Stručně z historie Afgánistánu

Připomeňme si, že Afgánistán se pokoušela ovládnout Anglie. První anglo-afghánská válka byla v letech 1838-1842. Na straně Anglie bojovalo asi 30 000 žoldáků. Angličané se nakonec museli stáhnout a ústup přežil pouze vojenský lékař. Druhá anglo-afghánská válka byla v letech 1878-1880 a britsko-indická armáda měla tentokrát již 36 000 žoldáků. Angličané dali emírovi úplatek 600 000 rupií - za něj požadovali právo kontrolovat vnitřní i zahraniční afghánskou politiku. Kábul však povstal a nakonec byli Angličané donuceni odejít. Později – v roce 1885 - byli Afghánci zase poraženi ruským vojskem u Pendže, severně od řeky Kušky... Má vůbec smysl pokračovat v detailech z dějin této tak těžce zkoušené země?

Náš vztah k Afghánistáni před 20 lety a dnes

Jak jsme prožívali dobu v 70. a 80. letech jsem popsal ze svého pohledu výše. Avšak dnes, o dvacet let později, jsme na tom hůř. Nežijeme v totalitní zemi (nebo snad ano?), ale nového kola dobývání Afghánistánu se již musíme – jako pevní spojenci – účastnit. Dříve jsme také mohli poslouchat Svobodnou Evropu, odkud jsme slyšeli zakázané myšlenky, proto ji také komunisti rušili. Báli se, že jim slova rozvrátí komunistickou cestu k lepším zítřkům. A dnes? Jak a v čem lépe jsme na tom? Místo absence svobodných názorů si dnes může naopak říkat naplno, kdo chce, co chce a dokonce to třeba i vysílat na soukromém internetovém rádiu či TV. Opravdu tu máme svobodu. Ale k čemu ji vlastně využíváme?

Svoboda k čemu

K čemu je nám tedy svoboda, když na rozhodování pánů nahoře se stejně nic nemění? K čemu je nám demokracie, když velká většina obyvatel má jasný názor na to, co je správné a co nikoliv, ale naše vláda se tímto obecně sdíleným veřejným názorem stejně neřídí? Pokud nebylo dříve tolik hmotných a tak zajímavých statků (internet, digitální fotopřístroje, satelitní TV příjímače, auta, cestování atp.), často lidé hledali "vyšší světy" a ty je lákaly. Dnes je, zdá se mi, mnohem méně času a tak jsme k možnosti ovlivňovat vědomě společenský vývoj zlhostejněli. Havlův společenský samopohyb se nám tu zhmotnil. Zahraniční politika naší země se sama od sebe vyvíjí mimo široký zájem veřejnosti. Sice možná tu a tam s něčím nesouhlasíme, ale to je vše. Nevíru, že opravdu můžeme něco ovlivnit či změnit, tu máme podobnou jako kdysi. Dříve jsme ovšem mohli právem říkat – bojím se, aby mě nevyhodili z práce. Nebo: Sorry, do politiky nejdu, chci, aby moje děti mohly dostudovat. Nebylo to sice příliš chrabré, ale ne každý je revolucionář, že... Dnes je zřejmé, že takové argumenty neexistují, v tomto smyslu se už nemáme na co vymlouvat. Nebo snad přece jen opravdu věříme tomu, že naši vojáci v Afghánistánu posilují svobodu?