Konec věku peněz

16. 6. 2010 / John Michael Greer

Novinové titulky opět mají čím přispět. Myslím, že většina čtenářů si bude vědoma toho, že ekonomické problémy, jimiž trpí Evropa, způsobily velké finanční zhroucení. EU se pro danou chvíli s miliardovou podporou hlavních centrálních bank po celém světě podařilo odvrátit kolaps, ale je důležité si uvědomit, že rychle sestavený záchranný balík ve skutečnosti věci v nepříliš dlouhé perspektivě ještě zhorší. EU se stejně jako zbytek průmyslového světa topí v nadměrných dluzích; reakce vedení EU spočívá v ještě větším zadlužení, tak aby bylo možno jeden nesplacený dluh zalepit jiným. Unie je v dobré společnosti; Japonsko dělá totéž nepřetržitě od kolapsu akciového a realitního trhu v 90. letech a USA zareagovaly na současný střemhlavý pád ekonomiky přesně stejným způsobem.

Je drsné, ale myslím, že ne nespravedlivé, charakterizovat tuto strategii jako pokus uhasit požár domu přiléváním kbelíků benzínu do plamenů. Přesto tuto pošetilost posilují komplexní historie a ještě složitější soubor nedorozumění. Nikdo v Evropě nezapomněl, co se stalo, když bylo naposledy velké depresi umožněno, aby proběhla bez zásahu vlády, a každá evropská země má neofašistické okrajové strany, které touží sehrát svou roli v repríze tohoto příšerného dramatu. To je podtext celoevropského úsilí mluvit tvrdě o střídmosti a zároveň dělat co nejméně pro to, aby opravdu nastala, a dokonce ještě širšího úsilí přizpůsobit globální finanční systém tak, aby Evropa a Amerika mohly i nadále spotřebovávat více, než produkují, a utrácet víc, než činí jejich příjmy, alespoň o chvíli déle.

Jistě, bývaly doby, kdy to nebyl až tak hloupý nápad jako dnes. V průběhu 350 let průmyslového věku velká část Evropy spotřebovávala více, než produkovala, neboť jednoduše vlastnila většinu ostatního světa a využívala ji k vlastnímu ekonomickému prospěchu. Až do roku 1914 byla drtivá většina zemského povrchu buď ovládána z evropských hlavních měst, obsazena lidmi evropského původu, nebo ovládána evropskými mocnostmi prostřednictvím nějaké formy mimořádně nerovného smluvního vztahu. Urychlené čerpání fosilních paliv v té době posunulo celý proces na nejvyšší možnou rychlost, což umožnilo menšině pozemského obyvatelstva, která žila v Evropě, nebo privilegovanějším národům evropské diaspory - především Spojeným státům - nejen dosáhnout toho, co bylo podle měřítek všech ostatních lidských společností rozmařile bohatým životním stylem, ale také očekávat, že tento životní bude napříště ještě štědřejší.

Nemyslím si, že by se víc než jen malý zlomek lidí v průmyslovém světě vůbec začal zabývat tvrdým faktem, že tyto dny jsou pryč. Evropská nadvláda nad zeměkoulí se explozívně rozložila během čtyř brutálních desetiletí mezi rokem 1914, kdy vypukla první světová válka, a rokem 1954, kdy pád francouzské Indočíny ukončil věk evropského impéria. Spojené státy, které zdědily to, co z imperiální role Evropy zbylo, nikdy nedosáhly úrovně globální dominance, jakou evropské národy považovaly až do roku 1914 za samozřejmost - jen srovnejte britské impérium, které přímo ovládalo čtvrtinu zemského povrchu, s postranními opatřeními umožňujícími Americe udržovat posádky v jiných zemích po celém světě. Druhý a pravděpodobně mnohem důležitější zdroj euroamerického bohatství a moci - využívání půl miliardy let prehistorického slunečního záření ve formě fosilních paliv - je nyní za svým vrcholem a vstoupil do období úpadku, s důsledky, které slibují být přinejmenším stejně drastické jako ty, které následovaly po rozdrcení Pax Europeana v roce 1914.

