Jak se Honza učil latinsky aneb poststrukturalismus jako ideologie

16. 6. 2010 / Josef Fulka

V prvním textu, očistíme-li ho od nánosu takzvaných "poststrukturalistických" proklamací, v tomto kontextu ostatně zcela zbytečných, neboť myšlenky zde sdělované jsou prosté a nic takového nevyžadují, se nám říká, jak se mi zdá, následující: sexuální obtěžování na vysokých školách existuje (o tom není žádný spor), může nabývat velmi nejednoznačných, ale o to nebezpečnějších podob (o tom rovněž není žádný spor) a mělo by se s tím něco dělat (o tom už vůbec není žádný spor; článek Ondřeje Slačálka a Terezy Stöckelové, nazvaný "Studentky, co nosí v kabelce zrní", a otištěný v časopise A2, velmi výmluvně ukazuje, jak tristní podobu může pokus o takovou diskusi nabýt). Hlavní problém vidím v tom, že text Honzy Matonohy neotevírá ty otázky, které by otevřít měl: jak má eventuální příručka o sexuálním obtěžování vypadat, je pokus o tu stávající úspěchem nebo selháním, jak celou věc ošetřit z právnického hlediska atd. Proklamace, podle nichž je sexuální obtěžování "nesnesitelně subtilní", nejsou (v tomto kontextu, to zdůrazňuji) k ničemu. To už je téma na debatu zcela jiného druhu, k níž ovšem, jak se mi zdá, text Jana Matonohy nezavdává nejmenší podnět.

Namísto kladení otázek tohoto druhu se postupuje jinak: hned v prvních větách Honzova článku se vybuduje obraz nepřítele, přičemž toto budování přijde autora poměrně lacino. "Na sex ve škole nám nesahejte" - to je sdělení (navíc souřadně spojené s mnohem nevinněji vyhlížejícím kocourem Mikešem), které se autor domnívá "implicitně" nacházet ve článku Petra A. Bílka či v dosud nevydaném rukopise Jakuba Češky. Tím je provedeno první kouzlo. S pojmem implicitnosti lze totiž pracovat celkem libovolně. Na jednu stranu samozřejmě v řadě textů nacházíme něco, co autoři říkají mezi řádky a co je často v rozporu s literou jejich textu. Na straně druhé ale můžeme také na základě téhož schématu kohokoli libovolně terorizovat a podsouvat mu sdělení, které sami pro argumentaci potřebujeme, jakožto jeho sdělení, a zároveň tím sami sebe prezentovat jako bystré čtenáře, kteří vidí mezi řádky: ty si myslíš, že to neříkáš, ale vlastně to říkáš, a já jsem ten, kdo to pozná. Takto vytvořený odpůrce je automaticky v obtížné pozici, protože při jakémkoli pokusu o obhajobu se ocitá v nevýhodě: "neví, co činí", a musí se ospravedlňovat před rentgenovým zrakem kritika (v tomto případě Honzy Matonohy). Zejména v případě jmenovaných autorů mi tento postup připadá nelegitimní tím spíše, že ono údajné implicitní sdělení je podáno v takto vulgární podobě.

Na tomto základě se dá snadno stavět. Postup, který volí Jan Matonoha, spočívá v tom, že si na pomoc povolá změť jmen a citátů. Označí se za poststrukturalistu (nebo se alespoň k onomu takzvanému "poststrukturalismu" přihlásí). Udělá to jednoduše: pronese pár namátkou vybraných hesel ("jazyk je moc" atd.), ve vhodných chvilkách změní jména některých teoretiků na adjektiva, jimiž se to v jeho textu jen hemží (barthesovský, bourdieuovský atd., čímž vzniká dojem, že je známe tak dobře, že si s nimi hnedle tykáme), a je vymalováno. U čtenářů to může vyvolat rozporuplné dojmy: u těch, kteří dotyčné autory četli, to vyvolá lomení rukou, protože to připomíná komické příručky typu Derrida a postmodernismus (říci totiž o poststrukturalismu to, co o něm říká Honza, vyžaduje i od zcela neiformovaného čtenáře zhruba půlhodinové úsilí; stačí se podívat na pár hesel na Wikipedii) a ti, kteří je nečetli, si buď budou myslet, že ten pán je nesmírně vzdělaný, anebo -- což je lepší -- to vyvolá otázku, k čemu tento pojmový arzenál potřebuje. Odpověď docela jednoduše zní: k ničemu, leda k pokusu o vyvolání paniky na nepřátelské straně.

