Za finanční protekcionismus se označuje poskytování vládních finančních injekcí pouze domácím bankám, omezení bankovních půjček pouze na domácí investice a bariéry pro převod zisku z investic do zahraničí. V důsledku vedou tato opatření k odlivu kapitálu zejména z ekonomicky méně silných zemí, kde je finanční sektor příliš slabý a kde vlády nemohou vyčlenit prostředky na podporu bank, a nakonec k finanční izolaci zejména menších rozvojových zemí.

Z obchodní protekcionismus se označují všechna opatření, která znesnadňují nebo zakazují dovoz do země, nebo podporují domácí výrobu natolik, že jí nemůže dovoz stejných produktů cenově konkurovat. Mezi taková opatření patří především zvýšení cel, zavedení dovozních množstevních omezení a finanční přímé nebo nepřímé subvencování výroby a vývozu.

Vlády v současné době jen velmi těžko odolávají tlaku svých voličů, volajících po záchraně domácího průmyslu, pracovních míst a po znovunastartování růstu hospodářství. Finančně silné ekonomiky nejprve poskytly finanční injekce bankám a některým průmyslům, nyní se však zdá, že se zaměřují také na ochranu před dovozem. Pro ekonomiky bez potřebných finančních prostředků se zdá být nejjednodušší sáhnout rovnou k ochraně před zahraniční konkurencí, která je viděna jako příčina krachu některých odvětví. Takovou praxi již svět zažil – po roce 1929 vedla k prohloubení a prodloužení deprese, jejímž spouštěcím mechanismem byl bezesporu obchodní protekcionismus dovedený do absurdna, tj. obchodní války. Mezinárodní obchodní toky byly v jejich důsledku omezeny natolik, že to znemožňovalo následný rozvoj ekonomik ve státech postižených krizí.

Nově zaváděné obchodní ochranářství totiž v celkem krátkém horizontu dopadne zpět na „chráněnou“ ekonomiku. Odvetně navýšená cla jsou otázkou dnů a mohou zasáhnout všechzny vývozce. Subvence do vývozních odvětví sice pomohou na krátkou dobu udržet zaměstnanost, ale jsou téměř plně „odevzdány“ do zemí vývozu (zjednodušeně: subvencovaný vývozce se na trhu drží díky tomu, že část jeho nákladů je uhrazena státem a může tudíž vyvážet za nižší cenu a tím konkurovat na zahraničních trzích – rozdíl mezi touto nižší cenou a „normální“ cenou je však velmi rychle odčerpán zahraniční vládou, která reaguje zvýšením cel - tím se finální cena výrobku zvyšuje a konkurenceschopnost se vytrácí. To navíc platí pouze v případě, že zahraniční trh konkrétní dovážené výrobky potřebuje, pokud ne, cla mohou být navýšena tak, že pohltí více než celou subvenci a výrobky v důsledku vysoké ceny nenajdou odběratele.). Jestliže v důsledků obchodní války zkolabují exportní firmy, krachují jejich dodavatelé, nezaměstnanost roste a uzavírající se spirála má dopad na celou ekonomiku.

Na počátku eskalace obchodního ochranářství v minulém století byl americký zákon (Hawley-Smoot Tariff Act z června 1930), který zvýšil mnohonásobně cla na dovoz více než dvaceti tisíc položek zboží. Na zvýšení amerických cel odpověděli obchodní partneři obdobně, což vedlo k bezprostřenímu snížení amerického vývozu a dovozu o více než o polovinu. Světový obchod se od začátku roku 1929 do začátku roku 1933 snížil třikrát. Tato zkušenost přispěla k tomu, že se mezinárodní společenství pokusilo po druhé světové válce vybudovat pojistku proti podobné situaci v mezinárodním obchodě, a to prostřednictvím mezinárodních obchodních závazků a systému pravidel obchodu, které jsou nyní známy jako mnohostranný obchodní systém, přiřazovaný k WTO – Světové obchodní organizaci.

