Jak jsem na tom s počítačovou negramotností a nezájmem o elektronizaci

Programováním nebo konstrukcí počítačů bych se neuživil. A proč bych měl? Nicméně v roce 1979 (když bylo Š. Kotrbovi 16 let) jsem se po absolvování lékařské fakulty a po vojenské službě u motostřelců v Lounech přihlásil do pětisemestrálního postgraduálního kurzu „Matematické metody v lékařství a přírodních vědách“ (pořádala Filosofická fakulta v Biologických ústavech ČSAV), neboť jsem si byl jist, že v matematických metodách a počítačích je budoucnost. Moji souvěkovci se mi tehdy velmi smáli, byli přesvědčeni, že to šťastně doklepou do důchodu, aniž by se setkali s počítačem. Pokud prý chci udělat kariéru, ať raději vstoupím do KSČ.

Osobní počítače tehdy běžně neexistovaly ani na Západě. Učili jsme se algoritmizaci úloh, programovat v jazyce Fortran atd. K samotnému počítači jsme se moc nedostali. Úlohy jsme odevzdávali na děrných štítcích, výsledky dostávali na skládaném perforovaném papíře. Poslední zkoušku jsem složil 2. 4. 1982 a obhájil závěrečnou práci na téma: „Standardizace sběru dat v psychofarmakologickém výzkumu“.

V té době jsem už pracoval na protialkoholním oddělení doc. Skály, protože studijní pobyt na Psychiatrické klinice skončil, po té, kdy jím byla nahrazena interní aspirantura, k níž jsem byl sice řádně přijat, ale na návrh fakultního výboru KSČ mi byla v rozporu s tehdy platným zákonem zrušena. V roce 1983 jsem se na kliniku mohl vrátit jako „vědeckotechnický pracovník“. Ihned jsem s podporou přednosty rozjel akci za získání počítačového terminálu pro výzkumnou laboratoř psychiatrické kliniky. Žádost byla po několika měsících zamítnuta, terminály získala jiná fakultní pracoviště. V té době se na Západě osobní počítače začaly stávat běžnou věcí.

V rámci výzkumného projektu jsem v roce 1984 požádal o zakoupení osobního počítače pro kliniku. Výzkumný projekt byl schválen a schválena byla i investice. Osobní počítač tehdy stál půl miliónu Kčs. Peníze nebyly samy nic platné, bylo nutné získat nejrůznější povolení a celkem 12 razítek nejrůznějších institucí a úřadů. Vyběháváním povolení jsem strávil asi půl úvazku po dobu jednoho roku. Seznámil jsem se tak s absurditami systému, které byly tehdy chápány jako „normální fungování“. Jako příklad uvádím, že osobní počítač bylo zakázáno dovézt, proto bylo třeba koupit „měřící sondu“, jíž směl být počítač součástí. V roce 1985 se mi jako součást dodávky podařilo sehnat paměťový disk s nepředstavitelnou kapacitou 10 Mbyte (!!), na který tehdy USA zrušily embargo.

V roce 1986 však počítač stále nebyl podnikem zahraničního obchodu dodán. Tehdy jsem dostal nabídku na zaměstnání ve Výzkumném ústavu psychiatrickém včetně příslibu na zakoupení počítače na analýzu EEG a možnosti opět získat aspiranturu. První slib na rozdíl od druhého byl splněn, takže jsem se mohl začít zabývat počítačovou analýzou EEG, o níž jsem do té doby jen četl. A tak když v roce 1991 nebylo třeba kladného stanoviska KSČ, mohl jsem doma napsat na vlastním počítači a obhájit kandidátskou práci na téma: „Možnosti počítačové analýzy EEG v psychofarmakologii“. V tomto oboru jsem pracoval do konce roku 1997 při stálém zdokonalování vybavení laboratoře, a sám jsem také prováděl statistické analýzy. Když jsem nastoupil do funkce ministra zdravotnictví, zjistil jsem, že počítačová síť na úřadu je značně zanedbaná, byl mi přidělen počítač o 3 roky zaostávající za tím, který jsem měl doma. Za to sklady ministerstva byly plné „výhodně“ zakoupených zastaralých počítačů.

Vláda na prosazení elektronizace ve státní správě vytvořila vládní komisi. Členové vlády do ní nominovali náměstky nebo ředitele odborů IT. Pokládal jsem tuto komisi za tak klíčově důležitou, proto jsem se do ní nominoval sám s tím, že mě doprovázel ředitel IT. Komise jednala kompetentně s upřímným zájmem o věc, v zákulisí se ovšem bojovalo o dominanci některé z koncepcí, za nimiž stály konkrétní komerční subjekty. Proto se věc nevyvíjela příznivě.