Zkratů souvisejících s tímto postupem je v obou Honzových textech celá řada. Žádná z těchto autorit se především nezpochybňuje; autora ani nenapadne, že jde o mnohotvárnou myšlenkovou školu, a už vůbec ne, že by nedejbože někdo z nich mohl tvrdit něco problematického. Řadí jména vedle sebe, jak ho napadne, a doprovází je povšechnými úsudky: "parafrázujeme-li zhruba (sic!) Foucaulta" (načež následuje zcela vágní výrok, že každé poznání je násilím na skutečnosti); "pro Barthese Mytologií, v podstatě (sic!) celého Foucaulta, Derridu Spectres of Marx (sic!), G. Ch. Spivak, J. Butler atd. atd.". Možná to má nějaký efekt na čtenáře, co já vím, možná je to vyznání víry, každopádně se vnucuje následující alternativa: buď o oněch autorech něco řekni a využij je ke kloudné argumentaci, nebo si je nech od cesty.

Podobně to působí, když se Jan Matonoha, tentokrát s ještě větší bohorovností, obrací k dějinám. "Po více než sto let (nejpozději od Nietzscheho a možná (sic!) už od Giambattisty Vica) je známo, že každé poznání, každá forma interakce je zatížena nevyhnutelnou mocenskou dimenzí," píše se zde například. A to má znamenat co? První věc, která mě napadne, je ona pasáž tuším ze Zmatků chovance Törlesse, kde se píše o lidech, kteří mají doma Kritiku čistého rozumu, kterou nikdy neotevřeli, protože mají pocit, že všechny problémy jsou v ní již vyřešeny (proč bychom to tedy měli číst, že?). Nemůžu se ubránit dojmu, že Jan Matonoha "čte" Nietzscheho právě tímto způsobem. Když prohlásíme, že od dob Nietzscheho je něco známo, samozřejmě to neznamená to, že bychom od dob Nietzscheho něco všichni věděli (a kdyby Honza Nietzscheho pořádně četl, věděl by, že právě on byl první, kdo se od tohoto druhu autoritářského vědění distancoval), nýbrž že tlučeme do oponentů velkým jménem, které má zastřít naši vlastní argumentační slabost. Od dob téhož Nietzscheho je také "známo", že když jdeš k ženám, nezapomeň bič (slavný to výrok z Tak pravil Zarathustra). Proč tedy Honza nechodí ke své ženě s bičem? Anebo je to jiný typ vědění než ten první? Anebo ty pasáže o ženách z Nietzscheho vyškrtneme? A druhá věc, která čtenáře napadne, je ta, že zde nemáme nic jiného než nanejvýš jednoduchou a v jakémkoli dialogu nepřípustnou figuru: všichni přece víme... a pokud nejsi nietzscheovec, jsi hlupák. Nemluvě o tom, že v Honzově tvrzení "implicitně" čtu postulát té nejvulgárnějčí verze kumulativního pojetí vědění. Jestliže od Nietzscheových dob je známo (komu?) to a to, jaký je rozdíl proti prohlášení, že od Platónových dob víme, že na nebi jsou ideje (což si mimochodem Nietzsche právě nemyslel)? Co nám umožňuje rozlišovat mezi různými typy vědění, a to zejména od dob Nietzscheho?

A tak to jde dál: žádná problematizace, žádná otázka, ani zmínka o tom, že autoři, jimiž se Honza tak ohání, své pojmy revidovali, opouštěli stará stanoviska a formulovali nová, že každý o svém tématu uvažoval jinak; ostatně co na tom, že jejich myšlení může být vším, jenom ne takto banálními výkřiky o jazyce, moci a ideologii -- ve všem už máme jasno.

