Jedno čínské přísloví o duševně zpožděných lidech praví, že jsou hloupí jako včely, které se poctivě dřou a nakonec jim med sebere medvěd nebo včelař. Medvědovi stačí přirozená včelí výtěžnost medu. Nám lidem však nikoliv. Sebrali jsme med dokonce i medvědům. Ani to nestačí. Musíme výtěžnost medu zvyšovat umělými intrikami. Nestačí nám jedno nebo dvě kila medu ze včelího úlu, musíme z něj vydřít kil pět, deset, dvacet a bůhví kolik.

Jako u včel, snažíme se zvyšovat výnos ze všeho, co se nám v našem okolí namane -- třeba z ryb, drůbeže, obilí, ale i z dopravy, zdravotnictví, z kapitálových investic a hlavně z lidí. A naši pohlaváři nás v tom navíc ještě podporují, že je to tak zcela správné. Nebo si nepamatujeme na sebejisté výroky pánů profesorů ekonomie?

A náhle se stane, že včely vymřou. Vůbec bych se nedivila, kdyby to prostě vzdaly. Nedivila bych se, kdyby včely zmoudřely dříve, než my lidé občanští. Možná si řekly, že nebudou tak hloupé jako lidé, kterým uletěly včely a kteří se pachtí za penězi a majetkem, kteří dřou do úmoru a nakonec jim všechno sebere nějaký "medvěd". A když ne ten, tak jim to vezme neštěstí, nemoc, stáří, bolest a smrt.

Nevymřely jenom včely. Vymřelo toho u nás daleko mnohem více. Jestliže cestujete přes Čechy, mimo hlavní silniční koridory, jistě jste si všimnuli, že mimo čestné výjimky zde nepotkáte zajíce, bažanty, koroptve a také žádné lidi. Všude je liduprázdno. Dokonce i ve vesnicích je to jako po vymření. Vesnické domy jsou sice mnohde již pěkně opravené, zvláště ty, které patří měšťákům, a na jejich okrajích bývají rezidence bohatších občanů, ale nikde není ani živáčka. Všude mrtvo, nikde ani živá duše. Vesnice pusté jako opuštěné úly, ze kterých odletěly včely.

Projížděla jsem jednu cikánskou vesnici na východním Slovensku. Byla plná družných lidí. Nevypadali vůbec nebezpečně. Postávali v hloučcích, mluvili spolu, občas tahali vozíky s dřívím nebo s tím, co našli v nedalekém městě v kontejnerech. Nebyli to sebejistí Rómové s tlustými břichy a zlatými řetězy na krku. Neměli ani drahá auta u bizardních chatrčí a domků. Na nedalekém plácku si hrály děti. Kolem lítal pes. Nezvyklá podívaná.

Ty domky byly kuriózní a vypadaly, že jsou na spadnutí. Stačilo, aby zafoukal trochu vítr a odnesl by jejich chatrné střechy a možná i zdi. Ty domky byly sestavené ze všech různých materiálů, na které si vzpomenete -- z vlnitého i rovného plechu, prken, desek, cihel a tvárnic bez malty, kůlů, kusů železa apod.

Jistě se ozve nějaký čtenář, který si pomyslí nebo mi dokonce i výsměšně napíše: "Když se vám tam tak líbilo, proč jste tam nezůstala?" Ne, úplně se mi tam nelíbilo. Zahlédla jsem tam několik satelitních parabol, vyhozenou televizi a ledničku, neupravené cesty, louže, chudobu, bídu a špínu.

Naše většinová občanská majorita žije v mnohem lepších ekonomických podmínkách, avšak společensky žije mnohem a mnohem hůře. A nejen to, občané žijí ve stálém duševním stresu a moc se nesdružují. Nepočítejme ony různé společenské a alkoholové dýchánky nebo grillové party, plné skvělých přátel, kteří vám nepomohou, když se topíte. Našimi společníky se stali přeumělkovaní virtuální panáci a primadony z médií, kteří se nám vlezle vtírají do duší skrze monitory televizí, stránky novin a časopisů. Nejen to vtírají se nám do duší i na ulici, které jsou plné jejich snaživých kopií. Jsou to všechno divní braši a stínovití přátelé.

Vznikají z toho jakési jednoduché rovnice: Nenávist zvyšuje ekonomický standard. Ekonomický vzestup zvyšuje nenávist. Bída sdružuje. Sdružování přináší bídu. Bída a sdružování odstraňují stres a přinášejí štěstí apod.

Jistě to nejsou rovnice stereotypně stoprocentně platné, ale něco na nich pravdy jistě je. Proč by jinak moudří lidé všech dob a kontinentů doporučovali uvědomělou a nikoliv živelnou chudobu, nelpění na majetku, solidaritu apod.? Jistě tím neměli na mysli ekonomickou nouzi a sociální bídu, které se při zaslechnutí těchto doporučeních děsí občané, kterým uletěly včely.

Nebo je to naopak? Neuletěli jsme náhodou my občané od včel, od přírody, od lidí, od zdravého rozumu a od toho, co dělá člověka člověkem?