Každý soudce, ale i třeba policista vyšetřující obyčejné dopravní nehody se dennodenně potýká s jednou zdánlivě banální pravdou, totiž že jakákoliv lidská událost je popsatelná různým způsobem. Co svědek či účastník události, to jiné vidění. Prostě, hodnocení lidských dějin je vždy do velké míry subjektivní a nemůže ani jiné být.

Propagandou, o které píše pan Hruška, je teprve ona zlovolná činnost, která této subjektivity lidských soudů zneužívá k rozeštvávání lidí, když akcentuje jeden pohled a zamlčuje opačný, jak jsme byli svědky nedávno v bývalé Jugoslávii.

Panu Hruškovi se podařilo ve skvělé zkratce vystihnout dvojí pohled většiny československých občanů třicátých let (většiny české a většiny Německé) na sousední nacistické Německo.

Je třeba vědět -- a smířit se s tím -- že prostě existuje minimálně dvojí pohled na dějiny Němců v takzvaných Sudetech: český a německý. Obě strany se cítí ukřivděné a obě pro to mají tisíce důvodů. Pro pokojné soužití lidí -- i národů je proto velmi důležitý jeden velice důležitý křesťanský vynález -- smíření. Musíme žít spolu, třeba nyní v Evropské unii, i když máme velmi odlišné pohledy.

Něco zcela jiného než subjektivní hodnocení je však to, co také patří k nejlepším vynálezům naší křesťanské civilizace, a to je právo. To psané, pozitivní, a zejména to přirozené, kodifikované po zkušenostech prvé poloviny dvacátého století do Všeobecné deklarace lidských práv.

Naše česká diskuse o poválečném vývoji u nás, která konečně - byť velmi zvolna - začíná, trpí zatím dětskou nemocí, kterou je směšování subjektivního a objektivně právního pohledu na celou kauzu.

Náš český pohled na sudetské Němce od počátků nacionalismu v polovině devatenáctého století až do jejich transferu po sto letech je samozřejmě ovlivněn spoustou křivd, kterou nám Čechům Němci způsobili a které vypjatý nacionalismus s sebou nese stejně tak, jako každý ideologický či náboženský fanatismus.

To je zcela legitimní. Nelegitimní však je nesoudit jednotlivé jejich kriminální činy, ale postihnout kolektivním trestem celé etnikum. Nelegitimní je také ovšem ospravedlňovat dodnes zcela konkrétní nezákonná zvěrstva páchaná po válce na německém civilním obyvatelstvu v naší republice.

My prostě nemůžeme dál říkat, aniž bychom se presentovali v Evropě jako barbaři, že ty tisíce zmasakrovaných lidí byly sice politováníhodné excesy, ale pochopitelné po tom všem, co se do té doby dělo.

Vražda nesmí být nikdy pochopitelná a zákony civilizovaných zemí na to pamatují. Umučit české či židovské dítě je kupodivu stejný zločin, jako umučit dítě německé. My prostě nemůžeme mít dnes vedle sebe Listinu základních lidských práv a všechny "Benešovy dekrety" včetně těch retribučních a znárodňovacích ani dosud platný "amnestijní zákon" a je třeba s tím něco udělat -- co asi?

Poukazovat na tyto základní věci není ani zakyslou ublížeností, či "žraním" něčí propagandy, ale docela obyčejný zápas o liská práva. Pohrdání právem se nevyplácí. Ono totiž vytváří bezprávné prostředí, které se s námi v naší zemi táhne dál až podnes. Právě mnohé dnešní bezpráví - které mimochodem nijak "nežeru" a seč mi chabé síly stačí se proti němu snažím něco dělat - by bylo těžko myslitelné bez té kontinuity bezpráví od vyhánění Němců přes osmačtyřicátý, normalizaci, až po dnešní tunelování, malou vymahatelnost práva, netrestanou korupci, všelijaké čunkiády, pozdní štětinovské hony na komunismus a tisíce podobných lahůdek.

Němci se od své nacistické minulosti distancují a docela se jim to pro jejich právní prostředí vyplácí. Vyplatila by se i nám pro naši přítomnost distance od nepěkných věcí minula, místo toho, abychom se z nich snažili vykroutit.