"CIVILIZOVANÁ" BRITÁNIE:

Žadatelé o azyl, kteří mají k přežití 300 Kč týdně

17. 6. 2010

Abdi, 34, ze Somálska

Nelze říct, že je Abdi chudý. Není chudý, nemá vůbec žádné peníze, a to už půl roku, od té doby co jeho žádost o azyl byla loni v prosinci zamítnuta. Nestěžuje si. Žije na pokraji společnosti, živí se chlebem a levnými konzervami s tuňákem, které kupuje za kupóny od Červeného kříže. Povšiml si ale, že je tímto způsobem života stále více ohrožováno jeho zdraví.

Červený kříž vydal ve středu ostře kritickou analýzu, která zaútočila na ostudný způsob, jímž britský imigrační systém zachází s osobami, kterým byl odmítnut azyl a kteří mají být teprve deportováni.

Jakmile je vaše žádost o azyl odmítnuta, ztratíte právo na ubytování a finanční podporu. Podle odhadů je v Británii asi 200 000 žadatelů o azyl, kteří nedostávají žádnou státní podporu. Z nich asi 20 000 přežívá pojídáním potravin, které jim poskytuje Červený kříž či jiné charitativní organizace. Červený kříž konstatuje, že musí v Británii pro tyto lidi provozovat stejnou distribuční síť jako v Súdánu, požaduje od britské vlády, aby zaujala lidštější přístup.

Jakmile přijdete o místo kde spát a o finanční podporu, prioritou je pro vás najít, kam s ev noci uchýlit. Abdi má tři místa, kde pravidelně spí, a střídá je podle počasí. První z nich je v mešitě na předměstí Birminghamu. Aby tam člověk mohl zůstat, musí se dostavit k posledním denním modlitbám a pak se schovat na záchodě. Brzo poté jsou zhasnuta světla a budova je zamčena a člověk má kde přespat.

Aby však nevzbudil pozornost, Abdi v mešitě nespí příliš často. Většinou spí na lepence z papírové krabice na horním odpočívadle schodiště nedalekého činžáku. Výhodou je, že tam neprší, a je tam žárovka, kterou lze vyšroubovat, pokud potřebuje usnout ve tmě. Avšak sousedé nejsou příliš přívětiví, a tak tam Abdi chodí až v době, kdy doufá, že už budou spát. Kdykoliv ho vidí, nadávají mu a hrozí mu, že zavolají policii. Kdosi mu na lepenkovou krabici naškrábal nápis "Zabijeme tě".

"Oni jen tak se mnou vtipkují," říká Abdi přátelsky.

Třetím místem ke spaní je úzká ulička vedle plotu od parku a domovního dvora. Má tam schovaný spací pytel (s nápisem: "Prosím, neberte mi ho. Bezdomovec.") Ve vedlejším parku berou výrostci večer drogy, takže většina lidí tam nechodí, takže má Abdi klid.

Aby se najedl, chodí Abdi každé úterý do Červeného kříže, kde stojí frontu na potravinový kupón v hodnotě 10 liber (300 Kč) do supermarketu. Stojí tu frontu s dalšími asi 100 žadateli o azyl, které britská vláda odmítla.

Abdi se snaží chovat neviditelně. Den tráví chozením z jednoho místa na druhé. Bojí se zůstat na jednom místě příliš dlouho. Obává se, že si lidé myslí, že je zločinec. Nesouhlasí s žebráním. Pracovat nesmí a ilegálné pracovat nechce. Bojí se, že by tím ohrozil svou novou žádost o azyl, kterou připravuje.

Existence bez peněz vyvolává logistické problémy. Zítra musí jet autobusem do Solihull zaregistrovat se jako každý měsíc na ministerstvu vnitra a jízdenka na autobus ho stojí 3 libry 50. Navštíví supermarket Morrisons ve snaze získat za svůj potravinový kupón drobné, ale ví, že pokladní nemají rády žadatele o azyl a dají mu drobné jen tehdy, když většinu kupónu utratí.

Když prochází 14 uličkami supermarketu, mávne rukou směrem k policím plným jídla a řekne: "To všechno míjím, protože nemám peníze. Kupuje si zlevněný chleba, čtyři plechovky tuňáka, čtyři malé plechovky fazolí a litr mléka. Nevlastní otvírák na konzervy, ale nedaleký majitel kavárny mu většinou otvírák půjčí. Abdi jí to, co si koupí, studené.

Je to drsná existence, ale do Somálska se Abdi vrátit nechce. Nemluví moc o tom, proč odtamtud uprchl, říká jen: "Pokud pochopíte, že mám volbu buď tady takhle žít, anebo se vrátit a nechat se zabít, pak uznáte, že volbu nemám."

Jeho žádost o azyl odmítl soudce, který ji označil jako "nepřesvědčivou". Aktivisté poukazují na to, že azylový systém je založen na "kultuře nedůvěry".

Abdi není v Británii ilegálně. Plní všechny předpisy, které na něj uvalil britský stát, registruje se, jak má povinnost, na ministerstvu vnitra každý měsíc, dělá všechno pečlivě a správně, vyhýbá se práci, jak má nakázáno, nechce porušit zákon, i když to znamená žít na chodníku a záviset na potravinách od charity.

"Zločinci v britských vězeních dostávají, co potřebují. A co lidi, kteří uprchnou do Británie, protože hledají bezpečí?" ptá se Abdi. "Když nám odepřete tato práva, máme zemřít? Anebo snad chtějí úřady, abychom porušovali zákon? Když mě lidi vidí, jak spím na schodišti, říkají mi: 'Vraťte se domů'anebo 'Sežeňte si zaměstnání'. Já nemohu udělat ani jedno z toho."

Abdi si dává pozor, aby nevyjádřoval žádné nepřátelství vůči britské vládě. Činitel britského Červeného kříže Nibizi si však servítky nebere. "Můžete lidi z Británie deportovat, nebo je tu můžete nechat. Ale musíte dát lidem jídlo. Je nelidské odpírat jim jídlo. Nemůžete se snažit lidi vyhladovět, aby opustili zemi," zdůrazňuje.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout