Jejich dům a celé vybavení a zařízení, zkrátka naprosto vše bylo vyrabováno a ukradeno, nebo podpáleno a shořelo. V dalším půlroce nocovali porůznu po příbuzných, neměli kde pracovat, moc co jíst, co na sebe atd. Skutečně prekérní situace.

Přitom to byli slušní lidé, kteří Němce nijak neprovokovali, mluvili oba plynně oběma jazyky a jejich jediným proviněním byla jejich národnost, povolání a holá existence, otec se mimoto provinil tím, že byl s PhDr. R. Willingerem spoluautorem německo-českých učebnic pro Němce a přednášel češtinu na německé škole pro německé dobrovolné žáky. Otec navíc byl náčelníkem místního českého Sokola, tedy trnem v oku pro místní turnery v bílých podkolenkách a lédrhoznách. V posledku nevycházel bez revolveru v kapse.

Podotýkám, že to bylo za regulérní první republiky. Zábor pohraničí následoval až za rok, samo sebou s dalšími odsuny Čechů. Německou několikadenní ozbrojenou provokaci v Chebu v r. 1938 zastavil a pořádek nastolil s pomocí tanků Renault až 6. pohraniční pluk z Domažlic s velitelem plk. Steinerem-Veselým.

Přitom moje matka pocházela ze smíšené německo-české a rakousko-slovinské rodiny z dvoujazyčné Plzně, byla víc Němka, než Češka, vzděláním Němka, rozená Rakušanka.

Ale nebyla eine Egerländin.

Nejsem si jist, zda by se mnou nebo s bratrem spolková vláda SRN chtěla jednat o reparacích za ztrátu majetku rodičů, resp. za válečné újmy. Myslím, že takovýto zájem nebyl z české strany nikdy ani postulován.

Rozhodně ve věci odsunu sudetských Němců není nutné plýtvat nadbytečným sentimentem. Ani Sudeťáci jím netrpí. Ti, kteří nebyli odsunuti bezprostředně po válce, odešli zcela dobrovolně sami, s celým majetkem, v průběhu šedesátých let.

A diskuze o nějakém Todesstoß by měla v hlavách českých loutkových politiků definitivně přestat strašit. Duchové by měli zůstat spát.