Systém mezinárodních obchodních pravidel a závazků členských států WTO poskytuje rámec, který se jednotlivé státy zavázaly dodržovat ve svých obchodních opatřeních. Jak dalece je tento systém pružný, tj. jaká ochranářská opatření jsou s ním v souladu, se pravděpodobně přesvědčíme v nejbližší době. Prostor pro zvyšování cel nebo pro další opatření, především u zemědělských výrobků a v rozvojových zemích, v systému jistě je. Vlády se budou zcela pochopitelně snažit využít všeho, co jim systém umožňuje, i všech jeho mezer a nedořešených otázek k tomu, aby ochránily svou ekonomiku. Ovšem i když některý člen WTO poruší své obchodní závazky, je otázkou, jakým způsobem může být „pohnán k odpovědnosti“ a jak „se bude z porušení zodpovídat“. Mezinárodní obchodní závazky je možno vynutit povolením obchodních sankcí proti „porušovateli závazků“. Odvetné obchodní sankce nesmí být uvaleny bez řádného prozkoumání a vyřešení obchodního sporu ve WTO, proces řešení sporů je však velmi dlouhý, a „nelegální“ obchodní opatření mohou být v jeho průběhu pro vývozce likvidační. Odvetné obchodní sankce jako takové nejsou spasitelné, neboť mohou vést jen k vyhrocení vztahů, na které doplatí vývozci všech stran.

Zajímavá je z  pohledu „nepřekročitelných“ mezinárodních závazků situace v obchodním ochranářství a podpoře vývozu, jak ji je možno v současné době zjistit z některých zdrojů. Zajímavá je i proto, že v listopadu 2008 se představitelé 20 nejvýznamnějších ekonomik světa (G20) shodli na tom, že je velmi důležité odmítnout protekcionismus v investování a v obchodě se zbožím a službami, zavádění vývozních restrikcí nebo nedovolené podpory exportu (nedovolené z hlediska mezinárodních obchodních dohod). Jak tyto státy dodržují své dohody?

K finačním dotacím sáhly vlády v  Argentině, Chile, Číně, EU, Indonésii, Japonsku, Malajsii, Mexiku, Thajsku a USA. Automobilový průmysl je podporován v Argentině, Austrálii, Kanadě, Korei, Číně, Francii, Německu, Rusku, Švédsku a v USA, ať už je to pobídkami pro spotřebitele, vyššími cly na dovoz automobilů nebo půjčkami a snížením daní nebo jejich odstraněním pro výrobce a prodejce aut.

Nejvýraznější obchodní ochranářská opatření zavedlo v posledním období Rusko. Jako největší automobilový trh v Evropě zvýšilo cla na osobní a nákladní automobily v průměru o 35 %, a to na nová auta i ojetiny. Zároveň tento průmysl podpořilo dotacemi. Zvýšilo clo také na vepřové maso a důbež, snížilo dovozní kvóty na maso celkově, navrženo je zvýšení cla o 15 % na zemědělské stroje a uvažuje se o zvýšení cla na dřevo. Jako ochranářská opatření fungují zpřísňující se sanitární a certifikační opatření. Rusko zavedlo také nová investiční opatření, která ovlivní obchod, a podpory vývozu. Rusko však není členem WTO, proto pro něj neplatí jeho pravidla a závazky. K ochranářství se však uchýlili i členové Světové obchodní organizace.

USA posílají finance do automobilového průmyslu (17.4 mld. dolarů). Zavádějí opatření „Buy America“ (přednostní užití amerických výrobků), jako součást stimulačního balíčku v hodnotě 825 mld. dolarů. Jakákoliv subvencovaná součást ekonomiky bude povinna použít výhradně americkou ocel. Zároveň se ve WTO brání dovozu z Číny, který je podporován prostřednictvím hotovostních úvěrů, slev a preferenčních exportních půjček. Změnil se také seznam potravinářských výrobků z EU, na které jsou uvalována odvetná cla (celkem 116,8 milionů dolarů ročně) proto, že EU zakazuje dovoz hovězího „hormonového„ masa. Pravděpodobně to nebude konečný výčet amerických ochranných opatření; prezident Obama volný obchod váže na dodržování pracovních standardů a standardů životního prostředí, což mu umožňuje prosazovat ekonomický nacionalismus (není první – kromě již zmíněného zvýšení cel v minulém století byla v prezidentském období Abrahama Lincolna zavedena v průběhu Občanské války cla 44% na ochranu domácího průmyslu).

