Naproti tomu podle islámského práva se nemuslim ani nemůže vůbec dožadovat soudního procesu proti muslimovi a na jeho svědectví není brán zřetel (v řadě islámských zemí toto platí s různými modifikacemi dodnes). Paradoxně vyšší míra svobody bádání pro nemuslimské učence byla dána právě jejich nízkým postavením: Mohli docházet i k závěrům z hlediska islámské ortodoxie naprosto nepřípustným, ale protože neměli o mnoho vyšší sociální postavení než mluvící papoušek, tak to nikomu nevadilo. (Naproti tomu Averroes, jakožto muslim s "netradičními názory", několikrát prchal aby zachránil holý život a před osudem G. Bruna ho, s trochou nadsázky, zachránily jen rychlejší nohy.)

Pan Koudelka má pravdu, že obyvatelstvo některých částí Byzantské říše vítalo muslimská vojska, ale zase je doloženo, že po zkušenostech s vládou muslimů vítalo jako spasitele i vojska mongolského chána, přes hrůzné pověsti, které o nich kolovaly. Nesdílím názor pana Koudelky, že křížové výpravy vyvolaly krizi islámu. Islám spěl do krize už před křižáckými výpravami. Křižácké výpravy paradoxně tento propad oddálily, protože posílily moc vojenské vrstvy (kterou zjednodušeně označujeme jako Saracény).

Ta si udržovala některé prvky vojenských tradic z dob před nástupem islámu. Křesťanští rytíři obdivovali jejich čestnost, pravdomluvnost a dodržování smluv i v situacích, kdy to pro ně bylo nevýhodné, což je z hlediska islámské ortodoxie naprosto nepřípustné chování. (Zatímco křesťanství obecně zavrhuje lhaní a připouští výjimky typu "pia fraus", islám obecně nařizuje lhaní nevěřícím ve všech situacích, kdy to islámu jako celku přinese výhodu.) Duchovní se vrátili k moci až po krachu křižáckých výprav, kdy tuto vrstvu zbavili politického vlivu a postupně zlikvidovali - a následně zavedli svět islámu do úpadku.

Nad masakry při dobytí Jeruzaléma za první kruciáty můžeme vyslovit lítost, nicméně:

1. Křižáci očekávali, že jim jeruzalémští křesťané otevřou brány, což se nestalo.

2. V Jeruzalémě došlo po jeho obležení k velkému masakru křesťanů muslimy (někteří historici mají tendenci tuto událost zaměňovat s masakrem po dobytí města a oběti házet do jednoho pytle). Obléhatelé to nevěděli a absenci pomoci od jeruzalémských křesťanů vnímali jako zradu.

3. Pokud nějaký křesťan předčasně vylezl z úkrytu, tak nejspíš doplatil na to, že nebyl rozpoznatelný od muslimů (muslimové zakazují křesťanům nosit křížky, růžence apod., takže je západní křesťané, této skutečnosti neznalí, neuměli rozpoznat).

4. Obsazení Jeruzaléma muslimy bylo chápáno z křesťanské strany jako rouhání či znesvěcení nejposvátnějších křesťanských míst, v tehdejším pojetí zločin daleko převyšující např. vraždu. Proto jednali s pro nás nepochopitelnou (a pro současného křesťana nepřijatelnou) krutostí. Na druhé straně kolem Mekky je dodnes rozsáhlá zóna zapovězená nemuslimům, kterým při vniknutí do ní hrozí smrt.

5. Vedení kruciáty počítalo s následným obležením čerstvě dobytého města a mám vůči němu škaredé podezření, že tolerovalo masakr s chladnou úvahou o množství stávajících potravin ve městě a redukuci počtu neodhalených místních promuslimských sympatizantů.

Historici jasně doložili, že hlavní podíl viny na zániku křižáckých států nesou náboženští fanatici v řadách duchovních obou vyznání, protože bojovníci se dokázali vzájemně respektovat, uzavírat smysluplné dohody a dodržovat je. Pro duchovní obou vyznání byla tolerance jinověrců nepřijatelná, takovéto dohody dávali do klatby a štvali obyvatelstvo do střetů, v nichž křižácké státy zanikly. Zatímco křesťanští duchovní se následně náboženské tolerance dobrali (za cenu krvavých náboženských válek uvnitř křesťanstva), islám žádným takovým očistným procesem neprošel.

Krize islámu, která naplno propukla po ukončení kruciát, je jednoznačně hluboce zakotvena v rozdílech mezi křesťanskou a islámskou filosofií. Křesťanská chápe svět jako řád (byť daný Bohem) a jako zázraky bere výjimky z tohoto řádu (od toho je blízko k onomu newtonovskému "hypotézu Boha jsem nepotřeboval"). Islám chápe svět jako permanentní zázrak přímo řízený Bohem a odmítá "omezovat Boha" nějakými pravidly. Názory podobné islámským byly v křesťanství potlačeny jako "gnostické hereze" ve druhé polovině prvního tisíciletí. (Jejich úspěšné potlačení také vedlo k počátečnímu podcenění islámu.)

Drasticky zjednodušeno, na toto téma byly napsány celé knihy. Islámský přístup ke světu je "civilizačně katastrofální". Opět se značným zjednodušením: Pokud chce křesťan, aby se mu točilo nějaké kolečko, tak zbastlí něco, co mu to kolečko roztočí, a využije k tomu vše, co o světě ví a zná. Muslim se pomodlí k Alláhovi a když nenastane zázrak, tak to vzdá.