K tomu se přidají další rétorické triky, zejména tehdy, když Honza, připraviv si půdu touto efektní výbavou, začne své oponenty poučovat: Češka jako "monografista Rolanda Barthese" (zvláštní označení) má vědět například to a to. K tomu se přidají urážlivé výroky typu "není to špatný myšlenkový výkon". Jaký myšlenkový výkon zatím předvedl Jan Matonoha? Jen ten, že o Barthesovi zopakoval ta nejsamozřejmější učebnicová klišé, zatímco Češka na svého Barthese aplikoval (s jakým úspěchem, to už posoudí čtenáři budoucí knihy) právě onen demytologizační postup, který uplatňuje sám Barthes. Ať už to udělal jakkoli, je to pořád lepší než Honzovo nezávazné povídání. Z jaké pozice mluví ten, kdo takto poučuje? Na konci druhého Honzova textu se to dozvíme: je to ten, kdo si je vědom, že každá promluva a každé jednání je výkonem moci a ideologie (v tomto případě Jan Matonoha sám). Všichni teoretici, které s takovou vervou cituje, by na tomto místě zaplakali: nadarmo v různých verzích prohlašovali, že působení ideologie je neuvědomělé, nadarmo tvrdili, že subjekt se konstituuje právě tak, že o tomto působení neví. Jan Matonoha všechna tato dilemata řeší tím, že prohlásí, že ideologie je všechno včetně jeho vlastní řeči. Ve sféře ideologie se ocitneme, jakmile proneseme jakékoli slovo: jednoduše řečeno, ideologie je ztotožněna s jakoukoli formou jazykové (nebo i nejazykové) reprezentace, a tím pádem se vymezení tohoto pojmu (který ostatně Jan Matonoha nikde nedefinoval, což by vzhledem k proměnám, jakými tento pojem procházel nejen v dějinách, ale i u samotných autorů, které s oblibou cituje, rozhodně nebylo na škodu) stává natolik vágním, že neznamená vposledku vůbec nic. Ale co na tom, máme strašáka, kterým podle libosti máváme před očima svým nepřátelům a u čtenářů budíme dojem učenosti.

Tímto svým prohlášením získal Honza jednu výhodu: nelze ho obvinit z toho, že jeho vlastní pojetí poststrukturalismu je ideologické, protože to přiznává. Totéž prohlášení však obnáší také jednu nevýhodu, a tu nemohu nepřipomenout: můžeme tím pádem říkat cokoli. Matonohova pozice potom znemožňuje právě to, co se snaží obhajovat, a zároveň umožňuje pozici Češkovu: jazyková korektnost je také ideologie a otázka zní, proč bychom debatu o ní měli vůbec otevírat (a jistě se s Honzou shodneme na tom, že bychom ji otevřít měli). Ztratí se jakákoli garance názoru, že sexuální obtěžování nebo jazyková korektnost může představovat problém. Příčinou je, jak se domnívám, právě reduktivní čtení autorů, za jejichž žáky se Matonoha prohlašuje: Derrida, Barthes, Judith Butler, ti všichni se právě z tohoto dilematu snažili nacházet východiska. Derrida s postupem času stále více začíná mluvit o "nedekonstruovatelném", začíná zjemňovat své teze o tom, že není nic mimo text, začíná mluvit o etice diskuse, Barthes mluví -- možná naivně, ale jisté důvody jistě má -- o literatuře jakožto místě mimo moc, Lacan nepřestává opakovat slovo "pravda", Judith Butler ve své poslední knize začíná mluvit o "vydávání počtu" ze sebe sama atd. Proč? Docela prostě proto, že všichni svorně v jistém momentu pochopili, že s tímto primitivismem nevystačí, a že tento důraz na jistou násilnou dimenzi řeči je nutno kontrastovat s dimenzí v silném slova smyslu etickou: když totiž zůstaneme u této verze nihilismu, není možné dělat politiku (anebo subversi, to je jedno) a ona trajektorie od teorie k angažovaným postojům, o níž Honza mluví, vůbec není "hladká", právě naopak..

A nepomůže ani, když Matonoha při vyvracení představy, že dekonstrukce je relativismus, prohlásí, že při rozhodování nemá k dispozici žádné transcendentální opory. Budiž. Jan Matonoha snad ovšem nemíní -- ačkoli to říká --, že tím pádem má k dispozici jen svá vlastní "singulární rozhodnutí", za něž je ochoten převzít odpovědnost. To by byla hodně autistická verze dekonstrukce. Pojem "ochoty převzít odpovědnost" za nějaká singulární rozhodnutí samozřejmě nestačí: i psychotik může převzít odpovědnost za hlasy, které mu tvrdí, že má někoho zabít. Kde se tedy Honzova odpovědnost bere? Rozhoduje-li se mezi dvěma možnostmi, potom -- jak alespoň doufám -- věří, že jedna je správnější než druhá. A stejně tak při vedení jakéhokoli dialogu hodného toho jména musím věřít, že druhý mi chce něco říci a že tu není jen od toho, aby na mně svou řečí vykonával násilí -- nějaká možnost domluvy musí být přítomna alespoň jako regulativní idea, a to navzdory všem dílčím nedorozuměním a přehmatům, jinak půjde o dialog paranoidních zrůd. A jak by v takto autistickém univerzu "singulárních rozhodnutí" bylo možné tuto volbu učinit jinak než tak, že horizont singulárních rozhodnutí nějak překročíme, jinak řečeno, že nějak věříme, že jedna promluva či jedna řeč je méně ideologická než druhá, že jsme odpovědni někomu a za něco (pojem odpovědnosti je u Derridy zcela klíčový)? A nestačí ani, dodá-li se, že je třeba reflektovat epistemickou a jinou podmíněnost těchto rozhodnutí: za prvé tak mohu činit pouze do jisté míry (a právě to tvrdí Honzou citovaní autoři), a za druhé to může být nanejvýš jen užitečná pomůcka: mohu se rozhodnout, že se stanu diktátorem, a přitom zcela explicitně reflektovat ideologickou povahu své řeči i to, za jakých podmínek toto rozhodnutí činím.