Evropská unie uplatňuje společnou obchodní politiku, to znamená, že obchodní opatření „chrání“ všechny členské státy. EU zavedla znovu exportní subvence na mlékárenské výrobky (máslo, sýry, mléko). Zavedla také 85 % cla na šrouby a vruty z Číny a uvažuje o zákazu dovozu tuňáků z Kanady z důvodu způsobu jejich lovení a zabíjení, který ostatně již Belgie a Nizozemsko nezávisle zavedly. Společná obchodní politika však nepokrývá všechny oblasti, které mohou zasáhnout obchod. Proto např. Německo vytvořilo fond na ochranu exportu a odmítlo přijmout opatření, která by mohla mít za následek ztrátu zaměstnaneckých míst (např. snížení emisí). Jako součást ekonomických pobídek Evropského plánu na ekonomickou obnovu byly nastaveny mírnější podmínky pro státní pomoc, kterou členské státy poskytují v rámci úvěrů se státní zárukou.

Indie zvýšila o 20% clo na sojové oleje a očekává se zvýšení cel i na ostatní potravinářské oleje. Zvýšila cla také na ocel a železo. Indonesie bude kontrolovat dovoz cca 500 položek, především dovoz oděvů, obuvi a elektroniky, a to pomocí dovozních licencí, tedy množstevním omezováním dovozu, a zavedením nových dovozních poplatků. Některé dovozní zboží, jako např. elektronika, hračky, obuv, potraviny a nápoje, bude do země propoštět pouze pět přístavů a pouze některá mezinárodní letiště. Jižní Korea zamýšlí zvýšit clo na ropu.

Čína kromě zmíněných exportních půjček a slev exportuje své zboží za nižší ceny než jsou její náklady (dumping). Zavedla také program na podporu „slavných značek“, který spočívá v půjčkách v hotovosti, preferenčních půjčkách, financování výzkumu a vývoje a proplácení pojištění vývozních úvěrů. Tento program se dotýká elektronického zboží, textilu, zemědělských a potravinářských produktů, kovů a chemických výrobků, léků a zdravotnického zboží. Proplácí také vybrané clo a daň z přidané hodnoty na více než patnáct set výrobků, pokud jsou určeny pro výrobu na vývoz.

Členské státy sdružení volného obchodu Mercosur zamýšlejí zvýšit svá cla v průměru o 5 % na víno, broskve, mléčné výrobky, dřevo, výrobky z kůže. Argentina zavedla neautomatické licence na citlivé výrobky jako jsou automobilové díly, textil, televizní přijímače, hračky, obuv a výrobky z kůže. Snížila zároveň exportní cla na pšenici a kukuřici. Ekvádor zvýšil cla na téměř tisícovku výrobků, a to o 5 až 20 %, což by mu mělo přinést kolem 90 mil. dolarů. Mexiko naopak otevřelo svůj trh dovozu snížením dovozních cel na výrobky zpracovatelského průmyslu pro dovoz ze zemí, s nimiž nemá uzavřenu žádnou preferenční dohodu (toto opatření však ztíží konkurenceschopnost dovozu z EU nebo z USA).

Výsledky ekonomické krize se již v mezinárodním obchodě se projevily: USA, Čína a Německo (tři nejvýznamnější vývozci a dovozci světa) oznámily pokles vývozu v minulém roce. Tyto výsledky se mohou v letošním roce ještě zhoršit, a to i v důsledku obchodního protekcionismu. Mezinárodní výzkumný institut potravinářské politiky ve Wasningtonu odhaduje, že pokud členové WTO zavedou cla podle svých mnohostranných závazků (současná cla jsou ve většině států nižší, než závazek), celosvětově se cla v průměru zvýší dvakrát a mezinárodní obchod se v důsledku toho sníží o 8 %.

Jaká další opatření vlády zvažují nebo v souvislosti s krizí zavedou, ukáže blízká budoucnost. Rozhodně bude zajímavé, jaký postoj k rozbíhajícímu se obchodnímu ochranářství zaujmou představitelé G20 v dubnu v Londýně.