19. 5. 2008
Vybráno ze slovníčku českých politikůMluva prozrazuje o člověku téměř vše, dokonce víc než jeho zevnějšek. Ten může být nedbalý úmyslně, nebo prostě proto, že jeho nositel má na práci důležitější věci než trávit čas před zrcadlem. Naproti tomu mluva se těžko nachází o patro níž pod možnostmi mluvčího. Intelekt v hlavě se zapírá hůř než smoking ve skříni a těžko někdo mluví jako blbec nejsa blbec. Nejde-li ovšem náhodou o herce do role blbce dočasně obsazeného. |
Mluva politiků prozrazuje o svých pánech vskutku hodně. Podívejme se alespoň na pár výrazů, jimiž čeští politici zaneřádili nejprve slovník svůj a posléze médií. V těch, bohužel, chybí filtr, který by jazyk čistil od nevhodně použitých tvarů, jaké si politici vymysleli, aby kamuflovali úmysly, skutky a své (ne)schopnosti. Šikovný sběratel by na tomto úrodném poli kdykoliv nasbíral stovky lexikálních a stylistických katastrof včetně hrůz etických. Já se v této chvíli omezím jen na těch pár, které mě svého času zaujaly. Začněme nevinně. "Pojďme si to říct!" Za upozornění na tento obrat i mnohé obraty jiné vděčím svému bratru. Ten vždy, když slyší politika, jak v televizní debatě vyzývá protivníka, aby si to "šel s ním říct", má chuť vstát a jít s těmi dvěma, neboť očekává, že po výzvě bude následovat akce. Jako platící koncesionář chce využít práva být u toho, co si ti dva řeknou, až na povel jednoho oba vstanou a odejdou "si to říct" někam mimo studio a televizní kamery. Vzít politika vážně za slovo je tedy jednou z forem tichého odboje jinak bezmocného diváka doma v obýváku. Přes sklo obrazovky na něj nemůže, aby ho vzal za límec se slovy: "Když se neumíš vyjadřovat, tak mi nelez do obýváku!" Co má ale politik na mysli, když vypustí z úst ona čtyři slůvka? Především chce vyvolat dojem, že vládne moderním slovníkem, který se jednou provždy rozžehnal se způsobem, jímž se vyjadřovaly minulé neprogresivní generace. Moderní politik je rázný a akceschopný. Pouhý výzva: "řekněme si to" mu nestačí. "Řekněme si to" je jaksi z povahy věci smířlivé a váhavé. Politik chce být divákem viděn, jak se hrne do akce. Jak převrací židle a shazuje ve spěchu za činem kameramana na zem, jen aby divák viděl, jak mu tady a teď chce politik všechno ukázat, vysvětlit, a hlavně mu, občanovi, posloužit. "Pojďme si říct!" je imperativ, jímž mluvící vyzývá soupeře na souboj. Ano, na souboj slovem a před očima veřejnosti. Mluvčí obrazně vyskakuje ze svého místa, někam jde a přitom vleče soupeře za vlasy, asi jako Achilles Hektora. Klečí na něm a drtí jej vahou argumentů. Kdyby politik konstatoval pouze "řekněme si", vypadalo by to jako remíza, jako výraz nejistoty a malé rozhodnosti. Politik, je-li před kamerou, je pravým opakem nerozhodnosti. Politik, pokud prodává sám sebe -- a to si pojďme říct! - je vždy inteligentní, pracovitý, rozhodný, akční a vítězný. Slovním spojením obsahujícím rovněž pohyb chůzí je "krok správným směrem". Tento obrat se mezi politiky těší mimořádné oblibě. Vždy, když se projeví katastrofální dopad některého opatření nebo zákona, sdělí odpovědný politik, že "přes všechny problémy se v tomto případě jednalo o krok správným směrem". Kromě něj a jeho stranických kamarádů si to nikdo nemyslí, politik ale na kameru tvrdí své. Podobný krok správným směrem zřejmě učinil už Empedokles z Akragantu, když spadl do kráteru sopky, která pak na důkaz toho správného