ČR potřebuje státní investice pro budoucnost, nikoliv finanční škrty

17. 6. 2010 / Martin Myant

Zaprvé je nutno mít jasno o podstatně současné světové hospodářské krize a o etapě, do níž se krize nyní dostala. Nynější krize vznikla v soukromých bankách a ve finančním sektoru. Rozšířila se do výroby, která závisela na bankovních úvěrech (zejména automobilová výroba a stavebnictví) , protože banky drasticky snížily míru úvěrů, které poskytovaly. Ústřední banky snížily úrokové míry na velmi nízkou úroveň, ale ono to nemělo skoro žádný vliv. Problém byl, že banky odmítaly poskytovat úvěry i zákazníkům, kteří si chtěli půjčit peníze. Českou republiku finanční krize víceméně úplně minula, avšak pak ji zasáhl klesající vývoz automobilů a rostoucí opatrnost bank.

K světové depresi nedošlo, protože vlády provedly přímé státní intervence, jejichž cílem bylo zabránit kolapsu bank, a v důsledku pokračujících státních výdajů. Úroveň HDP v různých zemích se stabilizovala, protože státy dál utrácely státní peníze, jak na základní služby, tak na další nouzová opatření, jako například na šrotovné. To bylo pro českou ekonomiku životně důležité. Česká ekonomika dokonce začátkem roku 2010 v důsledku pokračujících výdajů na automobilová vozidla v zemích Evropské unie projevila známky růstu. Ostré finanční škrty v Německu i jinde by toto oživení ochromily.

Zadluženost státu vzrostla ve všech zemích. To bylo nevyhnutelné, protože státní výdaje pokračovaly, zatímco v důsledku klesajících příjmů poklesl příjem z vybraných daní. Rostoucí státní dluh může být nebezpečím, avšak je nutno na něj pohlížet v kontextu. Státní dluh není totéž, jako když se zadluží jednotlivec či podnik. Státní dluh stát dluží většinou právě tomu obyvatelstvu, které ho bude muset splatit. Státní dluh na sebe přijímají banky, penzijní fondy, pojišťovny a další podniky v rámci dané země. Je to jeden z hlavních, a z nejjistějších způsobů, jímž se používají úspory obyvatelstva. Nicméně státní dluh s sebou nese platbu úroků. Tyto úroky se sice stávají příjmem, který plyne do úspor obyvatelstva, avšak také zvětšují státní výdaje. Úroková míra státního dluhu obyčejně nebývá (české ministerstvo financí poskytuje informace o dosavadních vydaných dluhových obligacích a komu byly prodány, ZDE a úroky jsou normálně nižší, než byla míra růstu HDP v letech do roku 2008. Rychlý hospodářský růst vedl v ČR v letech 2003-2008 k mírnému poklesu v poměru dluh/HDP , a to přesto, že si vlády dál vypůjčovaly peníze. Mezinárodní ratingové agentury nejsou vůči České republice vůbec vstřícné. Ohodnotily ji jako rizikovější zemi než některé zadluženější západoevropské země. To sice znamená o trochu vyšší míru úroků, splácených ze státních půjček, ale ta úroveň je stále ještě lehce zvládnutelná.

Největším nebezpečím je, že by se vláda mohla stát závislá na vypůjčování peněz, ale přišla by o důvěru věřitelů. V takové situaci by si už dál nemohla půjčovat, anebo by musela platit nepřiměřeně vysoké úroky. To se stalo od začátku světové hospodářské krize v celé řadě zemí. Nejjednodušším ukazatelem nebezpečí je míra dluhu ve vztahu k HDP. Z této míry vyplývá, že Česká republika je v neuvěřitelně bezpečném postavení. Její poměr zadluženosti vůči HDP je přibližně 37 procent. U Řecka je to 115 procent. To ale neposkytuje plný obraz. Je možné, že by pořád ještě mohlo zavládnout vážné nebezpečí, kdyby bylo náhle nutno splatit velké množství dluhů v důsledku doběhnutí dlužních smluv. České ministerstvo financí poskytuje informace o tom, které dlužní smlouvy v blízké budoucnosti vyprší a i z tohoto hlediska je Česká republika v bezpečném postavení.