Nějaké bastlení na základě znalosti přírodních zákonů je mimo hranice myšlení, které islám připouští (z tohoto hlediska je i bastlení raket "Kásam" kacířství a jejich tvůrce může zachránit před peklem jen skutečnost, že to dělají jako součást džihádu). Situaci dále zhoršuje pro Evropana nepředstavitelný fatalismus (plynoucí z popsaného pojetí světa jako Alláhova polygonu). Z výše uvedeného důvodu Arabové vyznávající křesťanství mají na svém kontě více Nobelových cen než mnohonásobně početnější Arabové vyznávající islám (i s teroristou Arafatem), což potvrzuje skutečnost, že rozdíl mezi evropany a muslimy na tomto poli není dán geneticky.

Islámské pojetí světa je příčinou civilizačního úpadku prakticky ve všech zemích dobytých muslimy. Ztratily se technické dovednosti, od řemesel po speciální zemědělské technologie, což se většinou projevilo hladomory a zbídačováním obyvatel. Islámské duchovenstvo mnohdy cíleně likvidovalo všechny technologie, které nejsou popsány v Koránu, i s jejich provozovateli.

Právě tento úpadek, rozpad infrastruktury, produkce a distribuce potravin atd., jsem srovnával s řáděním Hunů (kteří cíleně a plošně zničili infrastrukturu části Germánie a Galie), nikoli samotné bojové akce.

Naproti tomu obyvatelé křesťanské Evropy, přestože byli zkrušeni pádem Říma a stěhováním národů, dokázali mnohé ztracené technologie znovu vyvinout a znovu objevit řadu věcí známých v antických dobách (takže některé pozdější importy nebo i nálezy v evropských klášterech přišly "s křížkem po funuse"). Například není jasný podíl importu a vlastní evropské invence u střelného prachu. Nicméně i pokud přijmeme variantu, že jeho znalost byla importována do Evropy z Číny přes islámské země, tak platí, že zatímco islámské palné zbraně zůstaly na primitivní úrovni převzaté od Číňanů (zlepšil se jen uměleckořemeslný dizajn), Evropa začala s těmito zbraněmi a jejich použitím experimentovat. Na přelomu středověku a novověku byly evropské lodě vybaveny kanony, které vysoce převyšovaly cokoli, co měli muslimové. A finální dobytí Byzance by se nejspíš nepodařilo bez uherských kanonýrů - renegátů v tureckých službách.

Pan Koudelka se také dost mýlí s merkantilismem, který se mi snaží přiřknout. Nafta není zlato a nezhodnocuje se tím, že zůstává ve státě původu, ale tím, že je vyvezena. Nafta má ovšem význam (a tím i cenu) jako palivo. Tento význam je dán existencí tepelných strojů, které ji potřebují ke svému fungování. Bez masy tepelných strojů, které jsou produktem euroamerické civilizace (od "prskoletů" po válečné lodě a obří letadla), je nafta bezcenná a nikdo by ji nekupoval. Zanedbávám její využití jako chemické suroviny, protože množství takto spotřebované nafty je velmi malé proti tomu, co proženeme výfuky a komíny. Situace, kdy někdo učiní z v podstatě bezcenné suroviny v majetku někoho jiného vysoce žádaný artikl, je za hranicí představ autorů tohoto ekonomického směru.

Právě skutečnost, že v prostředí islámu nevznikly žádné nové technologie (naopak se znalosti a dovednosti spíše ztrácely) a že věda zde byla dílem osamělců, zcela závislých na náhodných vlivech (nemoc nebo smrt panovníka, který si je "choval"), kontrastuje s prostředím Evropy. Zde existovaly, byť pod kontrolou církve, vědecké školy, které náhodné úmrtí jednoho člověka mohlo oslabit, ale nikoli zničit. Postupovaly v řadě případů pomaleji, než géniové v islámském světě, ale systematicky a se vzájemnou návazností. Proto se Evropa dostala dál jak po stránce materiální kultury, tak i po stránce lidských práv, pojetí občanské společnosti atd.

Kdyby islámská a evropská kultura byly ekvivalentní, tak by se v islámských zemích usazoval na trvalo srovnatelný počet evropanů, jako je počet muslimů, usazujících se na trvalo v Evropě ("volba nohama"). Značná asymetrie v tomto kritériu jasně ukazuje, že islámská civilizace není s to uspokojit základní lidské potřeby, dokonce i zdeformované a uměle omezené prismatem náboženství. A právě tato empiricky snadno ověřitelná skutečnost je v příkrém rozporu s multikulturalistickými představami pana Koudelky. Pokud "budou tahat pilku" v Evropě muslimové, aniž by před tím neprošli nějakou očistnou katarzí, jakou prošlo křesťanství v 17. a 18. století, pak to v Evropě dopadne stejně jako v severní Africe, kde v krátké době vymřelo nebo bylo vybito až 80% původního nemuslimského obyvatelstva (přežili Koptové na jihu povodí Nilu a některé horské kmeny v zapadlých partiích Atlasu, veškeré ostatní obyvatelstvo jsou potomci muslimských dobyvatelů).

Pozn. JČ: Není pravda, že islámská kultura nikdy nepřinesla světu nic nového; ve středověku obohatila především španělskou i celou evropskou kulturu podstatným pokrokem v matematice, v architektuře a v dalších oborech.