Mezi těmi, kdo se v Evropě úvahami o Srbsku a Kosovu zabývají, patřím svým pesimismem nejspíš k menšině; mimo Evropu se věcí zabývá v USA snad hrstka politiků plus možná několik přistěhovalců z Evropy. Jeden z úvodníků mých oblíbených novin, Financial Times, nedávno poukázal na to, že s ohledem na její politickou linii vůči Kosovu je manévrovací prostor EU omezený. S tím musím souhlasit. Otevřenou otázkou ale je, proč EU takovou politickou linii zaujala a proč se jí tak křečovitě drží? Jaké jsou z toho výhody pro EU, pro její občany, pro mezinárodněprávní a hospodářské jistoty, pro mír a pořádek v Evropě a s ohledem, že podobné stanovisko zaujímají i USA, také ve světě?

Samostatné, nebo ne, Kosovo geograficky izolované mezi Makedonií (nyní FYROM), Srbskem, Albánií a Černou horou je hospodářsky zcela závislé (v podstatě na Srbsku). Nezávislé nemůže být nikdy, to bychom měli vědět docela dobře z vlastní zkušenosti. Autonomní v rámci Srbska, budoucího člena EU, by Kosovo naopak mohlo mít v každém směru výrazně víc samostatnosti a možnosti svobodně se rozvíjet než má například Bosna (a Hercegovina), samostatná pod evropským protektorátem. To je podivné trojstátí, vytvořené po krachu evropské intervence a zákroku NATO dohodou v americkém Daytonu uprostřed devadesátých let minulého století. Na vzniku krizové situace se tehdy účinně, ale ne příliš činně podílela EU, konkrétně její holandská jednotka, jež hanebně zklamala, když měla zajistit bezpečnost obyvatel bosenské Srebrenice, kteří v tisících za to zaplatili týráním, znásilněním i životem.

Podobně jako dříve v Bosně chce teď EU vyměnit v Kosovu protektorát OSN a evropští tvůrci mezinárodní politiky si zřejmě myslí, že v Kosovu s historií mnohem násilnější než je bosenská, plnou pašeráctví a nezákonností starých i čerstvých mohou zajistit pořádek s kontingentem 1 800 žoldnéřů, jejichž možnosti zakročit budou příslušně omezené. A že v sousedství s nacionalistickým (ač třeba vojensky nezasahujícím, ale hospodářsky a politicky vůči Kosovu všemocným) Srbskem, podpořeným mocí ruského plynu, zajistí pokojnou demokracii, rozvoj a dobré sousedské vztahy? Takové představy se dříve nazývaly romantikou, ale to bylo, pravda, v 19 století a spíše v umění než v syrovém životě.

Ve století jednadvacátém EU zřejmě usiluje o postmoderní šíření kultury a demokracie. V rámci letošního Evropského roku interkulturního dialogu (ERID) jmenovala Evropská komise (EK) 15 velvyslanců, kteří mají reprezentovat oficiální kulturní události ERID. K nim patří nejen známý brazilský spisovatel žijící v Paříži Paulo Coelho, není sice Evropan ale aspoň svobodu ctící humanista a také Marija Šerifovič, vítězka loňské zpěvácké soutěže Eurovize, aktivně podporující srbskou nacionalistickou Radikální stranu a jejího vůdce Tomislava Nikoliče v prezidentské kampani. Podle mluvčího EK se o tom v Bruselu dověděli teprve před týdnem a ostatně, řekl, slečna Šerifovič není placená jako velvyslankyně. Tak tedy pracuje evropská zahraniční politika.

