisku nic o zavraždění dvacetileté Marušky Kudeříkové, které za okupace usekli hlavu v Německu, zatímco ze smrti jiné ženy je ždímán politický kapitál. Vždy, když je v novinách, na obrazovce Milada Horáková, vidím její mladší soudružku. A když v Plzni oslavují výročí osvobození této země, tak mě drzost ideologických gaunerů znovu nutí sednout si k PC a sepisovat podobná cvičení.

Vytisknout