Naše úspory státu půjčují banky. A mohou si to rozmyslet.

18. 6. 2010 / Karel Dolejší

Článek Státní dluh jsou peníze, které vláda dluží nám! do jisté míry vykazuje paralely s marxistickou politickou ekonomií. Píšu ovšem "do jisté míry", protože letitá teorie, která zdůrazňuje, že veškeré hodnoty v ekonomice jsou vytvářeny výhradně prací bezprostředních výrobců (což je vlastně předpoklad poněkud zjednodušený, ale zde nemám prostor jej důkladně kritizovat), zároveň také ukazuje, že a proč výrobci navzdory tomu sami nerozhodují o produktu, který vytvoří. Přesně to měl udělat také autor článku v Guardianu Paul Segal, pokud by chtěl být důsledný. Naše úspory totiž státu nepůjčujeme my sami, ale putují k němu prostřednictvím bank. A tyto banky, pakliže finanční trhy prostřednictvím ratingových agentur obdrží signál, že náš stát je příliš zadlužen, budou půjčovat mnohem dráže - dokonce možná tak draho, že si stát nebude moci dále vypůjčit ani libru, či dokonce ani korunu. Moralizující úvaha, která si neláme hlavu s faktem, že produktem spoření jsou ve skutečnosti biti sami střadatelé, tedy jen na jiné úrovni opakuje tytéž omyly, jakých se před mnoha dekádami dopouštěli hůře intelektuálně vybavení teoretikové dělnického hnutí.

Segal vytváří dojem, jako by drobní střadatelé měli nad státem vlastně obrovskou skrytou moc, kterou stačí pouze zvednout z chodníku (nebo výpisu z účtu?) a použít k prosazení vlastních požadavků. Jenže tak to bohužel v praxi nikde nefunguje. Že je to dost dobře možné ukazují snadno identifikovatelné paralely. Lid je teoreticky v demokraciích zdrojem veškeré moci ve státě, ta se k němu však již nikdy nevrací - od druhé světové války teoretici již zcela otevřeně přiznávají, že západní demokracie v praxi neřídí "lid", ale elity. Dělníci vyrábějí veškeré zboží na trhu, ale nejsou to oni, kdo o produktu rozhoduje - tato pravomoc náleží managementu podniku, a již v Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844 se identifikují dokonce hned čtyři druhy odcizení, kterému je kapitalistický dělník vystaven. Zrovna tak neexistuje nikde na světě stát, kde by střadatelé představovali politicky významnou sílu, která je schopna prosadit své požadavky. Mé osobní úspory se na finanční trh dostávají zpravidla formou investičního rozhodnutí banky, u níž peníze ukládám. Alternativní možnost, že bych místo toho individuálně investoval do dluhopisů České republiky a podle Segala tedy půjčoval sám sobě, rád přenechám těm, kdo mají dobrodružnou povahu, případně chuť lovit bobříka investování. Pakliže Segal nenavrhuje demokratické řízení bankovních investic střadateli, neříká nic, co by mohlo mít sebemenší praktický dopad.

A v tom případě to budou nakonec opět finanční trhy, nikoliv střadatelé, kdo nad tím či oním státem vynese ortel "žil si nad poměry", a odmítnou mu dál půjčovat naše peníze.

Hegelovské zrušení sebeodcizení ducha prostřednictvím poznávacího aktu, které vědomky či nevědomky stálo modelem k aktuální Segalově argumentaci, na tom každopádně nezmění ani "ň".

Pozn JČ: Ano, Segal argumentuje, že banky jsou pod tlakem poptávky občanů, individuálních spořitelů, aby generovaly zisk. Jestliže je pravda (což je), že největším zákazníkem pro generování zisku, tedy úroků, je pro banky stát, pokud si banky "rozmyslí", že státu nebudou půjčovat, komu tedy budou půjčovat, aby generovaly zisk? Jak vidno, Dolejšího argumentace je hodně akademická.

Poznámka KD: Současná globální poptávka po úvěru není tak omezená, jak si akademicky představuje Jan Čulík. 37% dluhopisů vydaných českým ministerstvem financí vlastní banky a podílové fondy, což jsou z velké části dceřinné podniky velkých institucí pod kontrolou zahraničních vlastníků, 25% pojišťovny a penzijní fondy, kde je situace podobná, a i tyto subjekty mají dost široký výběr, kam své investice umístit; několik málo procent státních dluhopisů je v držení různých státních či nefinančních institucí, necelé 1% vlastní domácnosti a zbytek zahraniční investoři, kteří už na ČR pochopitelně nejsou vázáni ani náhodou. Všechny subjekty, které drží podstatný podíl českého dluhu, budou přirozeně rády a naprosto bez problémů půjčovat jinému státu, jestliže jeho dluhopisy budou bezpečnější a případně dokonce budou slibovat vyšší výnos. Nedostatek potenciálních dlužníků opravdu nehrozí.

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 18.6. 2010