Zásadní rozdíl je v tom, že prorok Muhammad budoval a úspěšně vybudoval muslimskou obec. Zájmy této obce jsou vždy chápány jako hlavní a stojící nad zájmy rodin, kmenů ba i národů. Pocit příslušnosti k muslimské obci spolu s přesvědčením, že tato obec je vtělením Boží vůle způsobila, že pojem národ má pro muslima úplně jinou váhu než na jakou jsme zvyklí. Muslimové jsou přesvědčeni, že islám má svůj vlastní osud a nemůže se vázat na zájmy neislámských sil. Ani východ, ani Západ. Vyvolený národ v judaistickém pojetí má tak svou obdobu v přesvědčení, že muslimská obec je globální projev Boží vůle v čase (Ahmadinežád).

Boží vůle je v islámu univerzální a nemá alternativu. Zákony, společenská smlouva, vše co je v křesťanském kulturním okruhu dílem společnosti, pochází v muslimské obci přímo od Boha. S tím se prostě nedá soutěžit. Některé názory, že věda a víra jsou v podstatě mimoběžné a ustoupení náboženství od aristotelovského vědního základu (např. R. Feynman -- Radost z poznání) není víře na škodu, platí zase jenom v křesťanském kulturním okruhu. Islám nikdy plně neabsorboval antické dědictví. Pouze použil aristotelovskou logiku a novoplatonskou metafyziku pro výstavbu své teologie. Nikdy se ale neinspiroval klasickým humanismem, toho základu evropského vědeckého myšlení a nikdy neměl vědecky navrch. Islám nepochybuje.

Dojem, že tomu tak bylo (např. J. Čulík), je jenom vnějším znakem katarze křesťanské víry, ze které těžily jak věda, tak i víra. Nálezy arabských rukopisů totiž zprostředkovaly v Evropě ztracené antické dědictví nikoliv však arabskou vědu.

V čem má islám navrch? Paradoxně právě ve své neměnnosti základních pravd. Korán je Boží dílo a nikomu není dáno jej jakkoliv opravovat či měnit. Islámské zvyky, náboženské chování a myšlení je díky svému neměnnému rámci úspěšné tam, kde Evropa žalostně selhává (např. úloha rodiny, postavení rodiny). V prostředí, kde jedinec hledá oporu, kde hledá nějakou jistotu, je islám živý a dostatečně přesvědčivý ve svých odpovědích na každodenní problémy.

Muslimská obec a občanská společnost tak stojí v přímém protikladu, který nemá občansky (tak, jak tomu slovu rozumíme) přijatelné řešení. To je názorně vidět v Turecku, kde se hlídacím psem násilné sekularizace stala armáda. Nehledě na kontrast demokracie a armády je i 70 let po smrti Mustafy Kemala Atatürka výsledek značně nejistý.

Na druhé straně je to pro nás (ale i pro Evropu) cenná a zdarma poskytnutá zkušenost, jak 70 let vyjít s islámem. Asi bychom se měli s touto myšlenkou nějak -- pokud možno úspěšně -- poprat. Bát se Turecka jenom a jenom proto, že jeho obyvatelé vyznávají v převážné míře islám?