Do zákona jsem prosazoval, aby bylo možné vést zdravotnickou dokumentaci v elektronické formě. Nikdy jsem se při tom nesetkal se Štěpánem Kotrbou, neprobíhal žádný „spor o vedení zdravotnické dokumentace s ministrem Davidem“. O tomto „sporu“ jsem se dozvěděl 3. 3. 2000 z Britských listů v době, když už jsem nebyl ministrem. O tom až v další kapitole. I po odchodu z ministerstva jsem se jako poslanec angažoval v e-government , a e-health, zejména v telemedicíně. Po odchodu za Sněmovny v roce 2002 jsem se angažoval v elektronickém sdílení dat zdravotnických zařízení s pojišťovnami a snažil jsem se prosadit e-prescription. V prvním případě jsem narážel na nezájem vedení pojišťoven, ačkoli jejich IT měla upřímnou snahu, v druhém případě se ukázalo, že zakázku má jistou jistá firma, která je sice s vývojem pozadu, ale konexemi a korupcí vpředu.

Jako ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice jsem ihned vytýčil jako prioritu zasíťování léčebny tak, aby všechna pracoviště mohla vést dokumentaci elektronickou formou. Během dvou let stoupl počet počítačů v síti ze 120 na více než 400. Software dodávaný výborně spolupracující firmou je pružně upravován a modernizován. Sám jsem prosadil některé nové moduly, např. evidenci individuální farmakoterapie a sledování mimořádných událostí. Jmenoval jsem „Komisi pro elektronizaci“, která se dosud (i když už ředitelem nejsem) stále schází a snaží se překonávat překážky pro další rozšíření systému.

Po dohodě s tehdejším ředitelem Nemocnice na Bulovce jsem uskutečnili „telekonferenci“, jíž jsme z Bohnic vyšetřili pacienta na Bulovce. Zařízení, které by bylo užitečné, jsme nezakoupili, protože je stále relativně nákladné a zdravotní pojišťovny telemedicínu zatím nepodporují. Protože jsem svým zájmem o elektronizaci dosti znám (nikoli Š. Kotrbovi), byl jsem v roce 2006 pozván se skupinou českých odborníků do Izraele. V této zemi je výhradně elektronická dokumentace již řadu let skutečností. V Čechách nikoli. Není tomu tak proto, že by ministr David v nějakém sporu s odborníky projevil tupost a na deset let tak zablokoval vývoj, jak se nepochopitelně snaží tvrdit Štěpán Kotrba, ale ze zcela jiných důvodů.

Uvedu na ukázku jediný. Nějaký blb vložil do zákona, jakožto obecně závazného právního předpisu podmínku, že každý zápis v dokumentaci musí být „podepsán“. Nejde však o elektronický podpis. V praxi to tedy probíhá tak, že příslušný zdravotník provede zápis elektronickou formou, pak zápis vytiskne, podepíše rukou a vloží do papírové dokumentace. Při tom pro vstup do systému používá heslo, takže je zcela jednoznačně identifikovatelný i v elektronické dokumentaci. To v Čechách nestačí.

Co se nelíbilo Štěpánu Kotrbovi

Především bych chtěl poukázat na to, že Štěpánovi asi slábne paměť. Na článek o „pravé ruce, která neví, co dělá levá“ , jsem mu před 9 lety odpověděl v Britských listech (Zdravotnická dokumentace musí být také na papíře). Protože archiv BL v roce 2002 „vyhořel“, dnes se v archivu článek nenalézá. Přikládám ho tedy k tomuto článku. (Poznámka redakce BL: Archiv nevyhořel. Pouze disky, jejichž data byla ale obnovena. Stránka z 6. 3. 2000, kdy měl podle Ivana Davida článek vyjít v BL, je v archivu ZDE. Článek se tam nenalézá...)

Na rozdíl od Štěpána Kotrby nejsem nadšen „závazným stanoviskem“ ČLK. Ostatně nevím, pro koho je závazné. Nevím, čím takové stanovisko dosahuje nějakého „pokroku“. Nemůže stanovovat žádné mantinely nikomu. Stanoviska ČLK nejsou obecně platným právním předpisem. V tomto případě z povahy stanoviska vyplývá, že se jím nemusí řídit ani členové ČLK, protože jim neukládá žádné povinnosti. Dokonce ani jasně nespecifikuje podmínky, je jen jakousi obecnou deklarací. Není jasné, proč by v nějakém „paragrafovaném znění“ mělo být stanovisko „odladěno“. Už proto nemohlo ani před 10 lety takové stanovisko přispět k nějakému řešení.

