Důvody pro tato tvrzení jsou nejméně dva. Jednak po anšlusu Rakouska v březnu 1938 křesťanští sociálové a zemědělci fakticky splynuli s Henleinovou stranou (důvodem byla slábnoucí podpora voličů a jejich přestupy do SdP, jakož i ztráta dosavadní zahraničně politické orientace, která byla směřována na Rakousko; podrobně pojednává o činnosti a vývoji tzv. aktivistických stran Eva Broklová v publikaci Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918 -- 1938, Karolinum 1999 ) a jednak výsledky obecních voleb, které se konaly 22. a 29. května a 12. června a ve kterých podle Jindřicha Dejmka dostala strana otevřeně se hlásící k nacistickému modelu 88 -- 91% německých hlasů (J. Dejmek, J. Kuklík, J. Němeček.: Kauza tzv. Benešovy dekrety, Historický ústav AV ČR, Praha 1999). Je pravděpodobné, že v důsledku hysterické masivní propagandy podpora Henleinovi spíše dále rostla. Možná nešlo o 95% podporu, jak píše Š. Kotrba, ale příliš daleko od skutečnosti pravděpodobně není.

Podle J. Dejmka "právě tento masivní podíl německé menšiny na aktivním rozbíjení republiky a jejího demokratického systému se stal v průběhu války hlavním důvodem nejen pro čs. politickou reprezentaci, ale i pro klíčové představitele velmocí včetně Velké Británie a USA k jejich rozhodnutí o jejím vysídlení z Československa, podobně jako z Polska, kde tamní minorita sehrála obdobnou roli na jaře a v létě 1939".

To, že na našem území působily nacistické bojůvky a banderovci po skončení války, je známo. Že tím přilévaly olej do ohně a jitřily beztak napjatou atmosféru a přivolávaly pomstu, je nepochybné. Násilí a excesy v rámci divokých odsunů to samozřejmě neomlouvá. Státní správa, která měla tehdy zasáhnout a pogromům vůči Němcům zabránit, v té době často selhávala, ovšem také v důsledku toho, že byla rozvrácena předcházející nacistickou okupací."Scény vyhánění německy mluvících obyvatel (většinou mnohem masovější, než v českém pohraničí) se ovšem již několik měsíců předtím odehrávaly např. ve Slezsku, východním i západním Prusku a především na rakousko-jihoslovanském pomezí ve Slovinsku" (viz Dejmek). Ovšem v letech 1946 a 1947 k divokým odsunům nebo pogromům (jak tomu bylo v prvních týdnech nebo měsících roku 1945) nedocházelo.

Pokud jde o nacionalismus a KSČ, jsou tvrzení K. Kouby sporná. KSČ byla nejpozději od roku 1929 silně závislá na Moskvě a pokud by byla skutečně nacionalistická, jak se domnívá, dostala by se brzy do sporu s Moskvou. Tak tomu bylo v případě Tita a Jugoslávie. Nacionalistickou politiku ( ať už to dělali dobře nebo špatně) praktikovali u nás hlavně národní socialisté, ovšem na vzedmuté vlně nacionalismu po válce se vezly i ostatní politické strany, protože plout proti proudu by znamenalo ztrácet hlasy ve volbách.