Někteří věří v posmrtný život, jiní se domnívají, že přijdou do nebe, pokud si to svým konáním na zemi zasloužili. Další zase sní - a mnozí z nich opravdu věří - jinému životu v jiné podobě, stejně jako životům minulým. Mám několik přátel, kteří mne o tomto faktu velmi naléhavě přesvědčovali – většinou to byly ženy. Kouzlit na laně mezi životem a smrtí patří ostatně k dávným uměleckým disciplínám. Právě o tom bude tento pondělí zápisník.

Dopis / Pohřeb Jana Kaplického. V úterý se lidé přišli rozloučit s architektem Janem Kaplickým. Zaplnili pohřební síň v pražském kostele sv. Anny a herečka Dagmar Havlová, choť bývalého prezidenta, který se toho dne nacházel dosud v nemocnici, přečetla jeho dopis Kaplického dceři. Prezident a dramatik Havel dopis napsal dceři Johance, která přišla na svět v den otcova skonu. Byl to dopis k jejím dvanáctým narozeninám:

„Milá Johanko, jak víš, Tvůj tatínek odešel z tohoto světa v den, kdy Ty ses do něj vydala. Připomínám to dnes proto, že to byl shodou okolností den, kdy jsem stál před nebeskou branou i já. Nevím, proč dostal přednost on, ale vím, že odcházel šťasten s myšlenkami na Tebe a Tvou maminku. Od té doby se mi často vrací vzpomínka na to, jak jsme tam okamžik stáli vedle sebe a čekali na výrok osudu. Když jsem se dozvěděl, že dostávám ještě příležitost, bylo mi jasné, že jsem tím mimo jiné vyzván, abych se zasazoval i o respekt k jeho architektonickým vizím. Určitý úspěch - a tehdy, věř mi, to úspěch byl - jsem spolu s mnoha dalšími skutečně zaznamenal. Budova Národní knihovny, kterou při svých procházkách Prahou vídáš v místě někdejšího pomníku diktátora, je moderní odpovědí na historickou dominantu Pražského hradu, její vskutku demokratickou paralelou, je zosobněním tvořivého ducha, výrazem vzdělanosti, kulturnosti a humanity tradičně svázaných s Prahou a s jejím reliéfem, projevem pokorné úcty člověka k přírodě. Přeji Ti do dalších let všechno dobré a také abys nemusela v životě čelit lidské malosti víc, než je nezbytné. Tvůj Václav Havel.“

Není to Havlův první dopis. Kromě jisté pamfletičnosti, která jim je vždy jaksi dána, jde ale o první dopis, který Havel napsal dítěti. Poprvé napsal dne 8. dubna 1975 veřejný dopis prezidentovi a generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustavu Husákovi. Své první ženě Olze psal v 80. letech dopisy z vězení, které potom vydal několikrát jako knihu (Dopisy Olze, poprvé v exilovém nakladatelství Expedice v roce 1983, naposledy jako 5. svazek spisů u Torstu v roce 2001). Zatím tedy máme naposledy co dočinění s dopisem, v němž se smrtelník Havel hlásí do nebe s pomocí čísla 12.

Kompletní videozáznam ze čtení jeho ženy ZDE

Výstava / Andy Warhol: Motion Pictures. Mohlo by se zdát, že nemá Andy Warhol s Kaplickým nic společného. Nemám tu na mysli ani tak jejich estetiku, ani esoteriku, jako právě onen explicitní funerální rozměr. Pozoruhodný je na tom především fakt, že to patrně nikdo takto nevnímá. Zástupy návštěvníku, v nichž na vernisáži převažovali studenti pedagogické fakulty UK a FAMU, kteří se budou podílet na doprovodných akcích, přišli především na legendu. Přitom celý layout pozvánky, program, a koneckonců i v sálech prezentované experimentální Warholovy filmy nejsou o ničem jiném.

Diskuse o tom, kterak je Warhol zakladatel celé jedné umělecké epochy nebo umělecký revolucionář beze zbraně, mají jistě svoji váhu. Jistě dokázal promítnout a rozšířit pojetí obrazu – a přístupu k umění jako takovému. Stálo by ale jistě za to, aby byl vnímán v širším kontextu, nikoliv jako osamocená veličina. Řekl bych navíc, že fascinace Warholem je do jisté míry záležitostí značně podmíněnou. Fascinace tím, že je Warhol vystavován poprvé svými slavnými filmy v Praze, by neměla zakrýt to podstatné. Kdo z návštěvníků například tuší o tvorbě Wallace Bermana (1926-1976), který Warhola inspiroval? Možná, že se mýlím, ale většina těch, které zobrazil Warhol na svých filmových plátnech, včetně umělce samotného, jsou již na pravdě boží. A prezentace výstavy, kompletně převzatá ředitelem Petrem Nedomou z New Yorku (The Museum of Modern Art ve spolupráci s The Andy Warhol Museum, Pittsburgh) na cestě Evropou právě z Berlína do Prahy, obsahuje soubor filmů z počátku 60. let, které jsou toho dokladem: najdete tu slavné kousky jako pětihodinový Sleep (1963) nebo osmihodinový Empire (1964) nebo výběr z cyklů „nejkrásnější chlapců a dívek“.