Štěpán Kotrba by měl umět rozlišit situaci, kdy zákon vésti elektronickou dokumentaci nezakazuje, tedy umožňuje situaci, kdy ukládá povinnost vést elektronickou dokumentaci a konečně situaci, kdy umožňuje vést dokumentaci elektronickou bez povinnosti vést nějakou jinou, která tedy býti vedena může, ale nemusí. Pokud by měla být povinně vedena elektronická dokumentace bez povinnosti vést nějakou jinou, je nutné splnit řadu podmínek, které se na dokumentaci kladou obecně. Tedy především, aby měla veškerý předepsaný obsah, aby měla trvanlivost, aby do ní nebylo možno neautorizovaně zasahovat, aby bylo jasné, kdo záznamy a kdy pořídil a kdo se s nimi může seznamovat a za jakých podmínek, atd.

Tyto podmínky v letech 1998- 1999, kdy jsem byl ministrem, rozhodně splněny nebyly, proto bylo nutno uložit povinnost vést dokumentaci takovou, která podmínky splnit může. Současně bylo umožněno vést dokumentaci elektronickou s tím, že budou zachována všechna omezení, která platí pro dokumentaci obecně. Kdo to dokáže, ať elektronickou dokumentaci vede, chce-li. Chce-li orgán veřejné správy uložit povinnost, k níž má ze zákona zmocnění, může tak činit teprve ve chvíli, kdy jsou splněny podmínky na straně těch, kteří mají povinnost naplnit. Nelze velet k útoku na koních, když chybí koně.

„Závazné stanovisko“ ČLK si hraje na autoritu, kterou nemá. Formulace jsou často vnitřně rozporné a naivní. Česká lékařská komora by si měla zamést před vlastním prahem. Dodnes není schopna identifikovat platby členských příspěvků a nutí členy, aby v jejích úřadovnách ukazovali útržky složenek na důkaz provedené platby. Může mít organizace na takové technické úrovni nějakou autoritu v otázkách elektronizace? Těžko.

Ať Kotrba uvede a doloží moje „demagogické argumenty“ a dokáže, že jsou demagogické. Jestli neuvede a nedoloží, musím trvat na jeho omluvě, protože krom níže uvedeného článku jsem s ním nediskutoval . Těším se na jeho důkazy nebo omluvu. Souhlasím s ním, že „Na ideální trase strategie> program> politika> legislativa> rozpočet> implementace> praxe totiž nesmí existovat ani lobbisté, ani hlupáci.“ Za hlupáky ovšem pokládám lidi, kteří nevědí, že nelze ukládat nesplnitelné povinnosti. Jakmile to udělají, projeví se jako hlupáci. To by samo o sobě nevadilo, ale nastane dlouhý řetězec malérů a škod. Proto na této cestě opravdu být nesmějí. O tom je i poslední odstavec Kotrbova článku. ODS zahajuje procesy, aniž by byly vyřešeny podmínky pro jejich fungování. Ale Kotrba mi vyčítá, že jsem se k podobným blbostem odmítal nechat dotlačit. Tak co vlastně chce? Přemýšlel o tom?

Štěpánu Kotrbovi doporučuji, aby se držel svého kopyta. Ono se lehko napíše, například, že všichni občané by měli mít „základní informace o svém zdravotním stavu v čipu“, když vůbec není jednoduché definovat „základní informace“ a jak dlouho jsou užitečné, když se stav mění. Je už vůbec k ničemu, když nemocný nebude mít kartu u sebe. Zdravotníci pracují s reálnými nikoli hypotetickými ideálními pacienty. Pro léčení je třeba vycházet z aktuálního stavu, ten se z karty nevyčte. Nakolik byl ministr Kubinyi osvícený, to nevím, ale něco podobného jsem o něm jinde neslyšel. Můj postoj k němu se nemění od doby, kdy jsem ho popsal v BL a těžko se zlepší po jeho vystoupení ve čtvrtek minulého týdne (viz zpráva z ČTK na konci tohoto článku).

Zdravotnická dokumentace musí být také na papíře

6. 3. 2000

Odpověď na článek "Pravá ruka neví co dělá levá"

Štěpán Kotrba volil ve svém článku silná slova, která by byla na místě, pokud by byla opřena o silné argumenty. Jeho soudy jsou o to kategoričtější , oč povrchnější. Autor vystupuje za počítačové odborníky, ale vyjadřuje se k legislativě.

Potřeba povinnosti listinné formy je dána tím, že se může opřít o platné zákony, a že všichni poskytovatelé zdravotní péče nejsou v současné schopni splnit náročné podmínky nakládání s osobními daty. Dokumentaci je třeba uchovávat nejen pro informaci o předchozím zdravotním stavu, ale i pro případ přezkoumání postupu poskytovatele zdravotní péče při podezření z poškození zdraví chybným postupem. Je jistě snadné tvrdit, že data se nahodile smazala či jinak znehodnotila, zvláště když není a nemůže být poskytovatelům uložena povinnost řádného nakládání s dokumentací v elektronické formě.

