Důchodová reforma...

16. 6. 2010 / Ladislav Žák

Já osobně vidím těch problémů několik, ale s rejdy zájmových skupin to má společné málo co.

Tím prvním problémem je, že bychom jistě v minulosti nalezli demokratická rozhodnutí, která tak nějak umožnila, že se z peněz vybraných na důchody hradilo něco jiného a už tak nějak scházela jiná demokratická rozhodnutí, která by nařizovala tyto prostředky vrátit tam, kam patří. Tím bylo v průběžném systému dosaženo stavu, který je tolik populární pod anglickým výrazem just-time. Tedy, rezervy veškeré žádné, co se vybere, to se vyplatí, a zbytek se prošustruje jinde, samozřejmě, pod parlamentní kontrolou. Díky valorizacím, demografickému vývoji a vývoji zaměstnanosti se však stále častěji na důchody nedostává a průběžný systém je v deficitu. Je to zcela objektivní, protože je nás málo, co můžeme dělat, protože děti jsou investice a finanční problém, a ještě daleko méně je nás těch, co pracujeme, protože není práce a tak se stáváme nezaměstnanými a ze sociálního systému bereme, místo, abychom do něj přispívali.

Dalším problémem je to, že každé řešení je nesmírně nákladné samo o sobě a vzhledem ke krátkosti funkčního období politiků, je v každém ohledu pro naše politiky, otroky průzkumů veřejného mínění, nepopulární. Nemluvím o tom, že se vždy najdou takoví, kteří řeknou, že to ještě vydrží a vzroste jim popularita natolik, že ostatní se musí přidat. Krásnou ukázkou tohoto kolektivního šílenství bylo parlamentní plýtvání před volbami v roce 2006, kdy poslanci pochvalovali takové věci, že zůstával rozum stát a hlasovali pro ně zprava doleva, vsjo rovno.

Nepokládám za přínosné žehrat na soukromý sektor, že se snaží prosadit své zájmy. Je to přirozené a vypovídá to o jeho životaschopnosti. Musíme si uvědomit, že to není silný soukromý sektor, ale tragicky slabý a nekvalifikovaný sektor veřejný, který mimo zmíněné objektivní příčiny zapříčinil současné potíže. Víme dobře, kdo jak hlasoval nejen o schodkových rozpočtech, ale i o alternativním použití a nevrácení prostředků sociálního pojištění. Pokládám za tragické, že se dnes mnozí upínají k těmto lidem znovu a domnívají se, že tento stát, reprezentovaný v zásadě týmiž tragikomickými postavičkami, je schopen garantovat jim cokoliv a že mu mohou dokonce věřit.

Vzhledem k současné situaci obrovského vnějšího i vnitřního tlaku na finanční stabilitu jednotlivých evropských států a současné neschopnosti dobrého vládnutí, kterým jsou naše politické elity skutečně proslulé, bych si na svůj důchod od českého státu mnoho nevsadil. Naopak, přivítal bych jakoukoliv distribuci rizika souvisejícího s tím, že důchody dnes pocházejí z více než devadesáti procent právě od tohoto nekvalifikovaně řízeného státu. Vzpomínám si na to, co mi kdysi řekl Alvaro Cunhal, když se mi snažil před dvaceti lety vyvrátit mou námitku, že bychom snad neměli v privatizaci postupovat tak rychle a tak radikálně měnit vlastnickou strukturu, včetně zahraničních investorů. "Hlupáčku" řekl (a bylo to hbitě přeloženo jako "můj milý mladý soudruhu"). "Jsou jen dva hospodáři, dobrý a špatný, a je úplně jedno z jakého hnízda jsou. Ale to pochopíš, až tě několikrát okradou vlastní..." Já mohu jen dodat: "Už se stalo, soudruhu Cunhale, pochopil jsem a děkuji..."

Vytisknout