4. 4. 2008
Americký radar v České republice. Proč?Vyjednávání o radarové základně v Brdech směřují zjevně do finále. Zdá se, že v tomhle směru dovede premiér Topolánek projekt zahájený za vlády sociální demokracie do úspěšného konce. Co se jaksi nedaří, je přesvědčit českou veřejnost o správnosti této základny, zejména má-li být na českém území. Není divu. Veřejná diskuse se po dlouhou dobu omezovala na zdravotní a bezpečnostní rizika. Výsledek takovéto diskuse je předem jasný. Je-li hlavním smyslem existence americké radarové základny neohrozit zdraví a bezpečnost obyvatel České republiky, pak i ten nejbezpečnější radar má určitý handicap proti radaru neexistujícímu. Bylo by tudíž namístě zabývat se též důvody, proč radarovou základnu akceptovat. |
Prvním z nich je, že jsme součást Západu a neseme spoluzodpovědnost za jeho obranu. To je pravda. K obraně Západu byla už před mnoha lety založena instituce zvaná Severoatlantická aliance. Nechci přeceňovat její možnosti a schopnosti. Ale formálně adoptovat chystanou protiraketovou obranu (nebo alespoň její evropskou část) a pověřit Američany její realizací by snad ještě zvládla. Proč se tak dosud nestalo ? Možná celý systém není pro obranu Západu zas až tak důležitý. Nebo je politika NATO (a tím i významné části jeho členů) řízena nezodpovědnými hazardéry. Což by nás mělo znepokojovat víc, než celý íránský jaderný program. V každém případě tu má česká vláda co vysvětlovat. Není jasné, koho má systém doopravdy chránit. Zda celý Západ (jak věří optimisté) nebo jen USA a část západní Evropy, což je kompromisní názor. Nebo - vzhledem k dosažené technické účinnosti - vůbec nikoho, pomineme-li možný "efekt Potěmkin". Není také jasné, proti komu je zaměřen. Musí to být někdo, kdo je ochoten vložit nemalé sumy do získání raket středního či dlouhého doletu, aby se v případě úspěchu spokojil s maximálně deseti kusy. Za studené války byl mír postaven na jaderném odstrašování. Fungovalo to, přestože Sovětský svaz měl určitou šanci jadernou válku vyhrát. V případě Íránu to zřejmě fungovat nemá. A to přesto, že iránský establishment je stejně racionálním nepřítelem Západu, jako kdysi SSSR (přinejmenším od Chomejního smrti) a že Írán by v jaderné válce proti Západu neměl nejmenší šanci. Co tedy bude nový protiraketový systém znamenat ? V prvé řadě je to vzkaz pro potenciální útočníky : máme plné kalhoty. Pokud by se takový útočník našel a následně se ukázalo, že vybudovaný systém funguje v ostrém provozu stejně, jako při testech, nebude to pádný důvod fakticky kapitulovat ? Ne že bychom byli zbabělci, ale s tímhle jsme prostě nepočítali ... Tolik k možnému přínosu pro obranu Západu. A co z toho bude mít Česká republika ? Zaprvé potvrdíme, že jsme spojenci a přátelé USA. Spojenci skutečně jsme. Skrze NATO, které, jak už bylo řečeno, je v této věci mimo hru. Vděční přátelé jsme snad také. Ale přátelství v politice znamená neházet si klacky pod nohy a vycházet si podle možnosti vstříc. Neznamená to obětovat kvůli jinému své vlastní zájmy. Argument to je, ale dá se snadno přebít. Hlavním důvodem úsilí české vlády je zjevně snaha více zapojit USA do středoevropské politiky na straně České republiky. Smysl této snahy popsal Martin Říman v rozhovoru pro Revue Politika (č. 8/2007) : "Uvědomte si, že staré vzorce chování národů se nemění. Mocenské silokřivky v této části světa byly přece dány v době, kdy začalo sílit Rusko a Prusko. Poté se pozměnily v roce 1918, ale základ zůstal ... Iniciativu USA beru jako signál, že o střední Evropu se bezpečnostně zajímá ještě někdo jiný mimo zájmovou osu Německo -- Rusko. Navíc někdo, kdo je ochoten postavení malých států garantovat. Zdůrazňuji, že poprvé v moderní historii. Na straně tradičních velmocí to musí způsobovat obrovskou nervozitu." Ponechme stranou, že nějaké garance mělo už předválečné Československo. A že právě způsob jejich pozdějšího naplnění může vést u některých