|
17. 5. 2008
Uhl a jeho "Svatováclavská orlice"Komentář k textu, který autor 14. 5. 2005 zaslal do deníku Právo. Nebyl otištěn. Autor v něm Petra Uhla vyzval k vysvětlení, proč de facto podněcuje romské etnikum proti českému národu tím, že Čechům podsouvá odpovědnost za zřizování vyhlazovacího tábora (a jen tomu je adekvátní termín „koncentrák“). A tím Čechy snižuje na úroveň Němců za druhé světové války, kteří je zřizovali pro příslušníky jiných národů a etnik. Sleduji polemiku, jenž se rozpoutala nad dekorováním Petra Uhla Sudetoněmeckým landsmanšaftem, a jeho údajnými projevy. Jsem konsternován, když člověk, který po více jak desetiletí nejenom v PRÁVU působí jako obecně přijímaný zastánce spravedlnosti, se o posledním víkendu prezentoval jakožto významný spojenec sudetoněmeckého landsmanšaftu v Česku. |
|
Aby hned ve svém pondělním „Právním“ komentáři zaútočil Petr Uhl na ty, co se u nás ze „zapšklých národoveckých“ pozic obávají Lisabonské smlouvy. Jako ústavní právník se jí také obávám. Neboť dovršuje zakotvení nadvlády velkých států, jako je např. Německo, nad evropskými státečky, jako je např. ČR. A to po dosažení jejich nadřazenosti ekonomické, politické, mediální, vojenské, konečně i v rovině ústavněprávní. Nicméně pan Uhl byl pro mne na dlouhá léta následováníhodným hrdinou. Vzniklo to někdy na začátku sedmdesátých let, při besedě studentů právnické fakulty s tehdejším šéfredaktorem Rudého práva Švestkou. Uprostřed jeho řeči se zvedl jakýsi muž, prohlásil se za člena skupiny ing. Uhla, a nebojácně usvědčoval mocného aparátčíka z demagogie. Účastníci polemiky o Uhlovi se v podstatě jen dohadují, zda je vinen či nikoliv za to, že mu – s Antonem Špelcem řečeno - „dali medajli“. Předkládám proto váženému čtenáři text článku, který jsem 14. 5. 2005 zaslal do Práva. Nebyl otištěn. Pan Uhl od té doby publikoval možná stovky článků. Ve kterých se mj. zastává ušlápnutých všeho druhu a brojí proti zlu. Mnohdy neohroženě, kvalifikovaně, a neváhá se zastat i „vyvrhelů“, či-li dokonce komunistů. A takto neutrální pak Čechům rozmlouvá jejich „národovectví“, fobii před vším nečeským, a na tom „ješitném Klausovi“ jim ukazuje, jak je to čecháčkovství směšné. Pana Uhla, jsem – z důvodů, jenž uvádím v PRÁVEM neotištěném článku – lidově řečeno, „prokouknul“ již před léty. A tak mne jeho novodobá „Svatováclavská orlice“ přijde než jako logické ocenění, nota bene subjektem k tomu navýsost kompetentním. Čím jsem ale otřesen je otázka – kolik, a kde, okolo nás, na nás, a za nás, působí takových „následováníhodných“ Uhlů ? Uhl, Ransdorf a - trestní oznámení ?Praha, 14. 5. 2005
JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc.
V čl. 3, odst. 2 a 3 výnosu tzv. „vůdce“ z 16. 3. 1939, kterým byl zřízen protektorát se uvádí, že vykonává svoje práva ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše, a to aparátem svých úřadů. Ve fotodokumentační publikaci „Heydrich“ (Čvančara J. ), je na str. 315 a násl. text Heydrichova projevu, v němž při nástinu genocidního zacházení s Čechy mj. uvedl, cit.: „... po dalším otevření prostoru kolem Ledového moře tam, kde koncentrační tábory budou pro příště ideální domovinou pro 11 miliónů Židů z Evropy. Do těchto míst bychom snad mohli nasadit Čechy...ve znamení pozitivního proněmeckého úkolu jako dozorce...“(s. 318). To měl být osud zřejmě těch šťastnějších, neboť s českými lebkami v duchu svých vzorů oni „nadlidé“ počítali jen jako s materiálem k vydláždění náměstí (Th. Mommsen)... Není zapotřebí být renomovaným historikem ani ústavním právníkem, aby tvrzení P. Uhla (in „Cikáni, Evropané a komunisté“, Právo, 14. 5. 2005,), cit.:“A o zřízení obou lágrů rozhodly ne říšské, ale protektorátní orgány, které je i provozovaly a organizovaly. “ bylo v souvislosti již s odkazem v úvodu označeno za tendenční. Neboť protektorát nevznikl dobrovolným odevzdáním státní suverenity Německu. Ale byl zřízen násilně, zejména vojenským obsazením našeho území 15. 3. 1939, a jako zástěrka anexe. Protektorátní orgány tak ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami „Říše“ byly jen subordinovanými vykonavateli vůle německé okupační moci. Uhlovo tvrzení tak vyvolává závěr, že to byl pouze český živel, který ze svojí svobodné vůle organizoval a realizoval genocidu „českých cikánů“. Měl by tudíž konkrétně prokázat, že Češi v referendu, anebo ve svém fungujícím parlamentu, se svobodně rozhodli pro zřízení jím zmíněných „lágrů“. A také musí prokázat, že nasazení dozorců české národnosti v oněch „lágrech“ nebylo naplněním genocidních záměrů německých „protektorů“ učinit z části našeho zotročeného národa dozorce v takových zločinných zařízeních. Pokud tak neučiní, lze jej důvodně podezírat z účelového hanobení českého národa. V této souvislosti by měl P. Uhl také prokázat, zda při výkonu své někdejší funkce vládního zmocněnce pro lidská práva reagoval stejně iniciativně i v případě jiného etnika, např. vietnamského. Připomínám mu případ dvou vietnamských státních příslušnic, které jsem tehdy zastupoval. Odpykaly si již šestiměsíční trest odnětí svobody a čekal je ještě trest vyhoštění. Avšak zůstávaly – jedna dokonce dalšího půl roku navíc - ve vězení! Liknavost příslušného státního orgánu totiž umožňovalo v ust. § 350c TŘ absenující stanovení lhůty k realizaci vyhoštění. Na P. Uhla jsem se tehdy (15. 3. 1999) obrátil, a to opakovaně. Avšak setkal jsem se s vyhýbavou reakcí a nečinností. Co mu bránilo osobně se angažovat při podezření z porušování lidských práv, jako to činil v dobách minulých nebo dnes ? Podotýkám, že k reakci na uvedené otázky jej veřejně vyzývám na žádost pana PhDr. Miloslava Ransdorfa,CSc., kterého veřejně napadl údajným trestním oznámením pro popírání a zpochybňování nacistické genocidy, a jehož případné obhajoby jsem se v plné moci ujal. Autor je advokát |
