Kalkulační pochybení Paula Segala

18. 6. 2010

O problému finančního zprostředkování, multiplikace depozit a úvěrové emise peněz byly již popsány stohy papíru a ploch textových editorů. Kdyby si Paul Segal přelouskal jen zlomek hutného finančního moudra, nedopustil by se školácké chyby ve svém článku v Guardianu uveřejněného v překladu i zde, píše ing. Petr Ježek z FSE UJEP.

Jeho omyl spočívá v kvantitativní neadekvátnosti. Samotní střadatelé, tedy občané ukládající si své finanční rezervy u finančních institucí, skutečně mohou prostřednictvím správců svých vkladů financovat kdeco a kdekoho, aniž to tuší -- to vyplývá z převedení podstatné části dispozičního práva majitelů vkladů na správce vkladů. Segalův myšlenkový a kvantitativní error začíná tím, že vklady jsou podle uzákoněných principů multiplikace pouze menšinovým zdrojem krytí úvěrů, jež finanční instituce (zpravidla pouze banky) poskytují. Kdyby objem vkladů občanů převyšoval poptávku ekonomiky po úvěrech, jak tvrdí Segal, nedocházelo by vůbec k úvěrové emisi a finanční sektor by tak ztratil pádný důvod ke své nabobtnalé existenci, což by mělo nepominutelná pozitiva.

Otázkou je, nakolik občané financují veřejný dluh, jak tvrdí Segal. Odpověď není vůbec jasná, protože způsob, jímž finanční zprostředkovatelé disponují vklady občanů, je skrytý. Pokud budeme celkem realisticky předpokládat, že finanční zprostředkovatelé využijí ke svým transakcím všechny vklady občanů, je jisté, že část z toho skutečně bude použita na nákup vládních dluhopisů. Jenže nákup vládních dluhopisů není jediným kšeftem, který finanční instituce činí, dokonce zdaleka není nejvýznamnější. Z toho zřetelně plyne, že kvantum vkladů občanů se na veřejném dluhu podílí méně než na financování reálné produkce a virtuálních kšeftů na finančních trzích.

Zkrátka, my, občané, financujeme veřejný dluh jen z malé části a těžko můžeme od své vlády požadovat splátky úvěru, který jsme jí jako věřitelé neposkytli. Že to za nás v jisté části učinili správci našich vkladů, je záležitost výše odměny, kterou nám správci našich vkladů za výnosnou dispozici s nimi poskytují. Že je to příliš málo, o tom není sporu, protože tento trh je mimořádně nedokonalý, neb zatížený informační asymetrií stejně jako oligopolní charakteristikou jedné strany. Rozhodně je tedy pro občany -- vkladatele -- pádný důvod pro sjednání vyšší ceny za pronájem svých vkladů finančním institucím, nikoli pro run na vládu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 18.6. 2010