občanů ke skepsi vůči velmoci, která doposud neměla mnoho příležitostí hodit Čechy jako spojence přes palubu. Podstatné je, že ve skutečnosti o žádných garancích v souvislosti s radarovou základnou nebyla, pokud vím, z americké strany žádná řeč. To, že je pan Říman vidí, ještě neznamená, že podobně bystrozraká bude i americká vláda. Obávám se, že v případě potřeby by mohlo být velmi obtížné přimět Američany k plnění závazků, o jejichž existenci předtím nikdo ve Washingtonu nevěděl. Zkusme si představit následující scénář : Česká republika by byla napadena silnějším agresorem. Tento agresor by dopředu deklaroval, že americkou základnu považuje za exteritoriální území neutrálního státu a je připraven, pokud to bude aktuální, dodržet vůči ní všechny české závazky. Američanům by se něco takového pochopitelně nelíbilo. Za jistých okolností by to ale pro ně mohlo být přijatelnější, než jít do války. Pokud by se tak stalo, kterou spojeneckou smlouvu či který článek smlouvy chystané by Američané porušili ? (Opakuji, že NATO je v této věci dosud mimo hru). Takovýto útok by byl ve skutečnosti útokem na celou Evropu (zvlášť pokud by byl veden zvenčí EU). To by měl být pro Američany sám o sobě důvod k zásahu. A když nebude ? Pak se obávám, že radarová základna to už nezachrání. Jak napsal jeden můj oblíbený spisovatel : kdo ztrácí miliony, o drobné nehraje. Řekněme, že USA nám budou skutečně ochotny přijít na pomoc. Co mohou udělat bez alespoň minimální součinnosti našich sousedů ? Bez jejich vzdušného prostoru ? Česká republika je vnitrozemský stát. Nemá přístup k moři, tím méně k otevřenému oceánu. Ať už se nám to líbí nebo ne, naše bezpečnost v podobných situacích závisí na součinnosti USA (bez kterých to nikdy nebude fungovat) a evropských zemí (bez kterých nám to fungování může být na houby). Pokud tedy někteří čeští politici usilují o roli trojského koně USA uvnitř Evropy, jde patrně o politiku nerealistickou, především ale strategicky hloupou. Problém pana ministra Římana a patrně i dalších je, že uvažují jako čeští politici v rámci tradiční střední Evropy. Střední Evropa byla region, kde byly vždy nejdůležitější vzájemné spory. Vztahem k těmto sporům byla poměřována i důležitost zbytku světa. Kdo se chtěl v této oblasti nějak uchytit, ten se v těchto sporech musel angažovat, i kdyby nechtěl. Jinak riskoval ztrátu pozic. To ale dnes už zdaleka neplatí. Ve střední Evropě je mír, nad nímž bdí Evropská unie coby dědic někdejšího císaře pána. Vzhledem k tomu, že Washington má dost svých starostí jinde (a v oblastech, které jsou pro USA přece jen důležitější), je pravděpodobné, že do toho Bruselu pokud možno příliš mluvit nebude. Za těchto okolností mohou být středoevropské "mocenské silokřivky" Američanům celkem ukradené. Potřebovat budou jedinou věc. Smlouvu sepsanou a podepsanou tak, že se nedá ze dne na den vypovědět, aniž by pan domácí nezískal punc nesolidního partnera, jehož podpis nemá velkou cenu. Že by někdo mohl k něčemu takovému českou vládu přinutit ? Patrně ano. Ale pak by onen nežádoucí odér ulpěl i na něm. Možná ještě víc, než na Češích. Rusko by si něco podobného dovolit mohlo, Německo či EU patrně nikoli. Co pro nás tedy může americká diplomacie udělat ? Přimluvit se za nás. Taková přímluva ale sama o sobě moc neznamená a někdy může mít i negativní dopad. Skutečná podpora by mohla vyžadovat ochotu Američanů ve jménu našich zájmů platit nebo hrozit, byť jen diplomaticky. To není jednoduché, zvlášť v případě ostře sledované supervelmoci. Proč by to Američané měli dělat ? Co tohle všechno znamená ? Že pokud nedojde k Bruselem nezvládnuté balkanizaci střední Evropy, potud nebude naši diplomacii americký radar mnoho platný. Čeští diplomaté se sice mohou cítit "jistější v kramflecích" (jak se měl údajně vyjádřit český ministr zahraničí), ale jejich protějšky to mohou klidně ignorovat. Ať už budou zastupovat Evropu, Rakousko nebo