Existují různé knihy a různá čtení. Jednou z možností, jak číst Greenova Honorárního konzula, je soustředit se na protiklad mezi stárnoucím parohatým ochmelkou Charley Fortnumem, tedy titulní postavou románu, a výkonným doktorem Plarrem, otcem "Charleyho" dítěte -- jinak ovšem mužem vyvázaným téměř ze všech společenských kontextů. Máme před sebou na jedné straně člověka, který se věnuje životu v jeho jednoduchém bytí a opakování ("obstarávání", řekl by Heidegger), a na druhé vykořeněného dobrodruha-odbojáře. První život svou veskrze trapnou praxí zachovává, druhý naopak spotřebovává, aniž doopravdy tvoří. Jeden je politováníhodný; znamená to však, že druhý je mu "nadřazen" a měl by mu "poradit", jak se stát úspěšnějším? A jak vlastně tuto opozici Fortnum -- Parr přesně pojmout?

Rozlišení mezi "předpolitikou" a politikou, typické pro konzervativní myšlení, nás sice vede správným směrem, ale pouze na půl cesty. Komentář Davida Selbourna, který se stal předmětem mé polemiky se šéfredaktorem Britských listů, leží jakoby na samé hranici předpolitického, neboť se tváří, že je korektně vzneseným názorem soukromé osoby. Ve skutečnosti jde však o apel na radikální změnu konzervativního politického stylu směrem k politickému aktivismu.

Dosti odlišným způsobem než dnešní konzervativci tematizoval problém předpolitického Friedrich Nietzsche v Ranních červáncích. Mravnost mravů (Sittlichkeit der Sitte) byla jakousi předběžnou -- a podle Nietzscheho dosti drastickou -- historickou etapou výchovy člověka k tomu, aby se vůbec byl schopen stát "zvířetem, které smí slibovat". Ani o tento protiklad mi zde však nejde.

Nezbývá mi proto nakonec, než se znova uchýlit k metafoře, kterou jsem už použil mnohokrát, ale k níž je mi nejspíš prostě souzeno se vracet i nadále. Protože Jan Čulík zřejmě oblibuje působivé citáty, vyjdu od jednoho takového:

"Politika začíná duševním přerodem od fyzické matky k metaforické -- stát samotný je takříkajíc větším lůnem; ono spřádá tu imaginární a psychoakustickou schránu, jež se jako společný duch klene nad celou polis."

Tolik již v úvodu citovaný Sloterdijk. Máme tu na jedné straně fyzickou reprodukci člověka, na druhé straně jeho společenskou existenci, která sebe samu činí snesitelnou jedině prostřednictvím všelikých psychických protéz a maškarád, které jí dovolují navodit zdání rodinné intimity ("corporate identity"!). Ti, kdo takové protézy spravují a vědí, jak jsou vlastně udělány, jich však nemohou sami užívat stejně jako ti, jimž jejich prostřednictvím vládnou. Vládnoucí třída je proto vykořeněna, představuje doslova smečku bezdomoveckých příšer. Aby si vládnoucí na tento stav radikální osamělosti navozený mocí zvykli, musí se zpravidla již od mládí věnovat atletice státu, což je ekvivalent jakéhosi "vzpírání mentálních činek". Kdo ve výcviku obstojí, stane se megalopatem. Kdo však neobstojí, je stále pouhý megaloman.

Zabývat se politikou znamená tedy zabývat se velkými věcmi; megalopaté mezi námi jsou pak ti, kdo se věcmi malými a nejmenšími v důsledku absolvované drezúry již zabývat ani nedokážou -- a pokud si chtějí uchovat svou kondici a výkonnost, tak se jimi skutečně zabývat nesmějí. Kde jde o opakování člověka člověkem, politik (jakožto politik) vždy přichází spotřebovat výsledek procesu, nikdy jako ten, kdo dává vzniknout.