Není-li tomu tak a zůstaneme-li pouze u teze, že svá rozhodnutí máme činit u vědomí, že řeč a vůbec všechno je nevyhnutelně ideologické, potom zaprvé všechny zde používané pojmy ztrácejí smysl, a za druhé není zřejmé, proč by měla Matonohova interpretace otázky jazykové korektnosti kohokoli přesvědčit, a především proč by měla kohokoli přesvědčovat. A potom je všechno jedno a nebylo třeba psát žádný z textů, o které se zde jedná, včetně tohoto. Jan Matonoha výslovně říká, že si na tomto základě volí určitou agendu (genderovou korektnost), která je stejně ideologická jako agendy jiné. Pojetí rozhodnutí, které se nám zde předkládá, je velice slabé, zcela ne-nietzscheovské a mimochodem zcela ne-derridovské: ono je to vlastně fuk, ale budu to dělat takhle, i když (anebo protože) vím, že je to stejně ideologické jako všechno ostatní. Kam se podělo subtilní Nietzscheho uvažování o situovanosti pravdy či o sedimentaci metafor? Kam se poděly Derridovy a Foucaultovy úvahy, ve kterých si oba tento problém zcela jasně uvědomují? K tomu, abych se rozhodl zpochybnit určitý diskurs (například dominantní maskulinní diskurs), musím učinit rozhodnutí, které není motivováno jen vědomím všeobecné ideologičnosti čehokoli, protože pak by sama motivace tohoto rozhodnutí skutečně neměla žádnou oporu. Tato opora jistě není transcendentální, ale zároveň nemůže být jen výsledkem singulárního rozhodnutí. Jan Matonoha svých 300 stránek textu nepsal jistě jen proto, že s tím "nemá problém", jak sám o sobě pochvalně říká.

A jsme opět u téhož dilematu: máme-li pouze svá rozhodnutí, třebas podložená jakoukoli reflexí o epistemické podmíněnosti, potom tato rozhodnutí mohou být jakákoli, protože nám nikdo nezaručí, zda toto reflektování je dobré či špatné. Proč v takové situaci nezačít střílet do davu nebo se neuchýlit na chladný venkov a čekat, až nám dojde dříví? I to jsou přece singulární rozhodnutí.

Má to jeden závažný důsledek: tento teoretický mišmaš škodí především té kauze, za kterou Jan Matonoha bojuje. Genderové myšlení, které je ve svých nejpozoruhodnějších podobách myšlením kritickým -- a které v mnoha ohledech otevírá otázky daleko širší než ty, o které je zde řeč -- se v jeho textu mění na změť nesourodých hesel, ze kterých nakonec vyleze, že jazyk je moc. V tomto kontextu je bizarní, s jakou sveřepostí obviňuje Jan Matonoha všechny, kdo k této zoufale banální tezi nedojdou, z naivity (jeho odpůrce neustále něco "přehlížejí", až je člověku ouzko), když právě toto pojetí je naivnější než leckterá jen trochu promyšlenější forma sexismu. Bourdieuovská, barthesovská nebo jakákoli jiná odvolávka se mění právě na onu transcendentální garanci, jejíž existenci ve svém vlastním případě Honza popírá. Jednoduše řečeno: jsem vědec, protože cituji spoustu jmen. Nemohu si pomoci, celé to připomíná onu pohádku, jak se Honza (sic!) učil latinsky: všechno je barthesovské, foucaultovské, derridovské, sudkulatýrystupije, tujekáratentoryje. Honza z pohádky měl podobný přístup: zjistil, že se někde něco říká, a opakoval to. Vzpomeneme si, že v té pohádce pomohlo vědro vody. Možná by vědro vody pomohlo i k tomu, aby jasně a bez (v tomto případě) zbytečné hantýrky formuloval, co chce říci (věřím totiž, že chtěl asi říci něco podstatného). Pak bude možné mluvit o jazykové korektnosti, o příručkách o sexuálním obtěžování a -- pro mě za mě -- třeba i o kocouru Mikešovi.

Vytisknout