19. 5. 2008
Vzpomínky na sudetské NěmcePan Aleš Bartl má v posuzování Čechů jasno a jeho soud není pro ně vůbec lichotivý, píše Jan Škarban. Článek pana Bartla je především zaměřen na majetkové otázky, i když jeho jiné životní zkušenosti by mohly být zajímavé. K tomu mohu z vlastní zkušenosti říci tolik, že osudová náhoda mi dopřávala v dětství prožít prázdniny vždy v pohraničí, v Josefově Dole, v Abrtamech, v Bohaticích u Karlových Varů, v Prachaticích. |
Za zmíněné období 1949 - 1954 jsem na všech těch místech potkával hodně Sudetských Němců a tak nemohu věřit tvrzení o vysídlení téměř naprostém. Na konci 80-tých let v časopise Střední Evropa, který rozhodně z hlediska Čechů a Moravanů nebyl dotčen vlastenectvím, odhadovali, že budou-li obyvatelé historických zemí v uvádění národnosti při sčítání obyvatel přesní -- přihlásí se k německé národnosti 600 000 až 1 milion z nich. Z původního počtu 3,5 milionu to není mnoho, ale rozhodně nebývá tato skutečnost nikdy zmiňována. Pokud se jedná o určování národnostních kořenů, myslím, že množství občanů ČR nemůže mít jasno o svém původu, tj. zda je v rozhodující míře český, moravský, sudetoněmecký, židovský nebo polský či jiný. A pokud se pan Aleš Bartl zlobí na Čechy (rozhodně není v tomto postoji sám), měl by si připomenout, že přes Čechy a Moravany se přehnaly neblahé vlny, jednak okupace Třetí Říší a jednak následná nová změna politických poměrů. Při první vlně přicházeli o život zpravidla lidé tvořící morální elitu národa a bylo jich opravdu hodně. Při druhé vlně to byly především odchody do emigrace, jejichž nemalou složkou byla opět táž skupina. Nakonec bych si dovolil, stejně jako pan Bartl, oddat se zjednodušení typu kolektivní viny. Sudetští Němci od asi poloviny 30. let vzbuzovali u Čechů velmi špatnou pověst. Při tom připomínám, že si velmi často s národnostním původem do té doby nedělali starosti -- když se usadili v česky mluvícím prostředí, byli Čechy (a byli překvapeni, když si v takovém roce 1938 zajeli do rodné obce a jejich nejbližší je zapřísahali, aby na veřejnosti nemluvili česky), když žili v německy mluvícím prostředí, byli Sudetskými Němci. Za protektorátu se záhy vzájemné nevůle jen vystupňovaly. Kolik Čechů za protektorátu pociťovalo, jak snazší bývá komunikace s vedoucími -- říšskými Němci, než s těmi sudetskými. Vysvětlení se nabízí v názoru, že ti Sudetští Němci si museli často dokazovat, že patří ke kulturnějšímu národu. Dokazovali to, jak je to příslovečné u "poturčenců", přepínáním svých postojů. U Čechů tak vybudili vysoko pocit nenávisti a v Říši také většinou nebudili velké sympatie. Jak uvádí německý autor historie Protektorátu, skupiny Sudetských Němců byly posílány do Říše a tam se třeba dočkali od místních obyvatel odsudků a dokonce nadávek "českých sviní". A tak se již v roce 1940 nacházejí v radiodepeších domácího odboje londýnské vládě prostá konstatování, že po válce jsou Sudetští Němci jako spoluobčané nepřijatelní. Po zkušenostech s Gestapem, s oním "pořádným německým výpraskem", který bolel a vyslýchané často mrzačil, je takový názor pochopitelný. I když se prý našli i Sudetští Němci, kteří se snažili vyslýchaným opatrně pomáhat a radit a za tuto pomoc sami potom skončili v koncentračních táborech. |