Kosovo jako příklad

24. 1. 2008 / Michal Vimmer

Příkladné je, že dnes neexistuje pozitivní výklad anglicismu „mainstream“, tedy „hlavní proud“ sdělovacích prostředků. Výraz „mainstream“ by nebyl tak hanlivý, kdyby snad naplňoval zamýšelný obsah – tedy podat průměrnému člověku s průměrnou schopností a ochotou myslet v průměrně přijatelném čase sumu „podstatných“, „důležitých“, „zajímavých“ a m.j. „pravdivých“ informací o světě.

Co je podstatné, důležité, zajímavé a navrch pravda, může být složité rozhodnout, takže to, jak svět (Kosovo) funguje, vybírá a rozhoduje redakce toho kterého média.

Kritériem pravdy bývá to, že se na stejném výkladu skutečnosti shoduje převážný počet hlav. Zdá se tedy, že čím větší čtenost, sledovanost, poslechovost (odbyt) mají média, která úhrnem sdělují to samé, tím je podávaná informace věrohodnější a pravdivější a média jsou tedy vpodstatě demokratická.

Tento logický optimismus může sice zviklat námitka, že tak jako v socialismu vycházelo několik novin, ale psaly stejně na zakázku Strany – dnes také vychází několik, ba více novin, vysílá spousta rádií a televizí a všichni to samé možná proto, že patří jednomu – dvěma vlastníkům ... a nikomu to nevadí! Optimista nadále věří, že lež se v demokracii neprosadí, protože náklady na její udržování při životě jsou v podmínkách svobodné společnosti neúnosně vysoké. Všechny systémy založené na lži se nutně zhroutí! Tzv. alternativní informační zdroje přece pořád běží a kdyby byly prostě „lepší“ než mainstream, jistě by jejich vliv převážil. Takže zpátky do Kosova: Jaký příběh je obecně přijímán?

Samozřejmě ten nejjednodušší a nejstravitelnější: Albánci v Jugoslávii trpěli. Při rozpadu Jugoslávie se útlak zostřil na neúnosnou míru a proto se odhodlali bránit svoji zemi, Kosovo. V Kosovu je Albánců taková většina, že je jejich nárok na samostatnost je zcela nezpochybnitelný. Albánské právo na sebeurčení podporují USA, garant demokracie a jediný rozhodný činitel a také řešitel jugoslávského problému. Vlažně, váhavě, ale realisticky příjmá kosovskou samostatnost EU - jako v budoucnu nevyhnutelný fakt. Proti je tradičně Rusko, nedemokratický kolos stranící srbským ultranacionalistům, strůjcům všeho zla na Balkáně. Ostatní odpůrci kosovského státu na mezinárodní scéně jsou rovněž jen diktatury a nedemokratické režimy.

Tolik nástin kosovského problému, jak se čas od času připomíná v mainstreamu. Ale Kosovo dlouhodobě nepatří mezi ostře sledované lokality.

Po pravdě řečeno, o Kosovu se od zřízení protektorátu moc nemluví. Proč asi? Jinak je tam všechno v pořádku? Je to země blahobytu jako Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Kajmanské ostrovy, státy, o kterých neslyšíte, jak je rok dlouhý?

Nic se tam neděje?

Jistě že děje, ale ne v masmédiích a na titulních stránkách. Musíte hledat hluboko v novinách, slyšet mezi řádky (mezi zprávou o přepadení benzinky a narození 6 štěňat) a číst na zapadlých a okrajových serverech. Tak zjistíte, že Kosovo spíš patří do řady se státy jako je Afghánistán, Kolumbie, Barma.

V Afghánistánu, podobně jako v Kosovu se angažuje NATO. Dokáže ale někdo vysvětlit, co tam vlastně děláme? Dokáže někdo říct něco jiného kromě zcela prázdného argumentu o honu na teroristy, Usámu nebo Talibán?

Není žádné tajemství, že zatímco za vlády Talibánu ustalo pěstování opiového máku, během operace NATO v Afghánistánu produkce opia nevídaně stoupla. Je známá věc, že distribuci heroinu v Evropě i na východě USA do značné míry ovládá tzv. kosovská mafie. Není tak těžké si na internetu připomenout, že peníze z heroinu prodaného na Západě financovaly tzv. Kosovskou osvobozeneckou armádu (UCK), jejíž představitelé dnes tvoří Západem respektovanou politickou reprezentaci a ozbrojené sbory protektorátu. Tyto informace, pokud se v masmédiích objeví, obvykle okamžitě bez diskuze zapadnou do archivů, kde je všechno zdánlivě rovno, vše je mrtvou minulostí. Tak jako opiové války 19. století vedené Britskou říší za volný prodej opia do Číny, tak jako podpora Západu Kuomintangu (exilové čínské vládě v opozici) produkujícímu opium ve Zlatém trojúhelníku v polovině 20. století, dávno není pravda financování francouzské tajné služby SDCE a posléze CIA z opia a heroinu za válek v Indočíně a kokainu z Kolumbie.

Jsou to všechno jen náhodné paralely? Je skutečně bludné nacházet takové souvislosti? Existuje vůbec ještě volba mezi oficiální pravdou mainstreamu a konspirativními spekulacemi, když nikdy nejsou veřejně k dispozici všechna fakta?

Možná, že i dostupná, dohledatelná fakta bez originálních a fantastických interpretací k utvoření rozumného názoru stačí...

Vytisknout