Zapomeňme ale na popovou nacionální celebritu.Do mé sbírky expertů na postjugoslávskou problematiku přispěla také baronesa a liberální demokratka Sarah Ludford, mluvčí k otázkám justice v Evropském parlamentu. K úvahám, že by EU měla ještě před prezidentskými volbami podepsat se Srbskem stabilizační a asociační dohodu píše v dopisu šéfredaktorovi FT, že by to byl jasný pokus o korumpování srbských voličů, ukazující prezidenta Tadiče, jenž se znovu uchází o úřad, jako loutku Bruselu – a co pak jestliže nacionalista Nikolić Tadiće porazí? Za nejdůležitejší baronesa považuje fakt, že Srbsko dosud nevydalo 'válečné zločince‘ Karadžiče a Mladiče. (Ne, že bych snad věřil v jejich nevinnost, ale obrácené uvozovky mají podtrhnout, že je zatím nikdo neusvědčil, ale válečnými zločinci se oficiálně nazývají.) Sám se skromně domnívám, že uklidnění na Balkáně je momentálně důležitější než nějací dva dočasně unikající třeba i zločinci, tím spíše, že vedle sousedských problémů mezi samostatným? Kosovem a Srbskem by se jako další oběti na řadě ocitly Makedonie a Černá hora, kde jsou také albánské menšiny. Tvrzením evropských appeaceníků o tom, že Kosovo je jedinečný případ, jenž se nikdy opakovat nebude věří sotva někdo se zdravým úsudkem. Paní mluvčí navrhuje aby se místo asociační dohody urychleně nabídla všem občanům západního Balkánu plně liberalizovaná vízová politika (což zřejmě podle ní nebude vypadat jako úplatek). Rozumné by podle mne bylo udělat obojí.

Zdá se mi, že je na čase zeptat se, kde vlastně stojí česká zahraniční politika a co – pokud vůbec něco - jsme ochotni udělat? Opakovaně totiž slyším a vidím, že „...většina členů EU samostatnost Kosova uzná...“. Do té většiny nás zřejmě počítají, nevím o členovi české vlády, který by tomu odporoval. Trochu mě to udivuje, ale ponechme to zatím stranou a podívejme se raději, kdo do té většiny nepatří.

Pět členských sátů EU, jež odtržení Kosova od Srbska rozhodně odmítají, totiž Španělsko, Řecko, Kypr, Slovensko a Rumunsko reprezentuje zanedbatelnou menšinu, jak co do počtu občanů, tak i v poměru ke zbývajícím 22 členským zemím a jejch mezinárodního vlivu. A i když lze namítnout, že Evropa představuje unii i ve smyslu respektu pro malé a slabé a jejich práva, argumenty a zájmy, je to jako prosazovat, že v demokratické politice platí argument, „...nás je sice méně, ale jsme v právu...“. Jiná věc je, že politická svoboda umožňuje hledat a získávat podporu a spojence argumentováním a přesvědčováním mezi přáteli.

V české politice, ani zahraniční, přílišná shoda nepanuje, dá se ale říci, že ani dvě naše největší politické strany se v této konkrétní otázce zásadně nerozcházejí. Mám důvod se domnívat, že jsou také vcelku upřímnými přáteli a spojenci Slovenska, a určitě nemají zájem dělat politiku proti němu. Vše bez ohledu, kdo zrovna vládne v Praze a v Bratislavě. České politice jistě vyhovuje, když slovenští politici rozhodně hájí zákony, vzniklé po 2 světové válce jako tzv. Benešovy dekrety.

Nevidím důvod, proč s partnery v Bratislavě nehledat – a najít – společné stanovisko k problematice zásadního porušení mezinárodního práva v případě vytržení Kosova ze srbského státu bez souhlasu Srbska. To je naléhavé a mělo se stát už dávno, místo toho slyšíme od českého ministra zahraničí, že pro takové odtržení naše vláda míní hlasovat, i když nerada. Proč...?

A proč nic nevíme o činnosti českých europoslanců – a jejich spolupráci se slovenskými a dalšími kolegy ze zemí odmítajících kosovskou 'samostatnost‘? My jsme je volili, my je platíme. Co v tom Europarlamentu dělají? Jde také o podporu vlád, jež třeba nic nedeklarovaly, jako Bulharsko, jež před několika dny podepsalo neskutečně významnou dohodu s Ruskem o budoucí výstavbě plynovodu z Ruska do jihozápadní Evropy? Co Itálie, jež je jednou z cílových zemí onoho plynovodu? Mluvíme s nimi o věci, známe jejich stanoviska, pokoušíme se je, třeba spolu se Slováky, ale i se Španěly a dalšími ovlivnit?