Politik totiž vlastně nežije vlastní život. Ale raději opět citát:

"Homo politicus je člověk představující a zastupující moc. Je tím, kdo se musel naučit hovořit ve jménu moci. Řeč moci je bytostně reprezentující, sám funkcionář je znakem. Proto musí být, není-li monarchou, psychicky disponován k tomu, aby in absentia zastupoval Jednoho (či Jedno), z něhož vychází všechna moc, jako by 'on sám' byl přítomen. Autorita emanuje v zastupováních."

Pisatel tohoto článku, který strávil téměř celou první polovinu života coby znak zastupující "reálně existující socialismus" v okresním městě na Vysočině, k Sloterdijkovi sotva může něco podstatného doplnit. Snad jen tolik, že povaha politické moci v ČR před listopadem 1989 i po něm je v zásadě nezměněna a psychická dispozice dnešních megalopatů není o mnoho lepší, než kdysi -- s tím rozdílem ovšem, že svět se stal nekonečně složitějším a klade proto též podstatně větší nároky. O megalopatovi stále, a snad více než kdy jindy, platí, že

"K jeho bytostným rysům náleží poněkud nelidská vytrénovanost, která umožňuje jakoukoliv jalovou formu pohotovosti. Zde má idea celibátu jeden ze svých zdrojů -- je to funkční absence manželství a rodiny u manipulovatelných funkcionářů;"

to je pro mě nakonec nejexaktnější myslitelná formulace důvodu, proč politikům coby osobám lidsky invalidním vůbec nedovolit, aby se vyjadřovali ke vztahům mezi lidmi "tam dole". Ve skutečnosti s nimi nesdílejí jeden svět a nemohou jim rozumět, i kdyby nakrásně chtěli.

Kromě toho je tu ovšem ještě otázka možného spotřebování "morálního" diskursu mocí. A tou se vracíme zpět k úvodní metafoře.

Donedávna jakžtakž fungující sociální děloha/národní stát dospěla ke svému optimu někdy kolem roku 1975. Od té doby se pod různými jmény -- a postmodernita je ještě civilizovaný výraz, říká Sloterdijk -- šíří příznaky postpolitické paniky. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat... Nebo vlastně ne. Můžeme se také ještě po hlavě vrhnout do té úplně nejpitomější regrese, jak nás k tomu pošťuchuje Selbourne a všichni ostatní mluvčí reaktivních sil. Pokud to ale v této přelomové epoše opravdu uděláme, pak umetáme cestu k moci psychopatům, kteří nebudou mít nejmenší zábrany vyfantazírovat jakékoliv podlé kolektivní konfúze, jimž nám "mateřsky zintimní" vzorový koncentrák, který nám přichystají. Pokus vystavět radar v Brdech je pouze jedna z tisíce variant takového podvodu kalkulujícího s nenaplněnou potřebou bezpečí.

Pardon, přecházím do konfúzního reprezentačního módu: Radar je přirozeně naprosto bezpečný a pouze šiřitelé iracionálních obav se snaží před zodpovědnou veřejností zamlčet, že jde v podstatě o malinko větší mikrovlnnou troubu, dnes vlastně již symbol domácké intimity. Na pobytu v troubě není nic zvláštního a nebezpečného, což dokazuje například moudrá lidová pohádka o Perníkové chaloupce. Jako bychom nevěděli, že už i samotný pánbu je dneska v troubě... A jak se mu tam panečku skvěle daří! Jedině radar nás dokáže zachránit před sirobou a cizotou tam venku. Zde prosím pro vaše děti DVD se zbrusu novým večerníčkem Pekárek a Smaženka...

Kniha Petera Sloterdijka, z níž v textu rozsáhle cituji, byla přeložena do češtiny kolektivem autorů na filosofické semináři UP Olomouc vedeném Břetislavem Horynou. Vydalo ji nakladatelství Votobia, kterému můžete psát o dotisk :)