Umění číst

Začít však musíme opravou zásadního omylu obou kritiků. Jak Zdeněk Rous, tak Karel Dolejší konstatují, že chovám k myšlenkám Theodora Dalrympla nekritický obdiv či, že má recenze je "takřka nadšená". Ani jedno z těch tvrzení není pravdivé. S výjimkou tří vět je celý text věnován pouze zprostředkování myšlenek Theodora Dalrympla a nechápu, jak si toho mohli, oba tak chytří kritikové, nevšimnout.

Theodor Dalrymple je konzervativně-pravicový myslitel, a proto má recenze musí být plna jeho pravicově-konzervativních myšlenek. Když mě Zdeněk Rous kritizuje za větu "dnešní chudí v Evropě netrpí materiální bídou", která podle mého názoru poměrně přesně charakterizuje jednu z myšlenek recenzovaného autora, je to stejné, jako kdyby kritizoval Aurela Kolnaie za přesné zprostředkování myšlenkových základů nacismu či Arthura Koestlera a George Orwella za přesné přiblížení mentality komunistického hnutí 30. let. Ale abychom dostáli pravidlu férové argumentace, připomeňme si tři hodnotící věty mé recenze. Věta první: "... položil několik snad kacířských, ale o to potřebnějších otázek". Věta druhá a třetí: "S knihou konzervativce Theodora Dalrympla nemusíme ve všem souhlasit. Jeho přesvědčivé argumenty by si však měl přečíst každý, kdo uvěřil myšlenkám, že zvýšenou dávkou humanismu přesvědčíme zločince, aby se zřekli zločinu, absolutní tolerancí se ubráníme těm, kteří nehodlají tolerovat nikoho a nic, a zvýšením sociálních dávek zlepšíme život "chudých"." To, co z uvedených vět můžeme korektně odvodit, je následující: 1. Theodor Dalrymple si klade důležité otázky. 2. Ne s každým názorem Theodora Dalrympla recenzent souhlasí. 3. Existuje skupina lidí, která by se podle názoru recenzenta měla s myšlenkami Theodora Dalrympla seznámit.

Pokud si Zdeněk Rous a Karel Dolejší myslí, že takto vypadá nekritická či takřka nadšená recenze, doporučuji jim ke čtení recenze z časopisu Bolševik z let 1950-1951, či recenze knih Václava Klause v jeho think-tanku CEP. Tolik k umění číst recenze a odlišit v nich prezentaci názorů autora od hodnocení recenzentem.

Zrada intelektuálů

O něco méně důležitá je osobní douška Karla Dolejšího, ke které, ač nerad, musím připojit osobní odpověď. Na své radikálně-bouřlivácké mládí jsem v žádném případě nezapomněl a často děkuji osudu, že mi je dopřál. Přesně si pamatuji také otázku prof. Jana Zouhara v učebně č. 21, kterou položil na podzim roku 1991, a moji odpověď marxisty doufajícího v brzkou surrealistickou revoluci -- bylo mi 19 let. To, že dnes nevyznávám marxismus, ačkoliv si jak Marxe, tak mnoha českých marxistů (Karel Kosík, Milan Valach, Karel Dolejší) velmi vážím, není důsledkem zrady idejí ani úplatků ze strany buržoazie, ale prostého faktu, že jsem se setkal s autory, kteří moji revoluční víru podrobili kritice, které nedokázala odolat. Bylo velmi těžké přečíst některé knihy Arthura Koestlera, George Orwella a Hannah Arendtové a zůstat komunistou, bylo velmi těžké přečíst některé knihy Karla R. Poppera, Georgie Sorela či Václava Černého a zůstat marxistou. Jednou z velmi silných stránek marxismu je víra v hodnotu pravdivého poznání světa. Tuto víru jsem si uchoval, ale právě proto už nemohu být, s dobrým svědomím, marxistou. A právě proto si nepřipadám jako zrádce svého radikálního, bouřlivého, ale především ideály naplněného mládí.

Naposledy Theodor Dalrymple

Čímž se dostávám k poslední a nejdůležitější části své odpovědi. Začnu otázkou: Stojí kniha Theodor Dalrympla za přečtení a pečlivé zvážení? Zdeněk Rous a Karel Dolejší naznačují, že nikoliv, protože "naprosto opomíjí strukturální důvody chudoby a sociálního vyloučení ... (a tak) skutečný původ svou perspektivou nemůže spatřit". Já se Zdeňkem Rousem ani Karlem Dolejším nesouhlasím a rád bych ukázal proč.

1. Theodor Dalrymple poukazuje na důležitou součást důsledků sociální politiky ve Velké Británii. Činní tak jednostranným a často zjednodušujícím způsobem, ale poukazuje na skutečnosti, které se dějí, a o kterých bychom měli vědět. Já sám jsem ve Velké Británii strávil v roce 2005 devět měsíců, z toho tři měsíce v jihoanglickém městě Brighton jako tovární dělník a šest měsíců ve skotském Glasgow jako badatel v univerzitní knihovně a číšník na částečný úvazek. Za tu dobu jsem potkal velké množství mladých lidí (převážně mužů), kterým sociální systém Velké Británie jednoduše ničil budoucnost, protože jim umožňoval místo monotónního a namáhavého zaměstnání život bujarých večírků, konzolí Playstation a měkkých drog. Nebyl také toto důsledek štědrého sociálního systému, tak jak jej provozují vyspělé evropské státy? Tím, na rozdíl od Charlese Murrayho či Theodora Dalrympla netvrdím, že bychom měli sociální systémy rušit, pouze poukazuji na jejich odvrácenou tvář, kterou jsem viděl na vlastní oči. Nebyl to pouze abstraktní zlý Systém kapitalismu, byl to také konkrétní Dobrý systém sociálního zabezpečení, který z těch mladíků pomáhal udělat třicetileté ztroskotance.

2. Theodor Dalrymple poukazuje na odvrácenou tvář liberalizace školství. Opět jednostranně a opět mnohdy zjednodušeně, ale znovu velmi potřebně. Bývalému kolegovi donesla studentka vysoké školy místo písemného referátu z dějin evropské kultury opálené záchodové prkénko s tím, že se chce vyjadřovat raději uměleckým artefaktem než nudnou písemnou formou. Při všech svých argumentačních schopnostech jí nebyl schopen předat informaci, že k poznání dějin evropské kultury není dostatečné pozorovat hořící záchodové prkénko. Zdeněk Rous by takovou zkušenost nazval bídným behaviorálním přístupem ke skutečnosti. Já to nazývám příznačným symptomem vývoje, který se mi nelíbí, a proti kterému bych rád něco dělal.

A tak bych mohl pokračovat dále. Nejde o to, zda je pan Theodor Dalrymple jednostranným myslitelem, ale o to, zda stejná forma jednostranného pohledu nepanuje i v opačné části názorového spektra. Z textů Zdeňka Rouse i Karla Dolejšího mám pocit, že ano. Právě proto patří texty Theodora Dalrympla na stránky Britských listů.