V Evropě je separatismem potenciálně ohroženo mnohem více členských zemí, než je oněch pět, které jsou proti odtržení Kosova. Patří k nim i Spojené království, mír v Ulsteru není zaručen na věčné časy. Je mezi nimi Francie – tam leží část Baskicka a k ní patří Korzika. I významné nečlenské země – Turecko, Ukrajina, Gruzie a další jsou ohroženy – hledáme společné stanovisko? Hledají Slováci? Proč o tom my, občané, nic nevíme?

Mezi Evropany, kteří si váží svobody asi málokterý bude nadšen z tvrdého a úspěšného postupu Ruska, jehož mezinárodní zájmy se prosazují hlavně prostřednictvím obrovských zásob energetických surovin které v kombinaci se strategickou geografickou polohou umožňují prezidentu Putinovi provádět politiku, jaké bohužel prezident USA G. W. Bush za osm let nebyl schopen. Patřím k nenadšeným. Ale co dělat, když v případě Srbska je Rusko jedinou mocností na správné straně?

Odpověď je hledat spojence. Uskutečnit to v krátkém čase může být těžší – diplomacie nestojí na převaze zbraní. Ale – my jsme přece v rámci NATO slíbili, že vyšleme tři naše Gripeny do pobaltí, aby tam hlídkovaly v zájmu ochrany našich spojenců – Litvy, Lotyšska a Estonska. Litevský prezident Valdas Adamkus je Američan, má zkušenosti z práce pro vládu USA a o Rusku leccos ví, z dřívějška i z posledních let – slouží už druhé období ve funkci prezidenta. S Litevci se určitě budeme schopni domluvit. Totéž platí o Lotyšsku, tam byla donedávna prezidentkou Kanaďanka Vaira Vike-Freibergas. Tuto zkušenou a vzdělanou dámu EK nedávno jmenovala členkou nově vytvořené odborné skupiny, která, vedená bývalým španělským premiérem Felipe Gonzalesem, by měla do roku 2010 vypracovat zprávu o príčinách úpadku evropského vlivu a doporučení jak vývoj obrátit. S paní Freibergas a přes ni se s Lotyšskem určitě domluvíme. Estonsko má výborné vztahy s Finskem a Švédskem, společně bychom se mohli pokusit dostat tyto dvě severské země do našeho tábora.

Některé trendy se dají, ba musí, obrátit dříve než do roku 2010. Chci doufat, že Česko a Slovensko má schopné diplomaty, kteří by o tom dokázali své partnery přesvědčit. Chci také věřit, že Česko i Slovensko jsou v kontaktu se svobodomyslnými srbskými politiky ve snaze najít přijatelné a rozumné řešení. Většina vlivných politiků v Evropě si myslí, že vše záleží na Srbsku a tedy na Srbech, kteří si mohou dovolit, ve jménu jakési „...světlé evropské budoucnosti...“ vzdát se Kosova. Zapomínají asi přitom, že podobně už evropské mocnosti uvažovaly i dříve. Srbové, ani ti liberální, si až na výjimky určitě nemyslí, že se vzdají Kosova za příslib světlé budoucnosti. To už jim Rusové nabízejí něco mnohem konkrétnějšího. Prezident Putin a jím vybraný nástupce, šéf Gazpromu Medvěděv, mají určitě důvod mít dobrou náladu.

Když 10. prosince 2007 bezvýsledně skončilo jednání mezi Srby a kosovskými Albánci s cílem dohodnout se o budoucnosti Kosova, kdysi autonomní republiky v rámci jugoslávské federace, nyní zanedbaného kousku balkánského venkova, jehož budoucnost nezanedbatelně ovlivní budoucnost nejen Evropy, zveřejnil jsem v BL na toto téma úvahu "Kosovská evropská republika?". Překvapilo mne, že se ještě ve stejný den ozvala řada čtenářů, někteří dokonce z ciziny, s ohlasy vesměs pozitivními. Jeden z nich napsal, že ho potěšilo, že jsem, podobně jako on, na straně Srbska. Jenže já nejsem na straně Srbska náhodou, to by mi asi nestačilo. Jsem tam proto, že jsem na straně Evropy a doufám že na straně zdravého rozumu. I když třeba v „zanedbatelné“ menšině.

Autor byl místopředsedou české vlády a senátorem