Sportovní myšlení se neptá po smyslu, ale pouze po cíli -- kdo zvítězil v závodě, jehož pravidla jsou těmto lidem prostě daná a neptají se po jejich kořenech a opodstatnění. Stačí jim, že je jejich okolí dostatečně přesvědčilo o smysluplnosti takové hry, takže nyní už jen postavit se jako správný fanoušek na tu nebo onu stranu.

Řada z nich má pochopitelnou tendenci ex post vynalézat nejnesmyslnější smysl pro vlastní postoje, aby se necítili tolik nazí. Pan Čermák je však v tomto ohledu až překvapivě otevřený. Jeho "možná nejsem hrdinové" je ve skutečnosti "určitě nejsme hrdinové (a nikdy jsme jimi nebyli, proto se nyní snažíme takto vypadat)" a "hodně z nás je dost chytrých na to, aby to prokouklo" znamená "hýčkejme a chraňme si svého nepřítele, je tím jediným, co nám z našeho bídného mythos ještě zbývá".

Je to marná snaha v době, kdy postmoderna vyvrátila z kořenů základy každého příběhu, rekonstruovat tyto historické báchorky a naplňovat je obsahem, který přetéká jejich omezený a novými nánosy uzavřený rámec. Lidem, kterým tento rámec vyhovoval coby životní prostor, jehož hranice nejsou ochotni překročit a dovolit tak zpochybnění vlastních, již jednou zpochybněným východisek, připadá neuvěřitelné, že by se tak mohlo stát znovu. Hrdina je ten, kdo je schopen pohlédnou sám sobě do očí jako někdo jiný a protože tito lidé nejsou žádní hrdinové, snaží se "prokouknout" do minulosti, která jediná jim poskytuje oporu pro jejich zabedněnost. Paul Novotný má pravdu, tohle není práce pro politologii, ale pro ošetřovatele poraněných lidských duší.