kroku vyvrhla jeho sandál. Dalším pozoruhodným obratem je přiznání: "Neumím na to odpovědět." Tato výpověď je sice gramaticky správná, nicméně i tady nás bude zajímat především psychologická sonda do duše mluvčího-politika, jenž se veřejně svěřuje, že na něco neumí odpovědět. Ačkoliv to tak má vypadat, nejde o skromně míněné přiznání sokratovského typu -- vím, že nic nevím. Naopak, řekne-li politik v televizní debatě: "Na tohle neumím odpovědět," znamená to něco úplně jiného, dokonce pravý opak. Politik se nepřiznává k nevědomosti, politik jen znevažuje otázku a tazatele, který se ptá tak blbě, že na tohle opravdu On "neumí odpovědět". Na něco jiného, na lépe položenou otázku, by odpovědět zajisté uměl. Takto ale NE! Neméně působivé může být pro ucho rozhlasového posluchače i televizního diváka, když politik v debatě začne něco vysvětlovat "na půdorysu". V té chvíli se účelový tlachal mění v inženýra architekta, ne-li přímo v architekta Božího. Divák se nestačí divit, co vše politici stavějí na půdorysech svých vidin. Na půdorysu se může nacházet sociální zabezpečení, stejně jako na půdorysu mohou být vystavěny poplatky u lékaře. Na půdorysu může být budován program strany, jenž pak z půdorysu přechází plynule v trosky. Politik zkrátka bez půdorysu nedá ani ránu. Na svém půdorysu sedí ve Sněmovně a tento jeho vlastní "půdorys" je patrně jediným, na nějž si může vsadit. Politik, který již něco vystavěl na svém půdorysu, může dostat od novináře dotěrnou otázku, proč zároveň nestaví i na půdorysu jiném. Novináře pak nemine trefná odpověď: "Tohle ještě není na pořadu dne". Být či nebýt na pořadu dne je tedy rovněž otázka hamletovská. Ne vždy na ni politik "umí odpovědět". A často na ni "neumí odpovědět" ani, když předtím požádal svého kolegu v debatě, aby si to "šli říct". Jsou ovšem politici, pro které ještě ten správný den nenadešel, byť nepochybně přijde. (Raději ne!) Anglická slůvka a úlomky vět. Tímto odstavcem si dovolím malou výpravu do slovníčku českých politiků, alespoň prozatím, ukončit. Někteří z nich si osvojili anglické životní minimum a s ním i nutkavou potřebu se svou troškou do mlýna chlubit. Angličtina 21. století je tak trochu latinou století 13. Pokud však tehdejší vzdělanci užívali latiny namísto mateřské řeči nebo latinskými citáty prokládali obecnou mluvu, činili tak původně z nutnosti, neboť "vulgárním" jazykům se nedostávalo slov k vyjádření jemných souvislostí, či dokonce k odborným výkladům. Teprve později, v době, kdy moderní jazyky už dávno dosáhly lexikální zralosti i hravosti, vznikl u učených doktorů, magistrů, bakalářů a sběhlých studentů zvyk chlubit se latinou a dokazovat nevzdělancům svou převahu. Anglické nebo angličtinou v rychlosti pokropené úlomky vět v jinak skoro českých projevech politiků či manažerů mají ale trochu jiný účel. Většinou se jedná o léčbu komplexu nedovzdělanosti, kdy se mluvčí domnívají, že je veřejnosti až příliš znám neutěšený stav jejich ducha. Chtějí si proto vylepšit image a ukázat světovost, protřelost a adaptabilitu na moderní rytmus. Chtějí ukázat, že jsou doma ve Státech jako v Praze. Obvykle se ovšem handicap mluvčího neodvolatelně prozradí právě ve chvíli, když uprostřed chrapounského projevu v naříkající mrzačené rodné řeči z ničeho nic, bez výstrahy! - zazní ještě chrapounštější cizí brept. To pak daleko, za Kanálem, zapláče i jazyk Shakespearův. |