Aby to celé dávalo smysl, je důležité připomenout rozlišení zmíněné v minulosti již několikrát, a sice mezi primární, sekundární a terciální ekonomikou. Primární ekonomiku tvoří přírodní svět, který produkuje zhruba 3 / 4 všech ekonomických hodnot využívaných lidmi. Sekundární ekonomika je výroba zboží a služeb z přírodních zdrojů s použitím lidské práce. Terciární ekonomika je produkcí a směnou peněz - tento termín zahrnuje všechno, co má hodnotu jen proto, že to může být vyměněno za produkty primární a sekundární ekonomiky, a tedy vše od zlaté mince až k nejiluzornějším produktům dnešního finančního inženýrství.

Velkým problémem konvenční ekonomie je soulad mezi sekundární a terciární ekonomikou. Velmi snadno dojde k tomu, že obě ztratí společné tempo, a výsledný nesoulad může způsobit vážné problémy. Když je v oběhu více peněz, než za kolik lze zakoupit zboží a služby, výsledkem je inflace; když nastane opačný nesoulad, výsledkem je deflace; když se z libovolného důvodu zablokují mechanismy, které poskytují úvěry pro obchodní společnosti, dostanete nedostatek úvěrů a recesi, a tak dále. V extrémních případech - které nastávaly docela často, dokud velká hospodářská krize nepoukázala na to, jak velké mohou být náklady - může nastat několik z těchto nesouladů naráz, a sekundární a terciární ekonomika poté zůstávaly ochromeny po celá léta.

Nyní se jedná o to, čemu má čelit konvenční hospodářská politika prostřednictvím manipulace s terciární ekonomikou tak, aby byla uvedena opět do rovnováhy s ekonomikou sekundární. Důvodem, proč průmyslový svět od konce 30. let nezažil opravdu velkou depresi, je fakt, že metody používané obecně vládami k manipulaci s terciálními ekonomikami fungovaly dost dobře. V posledních letech získalo na populáritě tvrzení, že neomezovaný volný trh je jednoznačně schopen zvládat ekonomické záležitosti nejlepším možným způsobem, ale taková tvrzení stojí v protikladu ke všem historickým důkazům; například konec 19. století, kdy byl trh tak absolutně neregulován, jak je to jen vůbec možné, přinesl katastrofální vzestupy a propady zasahující průmyslový svět s brutálním pravidelností, což způsobilo masivní narušení ekonomiky po celém světě. Ti, kdo myslí, že to je lepší stav než ochablé odlivy a toky ve druhé polovině dvacátého století, by se měli pokusit přežít týden nebo dva v térové chatrči z doby deprese za dolar na den.

Problém, jemuž nyní čelíme, spočívá v tom, že pravidla vyvinutá někdy v minulém století řeší pouze vztah mezi sekundární a terciární ekonomikou. Primární ekonomika přírody, základ celé stavby, je většinou soudobé ekonomie ignorována a v hospodářské politice dnešních průmyslových států nemá v podstatě žádné místo. Předpoklad, na němž spočívá téměř veškeré moderní myšlení, tvrdí, že hospodářské příspěvky primární ekonomiky zde budou vždy, pokud sekundární a terciární ekonomika fungují tak, jak by měly. To může být právě Achillovou patou celé struktury, protože to znamená, že nesoulad mezi primární ekonomikou a oběma dalšími nejen že nebude řešen - nebude dokonce ani zaznamenán.

Obávám se, že právě to je základem stoupající křivky ekonomické volatility zhruba v poslední dekádě: Dosáhli jsme bodu, kdy primární ekonomika přírody již nebude podporovat životní úroveň, jakou by většina lidí v průmyslovém světě očekávala. Naši politici a ekonomové se snaží vypořádat se s výsledkem krize, jako by ta byla čistě produktem nesouladu mezi sekundární a terciární ekonomikou. Jelikož tato opatření neřeší skutečné hnací síly krize, selžou, nebo přinejmenším odvrátí potíže jen na krátkou dobu, za cenu budoucího zhoršení.

Signály varující, že jsme překročili kapacitu primární ekonomiky, jsou vidět všude kolem. Vrchol světové konvenční produkce ropy v roce 2005 je pouze jednou z nich. Vymírání včel je další, v odlišném měřítku; bez ohledu na konkrétní příčinu znamená upozornění, že je něco velmi v nepořádku s jedním z přírodních systémů, na nichž závisí lidská produkce zboží a služeb. Existuje mnoho dalších. Je snadné zlehčovat některé z nich jednotlivě jakožto nedůležité, ale každý má ekonomické náklady, a každý oznamuje, že přirozené systémy, které umožňují lidské ekonomické aktivity, praskají pod zátěží, kterou jsme na ně naložili.

