Liberální ekonomové a komentátoři rádi zapomínají, že kapitalismus s jeho propastnými antagonismy a chronickou nerovností by bez strategické podpory státu nepřežil ani jeden jediný den. Tato podpora se projevuje nejrozmanitějšími způsoby sahajícími od nepřímé pomoci v podobě zákonodárství, jehož úhelným kamenem je nedotknutelnost soukromého vlastnictví, až po otevřeně represivní nástroje představované policií a armádou.

Ve světle této poznámky je nezbytné uvést Saftovu anamnézu a Roubiniho terapii na pravou míru. Uplynulé desetiletí se totiž neneslo ve znamení absence regulací, jak tvrdí Nouriel Roubini. Charakterizovala jej naopak jedna z největších vln regulací, jaké světová ekonomika zažila. Tyto regulace nicméně neměly charakter "byrokratických intervencí do spontánního fungování volného trhu" a snad právě proto jsou pro Roubiniho coby liberálního ekonoma neviditelné. Ve skutečnosti se ale uplynulé desetiletí neslo na vlně masivních regulací, které spočívaly v systematickém odbourání pilířů sociálního státu. Cílem bylo zvýšit konkurenceschopnost společností ochromených "nešvary" sociálně tržního hospodářství v rámci globalizované ekonomiky. Daní za tuto deregulační smršť bylo snížení reálné kupní síly obyvatelstva a rozevírání nůžek mezi nejchudšími a nejbohatšími vrstvami společnosti. Důsledkem je mimo jiné bezprecedentní zadlužení těch nejchudších u těch nejbohatších, které je jedou z příčin nynější krize.

Když totiž chudí uzavírali hypotéky, které nemohli nikdy splatit, nedělali to proto, aby chytře investovali do nemovitostí, které jednou se ziskem prodají, ale protože měli na vybranou ze dvou možností: buď bydlet na dluh, nebo nebydlet vůbec. Když jim naproti tomu bohatí ochotně půjčovali, nečinili tak z vrozené velkorysosti, ale proto, že doufali, že si jejich dlužníci vedle dvou zaměstnání, které již navštěvují, najdou ještě zaměstnání třetí a možná ještě i čtvrté, aby svým závazkům mohli čestně dostát.

Podle Safta představuje dnes největší hrozbu pro svět protekcionismus (téhož názoru je i český prezident Václav Klaus). Davoský konsensus prý vykonal "spoustu dobré práce", měl například přispět "ke zvýšení životní úrovně v rozlehlých částech rozvojového světa". Saft měl patrně na mysli oblast subsaharské Afriky, kde má podle statistik OSN více než 300 milionů lidí na svou obživu méně než jeden dolar denně. K posouzení "blahodárných dopadů" davoského konsensu není nicméně nezbytné putovat do odlehlých končin třetího světa.

Vždyť v nejrozvinutější zemi kapitalistického světa podle oficiálních statistik za poslední desetiletí vzrostl počet lidí žijících pod hranicí chudoby z necelých 31 na více než 37 milionů. Ve statistické skupině lidí postižených "těžkou chudobou" je tento nárůst ještě markantnější, když se od roku 2000 jejich podíl zvýšil o 26 procent, a dosáhl tak nejvyšší úrovně za uplynulé tři desetiletí. K tomu docházelo v době, kdy se propast mezi příjmy těch nejchudších a těch nejbohatších dramaticky prohlubovala. Oficiální americké statistiky dokládají, že během uplynulého čtvrtstoletí se příjmy jednoho procenta nejbohatších zvýšily o celých 176 procent, zatímco příjmy jedné pětiny těch nejchudších za stejnou dobu vzrostly jen o 6 procent. Podle studie Světového institutu pro výzkum ekonomického rozvoje při Univerzitě OSN (UNU-WIDER) ovládají pouhá 2 procenta světové populace 40 procent veškerých světových aktiv, zatímco na celou polovinu světové populace připadá jenom 1 procento světového bohatství.

To jsou jen některé z červivých plodů davoského konsensu, nad jehož soumrakem James Saft prolévá krokodýlí slzy a z něhož by Nouriel Roubini rád zachovat co možná nejvíce. Jak jinak si lze vykládat poznámku o "obezřelé regulací finančního systému" než jako snahu zachovat maximum z deregulací, které světovou ekonomiku přivedly na samý pokraj propasti? A nezvěstují obavy skalních zastánců volného obchodu z přílišných státních regulací novou fázi krize, ve které již nepůjde pouze o záchranu bank, ale o záchranu samotného systému?

Poté co vlády do krachujících bank a investičních fondů nalily stovky miliard, aniž by se jim podařilo zabránit v pozvolném přerůstání krize finanční do krize ekonomické, přešel válečný pokřik milovníků starých pořádků z hysterického volání "zachraňte banky" v dojemně konstruktivní výzvu "regulujme obezřetně". V tomto svém počínání připomínají marné úsilí francouzských roajalistů, kteří ve jménu zachování stávajícího společenského řádu v předvečer revoluce volali po částečném omezení králových privilegií. Nejen že panovník o všechna svá privilegia přišel a nakonec nebyl s to zachovat si ani holý život, ale ve víru revoluce nenávratně zmizel i celý starý režim.