Na rozdíl od toho by asi předkové našich sousedů od těch dávnějších až po nedávné byli velmi zklamáni. Bismarck a Vilém I. by viděli své dílo v troskách, území posunuté a zmenšené, počet německy mluvících obyvatel zredukovaný na polovinu a menšiny po celé východní evropě zmizelé. A to by ještě dopadli dobře. Jiní historičtí Němci (nebudeme jmenovat) by byli po návratu do své vlasti rovnou zavřeni. To není radostná bilance. Asi se nelze divit, že celá tragédie, a je to tragédie, začla právě vyhozením Bismarcka.

Takže Češi nemají důvod se z hlediska celkové bilance cítit jako poškození. Stálo to hodně úsilí, lidských životů a utrpení pod dvěma, ale přece jen dočasnými totalitními režimy. Češi se tedy ve svém soupeření, potýkání a stýkání s Němci za uplynulé století mohou cítit jako vítězové, kteří naplnili odkaz svých předků. To není v dějinách národů málo.

Vítězové by měli být velkorysí a měli by si umět přiznat i chyby. Chybou vítězů může být zbytečná krutost a necitlivost vůči poraženému. Chybou vítězů může být i to, že zapomenou na příčiny a předpoklady svého vítězství. To se stalo právě Němcům po jejich triumfu v roce 1871, kdy byl Vilém I. korunován ve Versailles císařem Velkoněmecké (druhé) říše.

Prvním předpokladem vítězného tažení Čechů byla kulturní vyspělost, k níž přispělo i soupeření s Němci a snaha se jim ve všem vyrovnat. Vyrovnat se jim i v tom nejvlastnějším a nejdražším, co každý národ má, v mateřské řeči a kultuře. Znáš-li řeč a kulturu svého partnera, soupeře a v průběhu dějin i možného nepřítele, máš obrovskou strategickou výhodu. Češi k tomu byli dějinným vývojem donuceni. Dnes, kdy mají svobodu, se však o tuto výhodu dobrovolně připravují. Znalost a výuka německého jazyka se snižuje, podíl mnohdy výborných a poučných německých filmů v kinech je minimální, o televizi ani nemluvě. V době nesvobody byla pro mnohé z nás německá televize zdrojem informací a pro mnohé i motivací se tuto krásnou řeč Goetha, Schillera, Remarqua, Mannů a Zweigů naučit. To bychom neměli zapomenout a měli bychom za to být vděčni. V německé televizi let sedmdesátých a osmdesátých jsem viděl celou řadu filmů i seriálů, v nichž se na dobré umělecké úrovni reflektovala doba nástupu nacismu, války a porážky Německa. A jak člověk z těchto filmů cítil onen tlak nacistického režimu na každou rodinu, na každého člověka, aby se podřídil -- to, co dobře znal z denní praxe v znormalizovaném Československu! Kdyby jenom to nás zbavilo oné snadnosti soudit jiné za to, čemu jsme sami podléhali...

Vynikající je seriál Heimat (1984), historie jedné německé vesnice, Schabbach v Hunsruecku v letech 1919-1982. Kdyby ho uvedla Česká televize, velmi by přispěla k česko-německému porozumění. JČ)

Kráčím-li krajinou, kde kdysi ve vsích, městečkách, na polích i v lesích zněla německá řeč, barvitě dotvořená v lidový dialekt typický pro každý kout naší krásné vlasti, procházím-li hřbitovy, kde na mne ještě dnes hledí z vybledlých cedulek na křížích mezi kopřivami mladičké tváře kluků, kteří museli odjet padnout někam do Haliče, cítím, že tragédie všech Němců a zvláště těch, kteří tu kdysi bydleli, je tragédií lidskou a tedy i mou. Nevím, zdali se něco z toho dá napravit a vrátit. Snad až více lidí pochopí, co se tu vlastně stalo.

Lidí z obou stran, které pořád vypadají jako nepřátelské a křičí na sebe různá obvinění. Proto prosím, přestaňme křičet, hlavně my, Češi a zkusme více chápat a poznávat řeč i kulturu národa, který byl, je a bude naším sousedem a partnerem v Evropské unii. Spolkový president Heinemann nabádal kdysi své spoluobčany, aby si, když na někoho ukazují prstem, povšimli, že přitom třemi prsty ukazují na sebe. Už jste si toho někdy, milí krajané, všimli ?