Proti námitce, že namísto zkoumání skutečného života marginalizovaných reprodukuje paušalizující argumentaci ideologicky předpojatého autora, Binka uvádí, že několik měsíců manuálně pracoval v Británii, kde se setkal s řadou mladých mužů parazitujících na tamním sociálním systému. Zde je možná jádro pudla: Dalrymplova kniha prostě jen potvrdila parciální a v měřítku lidského života epizodickou zkušenost recenzenta, který už tedy neshledává nic divného na tom, psát v ČR o domácnostech dlouhodobě nezaměstnaných přeplněných spotřební elektronikou. Jenže v zemi, kde sociální pracovnice popotahují matku i za to, že koupila dítěti třešně, jsou taková tvrzení realitě poněkud vzdálena -- byť založena na pěti, deseti či dvaceti případech z určitého regionu jiné země. A ani tam by nám ovšem Binkova zkušenost neumožnila zasadit jev do kontextu a zjistit jeho skutečné proporce (Jaká část klientů sociálního státu vlastně doopravdy patří ke spodině? Dvě procenta, tři? A po jakou část svého života?).

Dalrymplova kniha jistě klade znepokojivé otázky, ale klade je způsobem, který absolutně nikam nevede, protože jde o chabě kamuflovanou politickou propagandu. Parazitický způsob života točící se kolem zábavy je fakticky jediným přípustným univerzálním ideálem, který hlásá celý kulturní průmysl, jenž není ani pravicový, ani levicový, ani konzervativní, ani liberální, ani socialistický.

Z hlediska platných hodnot přece dávno nežijeme ve společnosti práce. A anglické dělnictvo se kulturně dostalo do krize nejpozději na konci 70. let, kdy ztratilo jakoukoliv dlouhodobou perspektivu a s ní i skupinovou identitu, kterou si oproti svým kolegům na kontinentě udržovalo nejméně o dvě desetiletí déle. Dělník, anglický nebo český, už není úctyhodný těžce pracující člověk, ale pitomec, který si to neuměl zařídit. A kdo chce prosím být dobrovolně, se soustavným vynakládáním velkého úsilí, považován za pitomce? Jeden z řady způsobů, jak si to zařídit jinak, tedy představuje parazitování na sociálním systému; jiný třeba parazitování na rodičích, zapojení do černé ekonomiky atd. Pokud jsou příslušníci "spodiny" v kulturním ohledu vůbec něčím vytvářeni, na vině nejsou prostředky, ale samy cíle, které sledují -- univerzálně závazné, ale každý jich standardní cestou dosáhnout nemůže, protože to omezené zdroje dovolí vždy pouze omezenému počtu úspěšných. Zároveň není dost dobře společensky přípustné, aby jedinec tyto cíle revidoval a stanovil si sobě přiměřenější; to už je totiž přijatelnější utrácet podporu na večírcích, protože "život je přece zábava".

Patřit ke skutečné "spodině" - na kterémkoliv konci společenského žebříčku, ovšem - představuje projev naprosté konformity se základní hodnotovou orientací konzumní společnosti. Tuto orientaci ale fakticky podstatná část konzervativců s liberály i socialisty sdílí, takže není vůbec namístě přičítat vinu za vznik parazitického způsobu života pouze jednomu z politických táborů prosazujícímu vyplácení sociálních podpor, jak to dělá Dalrymple (a Binka to po něm bez jakékoliv kritické výhrady opakuje).