Vyhlídky jsou dost znepokojující. Je tu však také druhá strana našich nesnází, neboť jediné nástroje řešení ekonomických problémů, které mají vlády dnes k dispozici, představují manipulace s terciární ekonomikou. Když tyto nástroje nefungují - a v těchto dnech selhávají stále víc - jediná volba, o níž mohou politici uvažovat, je udělat to samé v ještě větším měřítku, podle toho, co bychom mohli nazvat "princip většího kladiva". Výsledkem je, že terciární ekonomika peněz čím dál více ztrácí krok se sekundární ekonomikou zboží a služeb, přináší další porci ekonomických problémů na hromadu už tak přeplněnou poškozenou primární ekonomikou. Zaplavit trhy levnými úvěry, to mohla být funkční strategie, pokud úvěrová krize ochromovala sekundární ekonomiku; když to, co sekundární ekonomiku zasáhlo, jsou nepřiznané náklady na překročení ekologických mezí, pak zaplavení trhu levnými úvěry pouze zrychluje tvorbu ekonomických nerovnováh zasahujících ekonomiky po celém světě.

Jeden zajímavý rys tohoto druhu dvoustranné krize spočívá v tom, že to není jedinečný zážitek. Většina civilizací minulosti, které překročily podpůrnou kapacitu ekologických systémů a rozpadly se proto v ruiny, se zahnala do podobného rohu, z nějž není úniku. Již několikrát jsem zde zmínil, že klasičtí Mayové obývající nížinu se snažili reagovat na neúspěch svých zemědělských systémů urychlením stavebních programů, jež v jejich náboženském a politickém životě sehrávaly hlavní roli. Kamenné pyramidy sloužily ke stejnému účelu jako náš pyramidy z dluhů: Systematizovaly dělbu práce a materiálního bohatství tak, aby podpořily sociální strukturu nížinného mayského městského státu a ahauoby neboli "božské krále", kteří jim vládli. Přesto stavba většího množství pyramid nebyla účinnou reakcí na ubývání ornice, ba ve skutečnosti to situaci ještě značně zhoršilo, když došlo ke zmaření práce, která by mohla být využita k alternativní produkci potravin.

Ještě lepší příklad, protože představující blízkou paralelu se současností, je soumrak římského světa. Starověký Řím měl sofistikovaný ekonomický systém, v němž hrály významnou úlohu úvěr a vládní programy. Římské peníze však byly založeny striktně na drahých kovech a hospodářský růst konce republiky a počátku císařství byl možný jen proto, že římská vojska systematicky vyplenila bohatství většiny tehdy známého světa. Fatálnější byla změna, při níž udržitelnou zemědělskou vesnici ve většině římského světa nahradily obrovské latifundie zaměstnávající otroky, průmyslové farmy té doby, s nimiž nepřítomní majitelé zacházeli jako s dojnými kravami a tak je časem úplně vydojili. Primární ekonomika se zhoršovala, až poškozená ornice způsobila selhání římského zemědělství; pokusy císařů o nápravu situace selhaly také a římská vláda se ve snaze pokrýt rostoucí spirálu vojenských nákladů vyvolanou občanskými válkami a invazemi barbarů musela omezit na znehodnocení mince. To špatnou situaci ještě zhoršilo, vedlo k rozbourání římské ekonomiky a způsobilo, že se zhroucení říše stalo ještě mnohem nevyhnutelnějším.

Je zajímavé všimnout si následků. V důsledku pádu Říma půjčování peněz na úrok - běžná obchodní praxe po celém římském světě - na celá staletí zcela ustalo. Křesťanství a islám, většinová náboženství na tom, co bývávalo územím říše, zmíněnou praxi definovala jako smrtelný hřích. A co více, samotné peníze začaly ve velkých částech bývalé říše hrát velmi omezenou roli. V celé Evropě raného středověku bylo běžné, že lidé jdou z jednoho roku do druhého, aniž by přitom manipulovali s mincí. Ta byla v roli základního prostředku směny nahrazena využitím pracovní síly. To bylo základem feudálního systému od shora až dolů: Od sedláka, který si udržel malý zemědělský pozemek zemědělské tím, že každý rok odvedl stanovený počet pracovních dní na poli místního barona, až po barona, který si udržel léno tím, že svému suverénovi poskytoval vojenskou službu. Celý systém spočíval na síti osobních vztahů postavené na výměně práce za pozemky.