Autor se snaží vzbudit dojem, že připravovaný zákon snad zakazuje užívání dokumentace v elektronické formě, a že zakazuje předávání informací v této formě. To ale vůbec není pravda. Žádá se, aby dokumentace byla vždy v papírové formě. To vůbec neznamená, že nemůže být vždy také v elektronické formě. Nelze totiž vycházet z toho co "zákon o elektronickém podpisu umožní zanedlouho...", ale výhradně z toho, co je zákonem kodifikováno dnes, neboť je vyloučeno předkládat návrhy zákonů s mezerami. Není ani možno "respektovat trend prvních měsíců 3. tisíciletí" (které ostatně nenastaly), podobně ani "trendy EU". Navíc nejsou dány podmínky, které by musel poskytovatel zdravotní péče splnit, aby mohl uchovávat zdravotnická data pouze v elektronické formě a mohl být od papírové formy osvobozen. Znám lékaře, kteří mají veškerou dokumentaci na pevném disku svého počítače aniž by data zálohovali, užívali antivirových programů atd. Zde prostě nelze argumentovat "pevným odhodláním sociálně demokratické vlády zavést e-bussiness a e-government" a odvolávat se na "koncepční materiál "Státní informační politika" ani na "návrhy" zákonů.

Autor článku nemusí být legislativec, aby alespoň věděl, že zákonem se ukládají povinnosti a proto se může odvolávat jen na účinné zákony. Nelze se v zákoně odvolávat ani na "návrhy zákonů", ani koncepční materiály, ukládat povinnosti nelze s odvoláním na "trendy". Především však nelze voluntaristicky žádat od poskytovatelů zdravotní péče bez odborného školení a náležitého technického vybavení, aby pochopili, že pouhá nezálohovaná data na pevném disku nesplňují všechny potřebné nároky, které je třeba klást na zdravotnickou dokumentaci. Po schválení příslušných norem bude možno uložit povinnost listinné normy NEBO elektronické formy s odvoláním na zákony, které to blíže upravují. Možná brzo nastane doba, kdy bude možno uložit archivaci informací výhradně v elektronické formě za jasně stanovených podmínek. Podzákonnými normami takové povinnosti ukládat nelze. Toto vše pan Kotrba neví, proto nechápe, proč úředníci ministerstva "dopustili takový rozpor mezi schválenými vládními materiály či zákony (ve třetím čtení) a vlastním návrhem ministerstva". Návrhy zákonů, i kdyby byly ve třetím čtení, nejsou zákony a nemohou být účinnými normami. Stejně nelze ukládat povinnosti "vládními materiály".

Místo aby se tedy pan Kotrba pletl do věcí, jejichž neznalost svým článkem brilantně dokázal, a místo hysterického ostouzení odborníků, v jejichž oboru se ani za mák nevyzná, měl by se řídit vlastní radou: "Žádný právník neví vše. Neví-li, může se zeptat odborníků". Ani žádný akademický sochař neví vše.

Na závěr uvedu ještě aforismus. Jméno jeho moudrého autora jsem zapomněl: "Kdo nerozumí, měl by se ptát, ne protestovat."

Julínek: S přípravou pravidel registrace jsme narazili na ČLK

ČTK, 29.1.2009

Přípravu pravidel registrace zdravotnických zařízení v rámci reformních zákonů nekomplikovali podle bývalého ministra zdravotnictví Tomáše Julínka lobbisté, ale Česká lékařská komora. Julínek to dnes uvedl v Senátu na konferenci České zdravotnictví v problémech a řešeních, která završila projekt o budoucnosti financování zdravotnictví.

I když ČSSD projekt bojkotovala, konference se zúčastnil bývalý poslanec a ministr zdravotnictví za tuto stranu Jozef Kubinyi, byť se cítil jako "stávkokaz". Aktérům projektu včetně Julínka navíc poděkoval. "Je mi líto, že jsem se té práce nemohl účastnit. Práce, kterou ten tým odvedl, je skutečně dobrá. Ty analýzy jsou platné, jsou to fakta a ta fakta jsou taková, jaká jsou, ať se to někomu líbí, nebo ne," uvedl Kubinyi.

Zapochyboval ale o tom, zda se výsledky práce podaří využít vzhledem k tomu, že v Česku se politika stala permanentním bojem o moc. "Je velmi těžké očekávat, že budeme schopni se domluvit a najít kompromis, možná nás k tomu krize přitlačí," řekl Kubinyi. Za potřebné pokládá zavést ve zdravotnictví transparentnost využívání peněz, aby lidé věděli, co za peníze vkládané zdravotního pojištění dostanou.

......