více ZDE

Nejde o výstavu k žádnému výročí (Warhola se narodil bez bližšího určení patrně někdy v rozpětí let 1928-1931, a zemřel v roce 1987). Oproti jiným výstavám Warhola tu nemáme kontext jeho grafické a malířské tvorby, nýbrž toliko „pohyblivé obrazy“. Navíc jejich převedení ve formátu DVD je velmi problematické, neboť tím mění původní syrovost promítání záznamu, jakou jsme mohli najít u původních filmů: ne, to není puritanismus, ale jen poznámka k tomu, že jsem na výstavě nikde nenašel umělecký důvod takového převodu (pouze úvaha o tom, jak by se mu to určitě líbilo, se mi zdá značně problematická a toliko marketingová). Výstava je tím pádem značně manipulovaným obrazem o díle tvůrce, který zahájil proměnu obrazu, ale zároveň i sebe samého jako objektu uměleckého skandálu a serialismu, určeného k téměř jakémukoliv použití. To by ale nemělo být důvod prezentovat Warhola jakýmkoliv způsobem.

Film / Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Proč chodit na velkovýpravný hollywoodský film? A proč ne? Chcete si v kině zaplakat? Nebo jen obyčejně odreagovat svá osobní traumata? Chcete konečně vidět pořádný biják? To vše může být důvod, proč se rozhodnete jít na tento film, který provází rozšířená šeptanda jednoho z horkých kandidátů na letošního Oscara (13 nominací). A ještě jinak: kdo kdy viděl alespoň jeden z filmů Davida Finchera – za všechny třeba Fight club (1999), musí vědět, že režisér tohoto snímku není žádný... no, řekněme to rváčsky: sráč!

Film Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008), který svou stopáží vyžaduje od diváka trochu více rozmyslu, jestli právě na něm trávit v sedačce čas, je ovšem opravdu výjimečný, nejen svojí délkou: 166 minut. Příběh pohozeného dítěte, jménem Benjamin, který stárne naopak, působí atraktivně. Překvapivé na něm je, kterak se úkolu zhostil herec Brad Pitt, podobně jako jeho filmová partnerka Cate Blanchettová, ale skvělých hereckých výkonů je tu více. Ačkoliv má preference jde logicky více k Blanchettové, nemohu upřít Pittovi sugestivnost projevu. Jeho proměna je téměř dokonalá, a bylo zjevné, že scénárista Eric Roth, který příběh napsal podle povídky Francise S. Fitzgeralda, nikoliv jako příběh exotického mrzáka, ale jako velkou love story, má za sebou mimo jiné již oskarový snímek Forrest Gump (1994) - nebo nedávný Mnichov (2005).

Schopnost zvládnout velké celky, včetně některých historických citací a syté ornamentálnosti, je průvodním znakem Rothova rukopisu, v němž se scénárista netrápí příliš tím, zda zrovna urazí experty na kýč. S Benjaminem prožijete celé jedno století, těšte se! Takže, milí budoucí diváci, pokud jste film ještě neviděli: připravte si kapesníky (možná i více) a jděte na to! Je to po delší době film, který vás bezpochyby zaujme: a nevěřte těm, kteří budou říkat, že je tam Brad více sladký, než je zdrávo! Je tam totiž nesnesitelně sladký! To je ale spíše zpráva pro ženy. Muži prožijí s Cate také skvělé chvilky. A v hledišti se nakonec vyplatí splést si občas Cate se svojí přítelkyní. Bude vám za to vděčná. Vzpomeňte si na mne...

A proč tu řadím tenhle film do téhle funerální série? Inu, Benjamin se rodí a umírá. A pro intelektuály tu podotýkám, že ten nápad z dílny Fitzgeralda (a posunutý Rothem), je výborně dotažený – především jako metafora lidského žití, jeho proměny a samozřejmě jeho tragičnosti.

Distributorovy informace ZDE

Rádio / Osud Béby Winterové. Mám rád na Českém rozhlase 3 – Vltavě cyklus Osudy. Občas je v týdnu poslouchám. Vždy mne uhrane hlas vypravěče: ten (většinou) trochu roztřesený hlas člověka, který vypráví posluchačům svůj osud. Minulý týden udělalo rádio výjimku – příběh četla na pokračování herečka Eliška Balzerová, snad proto, že vypravěčka by patrně mluvila německy nebo třeba francouzsky. Škoda. Nic proti herečce Balzerové, ale osud Béby Winterové bych rád slyšel v originálu...

Podrobnosti ZDE

Sugestivní to ale přesto bylo velmi. Neboť vyprávění Béby Winterová v podání Bazerové člověka doslova vtáhlo: ta melancholie příběhu vyhnaní a návratu na konci jednoho věku, v němž klíčovou roli hraje nenávist, ale i fantastická krása jižní Moravy na povodí Dyje, nebyl zatím v češtině knižně vydán. A to i přesto, že se jmenuje dosti provokativně Wo ist mein zu Hause? (Kde domov můj?). Vzpomínky Béby Winterové, který jsem v rádiu zachytil na začátku a na konci minulého týdne, přeložila z němčiny a pro rádio připravila Magdaléna Štulcová. Osud Béby Winterové zatím není k dispozici ani v archivu na podcastu. Ale dramaturgie asi čeká na poslední reprízu. Ta přijde dnes, při pondělí, v 11.30 závěrečným pátým dílem.