Je pravda, že osoby, které pracují v mezinárodních finančních firmách, mohou být pozoruhodně tupé. Mohou si splést země a mohou například předpokládat, že se Česká republika nijak neliší od Maďarska. To zosobňuje určité nebezpečí, ale hlavně pro spekulanty s devizami, kteří činí spěšná rozhodnutí na základě minima informací. Co se týče otázky zadluženosti, České republice by žádné nebezpečí hrozit nemělo. Stačí jen pár minut na to, aby se člověk informoval o pravé velikosti českého státního dluhu.

Existují ještě dva další důležité rysy, které pomáhají snížit riziko. Prvním je skutečnost, že Česká republika má obchodní přebytek a velmi podstatný vývozní potenciál, na rozdíl, například, od Řecka, které má už delší dobu velký deficit běžného účtu. Splátky zahraničním věřitelům jsou proto bezpečně kryty příjmem z českého vývozu. Český vývoz do zahraničí může být ohrožen, pokud se v ostatních zemích EU prohloubí deprese, ale české hospodářství má jednu podstatnou výhodu. Většina světa je velmi znepokojena nebezpečím globálního oteplování a to znamenalo, že se začínají stále více prodávat menší automobilová vozidla, což je trend, který zřejmě bude dál pokračovat. A výrobci menších automobilů jsou přesně ty multinacionální firmy, které se rozhodly tyto automobily vyrábět v České republice. To se stalo důležitým faktorem v možném hospodářském oživení v ČR začátkem roku 2010.

Druhou charakteristikou, která snižuje riziko, je nízká míra devizových dluhů. Většinu peněz dluží český stát podnikům v samotné České republice. Jen 31 procent státního dluhu ČR je deponováno v zahraničí ZDE. Drtivou většinou závisí státní dluh ČR na zdravé depozitní základně v českých bankách a jiných finančních institucích. Vzhledem k tomu, že české banky nyní půjčují své peníze daleko méně českým podnikům než dříve, je nejasné, co jiného by dělaly se svými zdroji.

Bylo by možná lepší, kdyby si vlády nikdy nemusely půjčovat peníze, ale zdá se podivné nechat se tak rychle zpanikařit poměry v zemích, jejichž situace je naprosto odlišná. České republice by ta panika mohla přijít draho. České hospodářství trpí vážnou slabostí, protože Česká republika není schopna poskytnout svým vlastním inovativním, mezinárodně konkurenceschopným firmám solidní základnu. Prioritou pro Českou republiku by měly být investice do školství a nikoliv platové škrty. Je pozoruhodné, že učitelé cizích jazyků často v ČR naleznou lukrativnější zaměstnání v rutinní práci pro zahraniční firmu, než aby pomáhali vytvářet kvalifikovanější pracovní síly, které země bude potřebovat v budoucnosti.

Nejpodivnější věcí na nynější údajné panice ohledně českého rozpočtového deficitu je to, že tuto paniku neberou vážně ani ti, kteří si na ten deficit stěžují nejvíc. Česká republika si vytvořila neuvěřitelně velkomyslný daňový systém. Ten poskytuje bohatým nižší míru osobního zdanění než všechny bohatší země EU. Dokonce nyní vzniká tlak, aby byly daně z podnikání v ČR ještě více sníženy. Nedá se očekávat, že to povede k vyššímu objemu výroby či k vyšší zaměstnanosti. Výroba a zaměstnanost poklesly v důsledku klesající poptávky a zvýší se zase, až se zvýší i poptávka. Avšak, vzhledem k tomu, že výdělečné podniky v ČR jsou často v zahraničním vlastnictví a odvážejí si z ČR většinu svých zisků, hlavním dopadem poklesu daní z podnikání bude zvýšení proudu peněz ven z České republiky. To povede k zhoršení bilance na českém státním běžném účtu.

Vláda, která by se opravdu starala o fiskální odpovědnost a o dlouhodobou budoucnost své země, by udržovala, anebo zvýšila, investiční výdaje do této budoucnosti. Vydávala by peníze v oblastech, jejichž rozvoj je životně důležitý pro budoucnost a tyto výdaje by financovala přijetím určitého zvýšení státního dluhu, anebo přechodem k daňovému systému, jaký mají rozvinutější země. Je možno připustit, aby v době deprese míra státního dluhu vzrostla, dluh zase poklesne, jakmile hospodářský růst přinese vyšší daňové příjmy. Pokud vláda bude škrtat v oblastech, jejichž rozvoj je životně důležitý pro hospodářskou budoucnost země, návrat hospodářské konjunktury tím jen odsune do daleka.

Vytisknout