třeba Lichtenštejnsko. Ale ani v uvedeném katastrofickém případě nemáme "vyhráno". Pokud by k podobnému zhroucení došlo, pak by USA i případný fungující zbytek Evropy usilovaly především o mír nebo aspoň příměří. Sympatie a vděčnost by byly přinejlepším na druhém místě. Nenechme se mýlit současným postojem vůči Kosovu. Kosovští Albánci mají možná na Západě více sympatií, než si zaslouží. Základem jejich úspěchu je ale schopnost způsobit problémy, které ze srbské strany nehrozí nebo alespoň ne v tak vyhrocené formě. Ostatně vztahy americké politiky a jejích českých stoupenců nemusí být posléze tak idylické, jak se na první pohled zdá. Naznačuje to až hysterická česká reakce na možnost ruských inspekcí. Podobná myšlenka je zcela logická, pokud vezmeme v úvahu ruské protesty i oficiální poslání projektovaného radaru. Zcela ovšem odporuje jeho protiruskému zaměření. To sice z americké strany nikdo nepotvrdil, my však víme své. Zdá se, že někteří čeští politici rozumí americké zahraniční politice lépe, než sama americká administrativa. To je jistě lepší, než jí rozumět méně. Výsledek ovšem může být podobný : nedorozumění a frustrace plynoucí z rozporu mezi Amerikou skutečnou a vysněnou. Přitom by někdy možná stačilo se jen zeptat a případně požadovat jasnou odpověď. Logika je to vůbec prapodivná. Pokud si Američané postaví v Brdech radarovou základnu kontinentálního významu, je to OK. Pokud do ní pustí ruské inspektory, poruší českou suverenitu. Nedivil bych se, kdyby i američtí architekti protiraketového systému zapochybovali o duševním zdraví českých politiků. Topolánkův návrh na "reciproční" inspekce českých důstojníků na ruských základnách zase nutí si vážně položit otázku, zda český premiér chápe rozdíl mezi základnou americkou a českou. Posledním argumentem stoupenců radaru je složitost strategie. Obyčejný člověk by se měl v této věci svěřit do rukou profesionálů. Na tom něco je. Pokud onemocním něčím horším než je chřipka, pak se nebudu léčit sám. Svěřím se do rukou profesionála. Od tohoto profesionála ovšem očekávám, že mi vysvětlí, co mi je, i jak mi jím předepsaná léčba pomůže. To platí pro lékaře, pro politiky pak dvojnásob. K čemu je politik, který nedokáže přesvědčit lidi ? Zdá se, že česká vláda s nějakým přesvědčováním původně vůbec nepočítala. Pouze s protesty komunistů a radikální levice. Ty měly přesvědčit i ty slušné Čechy, kterým by nestačilo, že USA je náš přítel. Zapomnělo se na to, co měl Václav Klaus na paměti vždy : že pravicová víra postkomunistických Čechů rychle chladne, pokud má věřící pocit, že na ni citelně doplácí. Také KSČM zklamala a necpala se za každou cenu do popředí (přinejmenším až do nedávné demonstrace). Režie se tak ujali nezkompromitovaní aktivisté, kteří soustředili diskusi na zdravotní a bezpečnostní rizika. Jak už bylo řečeno, na tomhle poli nemohli prohrát. Vládní politici na tohle dlouho nedokázali přiměřeně reagovat. Ba co víc, trvalo dlouho, než jim vůbec došlo, že by reagovat měli. Nakonec podtrhli svou neschopnost najmutím reklamního odborníka, aby tuhle práci udělal za ně. Ale ani mistr reklamy nepřesvědčí nepřátelsky naladěnou veřejnost, pokud nechce nebo nemůže jasně vysvětlit skutečná či domnělá pozitiva propagovaného. Čeští vládní politici tedy v této věci zatím moc profesionality nepředvedli. Zdá se, že i oni se svěřili do rukou profesionálů, v tomto případě amerických. Potíž je v tom, že ti jsou odpovědni americkým voličům, nikoli českým. A jakkoli jsou Češi a Američané přátelé, jejich strategické zájmy nemusí být vždy totožné. Nemluvě o tom, že i americká zahraniční politika se dopouští vážných chyb. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale kdo zaútočí na stát, jako je Irák, s představou, že stačí svrhnout diktátora a to ostatní už půjde víceméně samo, ten si o průšvih přímo koleduje. Opravdu je v českém zájmu i v zájmu Západu stát na straně USA bezvýhradně a ve všem ?
|