Bohužel! Novináři jsou zřejmě prvními oběťmi mediálního průmyslu u nás. Působil jsem v českých médiích v letech 1990 až 2004 a prožil jsem na vlastní kůži celý proces transformace deníků. Od slibných začátků, byť poznamenaných amaterismem nadšenců, až k přísné "profesionalizaci", která patří do uvozovek, neboť se ukázala být ze všeho nejvíce rezignací na kritický rozum a osobitost novinářské osobnosti, dá-li se to tak říci. To vše má, podle mého názoru, konkrétní příčiny. Jen na okraj a velice krátce připojím osobní zkušenost. V polovině devadesátých let jsem byl jako šéfredaktor krajského deníku zakoupeného německým vydavatelem v kontaktu s německými novináři. Na rozdíl od manažerů, kteří se starali o ekonomický efekt z podnikání v Česku a ostatní je příliš nezajímalo, byli němečtí novináři sdílnější pokud šlo o to zjistit, kam se asi bude ubírat obsah českých novin. "Nepůjde o žádnou velkou novinařinu," slyšel jsem nezávisle na sobě z několika úst. A skutečně, jak předpověděli, tak se i stalo. Ne hned, ale postupně. Průmyslové pojetí výroby novin coby především nosiče inzerce a bulletinu praktických informací položilo základy, na nichž spočinula koncepce periodik.

Problém toho, že noviny, časopisy, ale i televizní a rozhlasová produkce, jsou především zboží, nabízí část vysvětlení, proč úroveň novinářů prudce klesá. Oni nejsou placeni za to, aby přemýšleli, studovali, zabývali se do hloubky věcmi svých resortů, a pak, z titulu toho, že o věci něco vědí, též v tom duchu i psali. Přemýšlet a vědět se naopak stává překážkou práce u běžícího pásu v novinách či v televizi. Přemýšlející redaktor je navíc konfliktní osoba. Potenciálně ohrožuje vedení média, a ještě k tomu bývá jako pracovní síla drahý. Není-li zbabělec, dříve či později napíše nebo natočí něco, z čeho by mohl být malér. Novinář musí být především produktivní levnou a nenáročnou pracovní silou. Jak několikrát zdůraznili němečtí mediální manažeři, je (pro český mediální trh) nesmírně důležité, aby byl snadno zastupitelný (rozuměj: nahraditelný). Vypadne-li jeden kus (novinář) například na týdenní nemocenskou nebo na dovolenou, musí být pro vedoucího jeho oddělení snadné postavil k pásu jiný kus (novináře). Všichni redaktoři by o všem měli vědět v podstatě všechno, tedy NIC. Tak čtenář (divák) nepozná, kdy pracuje odborník a kdy suplent.

Od novináře se očekává, že je zručný při výrobě článků (v televizi: šotů) a management mu je nápomocen tím, že mu poskytne vhodné mustry. V podstatě kompletní návody, jak napsat krátkou nebo rozšířenou zprávu, jak udělat rozhovor či reportáž. Nejde jenom o to stanovit v souladu s žurnalistickou vědou jistá pravidla, ale jde o mnohem víc. V podstatě předepsat šablony, do kterých už redaktor jen vepíše aktuální fakta (najde je pohotově na internetu), data, čísla a značku. Kde nejsou šablony, tam působí to, čemu se říká, styl novin. ("To není v našem stylu, to neotiskneme".) Racionalizace, efektivita, nenáročnost, nízká cena. Ano, to jsou sudičky u kolébky české novodobé žurnalistiky. Ovšem ani ony nemohou za vše.

Prožijeme-li šok při četbě českých novin či při poslechu televizního zpravodajství, je dobré vzít v úvahu, že novináři, stejně jako politici, žijí uzavřeni ve vlastním prostředí, ve kterém působí jakýsi druh teorie relativity, jejímž výsledkem je pozoruhodné zakřivení časoprostoru, takže věci vypadají úplně jinak, než jak se jeví vně toho začarovaného vesmíru.

Novináři se scházejí navzájem v kavárnách, fitcentrech a klubech, na tiskovkách a na stranických sjezdech, na rautech, ve vládních letadlech a potkávají se v předpokojích kanceláří ředitelů, podnikatelů, ministrů, poslanců, starostů a hejtmanů. Sdělují si informace a názory, vyměňují si kontakty, domlouvají schůzky, půjčují si podklady i hotové koncepce, opisují od sebe a občas jeden druhého i někde zastoupí. Navzájem se infikují kampaněmi, ohromují senzacemi a tím, jaké má kdo kontakty na vysokých místech. Když má jeden chřipku, za chvíli lehne pět redakcí ve městě. Jeden druhého sleduje, žárlí na jeho úspěchy a kariérní postup a všichni společně se bojí propuštění. Je to kolegiální hromadná sebevražda novinářské individuality, jež se udává za asistence prostředí politického a podnikatelského. Podobně jako politici i novináři velmi rychle získávají syndrom V.I.P, čímž se dílo zkázy završuje, neboť není na zemi zranitelnějšího zaměstnance, než novinář, který přišel o práci.

Omlouvám se, pokud jsem příliš sarkastický. Ale žil jsem v novinářském prostředí dost dlouho, a tak se mi při četbě článku Jana Čulíka vybavilo pár vzpomínek.