V současné ekonomické historii je obvyklé považovat to za obrovský krok zpět, ale existuje dobrý důvod myslet si, že nešlo o nic takového. Terciární ekonomika pozdně římského světa se stala zkorumpovaným, metastázujícím nepořádkem; nová ekonomika feudální Evropy reagovala tím, že terciární ekonomiku co nejvíce vymazala, zakázala ekonomické abstrakce, a vytvořila systém, který bylo velmi obtížně podvést - úmyslně nesplnit své feudální povinnosti bylo ve středověké společnosti neodpustitelným zločinem, a obecně to znamenalo rychlý příjezd těžce vyzbrojeného lenního pána a všech jeho dalších vazalů. Pomyšlení, že by se vedení Goldmana Sachse muselo před středověkou armádou bránit v boji muže proti muži, může dnes vyvolat úsměv, avšak před tisíci lety sankce za prodlení nejčastěji nabývaly právě této podoby.

To co dělá celou věc ještě pozoruhodnější je skutečnost, že velmi podobné systémy se objevily i v důsledku jiných civilizačních kolapsů. Imploze heianského Japonska v desátém století, abychom jmenovali jen jeden příklad, vedla k feudálnímu systému tak velmi připomínajícímu evropský model, že je možno překládat velkou část technického jazyka japonského bušidó přímo do ekvivalentů v žargonu evropského rytířství, a naopak. Obecněji řečeno, když se komplexní civilizace rozpadne, jeden ze standardních výsledků představuje nahrazení složité terciární ekonomiky radikálně zjednodušenými systémy, které skoncují s abstrakcemi, jako jsou peníze, a nahradí je konkrétní ekonomikou půdy a práce.

Je zde určité poučení, a to může být aplikováno na současnou situaci. Vzhledem ke stále rostoucí spirále ekonomických problémů můžeme očekávat drastickou nestálost hodnoty a dostupnosti peněz - a zde si opět uvědomte, že termín se vztahuje na všechny formy bohatství, které má hodnotu pouze proto, že je lze vyměnit za něco jiného. Každá hospodářská činnost, která je pouze prostředkem k získání peněz, bude rukojmím rozmarů terciární ekonomiky, ať už se vyjadřují prostřednictvím inflace, úvěrového kolapsu, nebo čehokoliv jiného. Každá hospodářská činnost, která produkuje zboží a služby přímo pro použití producentem, jeho rodinou a komunitou, bude naopak těmito rozmary ovlivněna mnohem méně drasticky. Pokud například vaše schopnost získat zeleninu závisí na platu, pak to, kolik jí můžete sníst, závisí na hodnotě peněz v daném okamžiku; pokud si pěstujete zeleninu vlastní, používáte vlastní kuchyňský a zahradní odpad ke hnojení půdy a sejete vlastní osivo, máte nad svou nabídkou zeleniny mnohem přímější kontrolu.

Většina lidí nebude mít ještě mnoho let možnost oddělit se plně od peněžní ekonomiky; tak dlouho, dokud nepřestanou fungovat dnešní vlády, budou vybírat peníze na daních, a peníze budou nadále otvírat přístup k mnohému zboží a službám, včetně těch, bez nichž se lze jen velmi těžko obejít. Přesto neexistuje žádný důvod, proč by distance od terciární ekonomiky musela podléhat logice "všechno nebo nic". Každý krok směrem k přímé výrobě zboží a služeb pro vlastní spotřebu, pomocí vlastní práce, každé využití zdrojů pod vlastní přímou kontrolou, představují krok směrem k světu, který přijde po penězích; je to také bezpečnostní polštář proti rozpadu peněžní ekonomiky odehrávajícímu se kolem nás - a to je bod, kterým se budu zabývat podrobněji na konkrétních příkladech v příštím příspěvku.

Článek v angličtině: ZDE