Nejenže se nedohodli zástupci Srbska a kosovských Albánců, rozděleni jsou i zprostředkovatelé: USA a EU podporují jakési úplné osamostatnění Kosova, ač asi ani sami přesně nevědí jaké a to je požadavek z něhož tamní Albánci odmítají i jen o píď ustoupit, Srbové, mající na své straně Rusko, nabízejí cokoli, kromě úplného odtržení. Čas k jednání vypršel, prostor pro ústupky vedoucí k dohodě zdánlivě neexistuje. Přitom se na budoucnosti Kosova-Srbska-Balkánu možná láme i budoucnost Evropy. A to nejen unijní.

Čtenáři, kterého to zajímá, prozradím, že fanouškem Vladimíra Putina jsem nikdy nebyl a už vůbec ne jeho cynicky-agresivní mocenské politiky. To ostatně z mých dřívějších příspěvků v Britských listech vyplývá. Musím ovšem připustit, že v rámci Ruska je v základech totality sovětského typu pevně zakořeněný putinizmus úspěšný - hospodářsky i politicky. To jeho předchůdci – sovětský socialismus a Jelcinovská velkorozkrádačská pseudodemokracie – nikdy nebyly, asi proto, že nikdy nebyly úspěšné hospodářsky. Už ve starém Římě přece věděli, že 'lidu‘ je třeba dát chléb, samotné hry nestačí. Pokud ale jde o zahraniční politiku, bolševismus dlouho úspěšný byl a totéž platí (doufejme že pouze zatím) o putinizmu.

Přesto přiznám, že pokud jde o postoj k budoucnosti Kosova, byl bych určitě spíše na straně Srbska a tedy i Putina, než „našich přátel a spojenců“, Evropské unie a Atlantické aliance, k nimž patříme a Spojených států amerických. Spojenectví a přátelství s nimi jsme si rozumně a dobrovolně vybrali, mimo jiné i proto, že když nás štvou, můžeme a podle mého názoru i máme jim to s výjimkou diplomatů a někdy i některých politiků nahlas a do očí vykřičet. To žel, téměř nikdy neděláme. Obávám se, že to nedělají ani naši diplomaté a politici potichu, ba ani za zády.

Zpět na Balkán, jejž už v 19 století, tehdy ještě zdánlivě neexistující západní svět oprávněně nazval 'měkkým podbřiškem Evropy’. Bylo to nejspíš pro nekonečné lokální války, zapříčiněné tím, že cesty a zájmy výbojných kmenů se zde po staletí křížily. Cesty, ale hlavně zájmy se kříží stále a odvážím se poukázat, že relativně nejstabilnější byl Balkán v době existence Jugoslávie před i po druhé světové válce. Za války se až do konce Jugoslávci (čti Srbové) bránili nacismu, brzo po válce se pak Jugoslávie sama zbavila stalinismu a relativně mírný socialismus titovského ražení přežil i Sovětský svaz prezidenta Gorbačova.

Srbský prezident Miloševič a jeho rodinný klan s pomocí jiných, moci a majetku chtivých klanů pak využili západních rozpaků nad náhlým rozkladem mocenské rovnováhy po rozpadu konkurenčního bloku a zavlekl Jugoslávii na okraj propasti, také, ale nikoliv pouze, svým postupem v autonomní republice Kosovo. 'Bývalou‘ se ovšem Jugoslávie stala až z iniciativy a s pomocí některých našich dnešních západoevropských spojenců. Nevím jestli to už sami pochopili, neočekávám, že by to někdy přiznali, jen se obávám, že pod hlavičkou Evropské unie nás všechny zatáhnou do nové krizové situace v našem společném 'měkkém evropském podbřišku‘. Na nejlepší cestě do ní už jsme.

Ona situace zatím rychle dozrává. Od 10. prosince se vše dostává zpět na stůl Rady bezpečnosti OSN a já se obávám, že ani tam nevědí jak dál. K věci patří, že zdaleka nejde jen o Kosovo, či o Srbsko. Jde i o Bosnu, která se (také) potácí pod evropskou správou, právě nyní v rukou slovenského diplomata Miroslava Lajčáka, jemuž s bídnou podporou z Bruselu opravdu není co závidět. Bosna a Kosovo jsou póly strategických šachů, v nichž žádná ze stran nehraje na remízu.

Jde ale také o FYROM, mezinárodním společenstvím vytvořený a takto hanebně, podle počátečních písmen anglického překladu slov bývalá jugoslávská republika Makedonie, nazvaný stát, s jednou třetinou albánské menšiny. Účelem toho panázvu je neurazit Řecko, jež si na slovo Makedonie začalo činit monopolní nárok. Původní Makedonie byla ovšem dávno rozdělená na tři části mezi Řeckem, Bulharskem a Jugoslávii, jež všechny sluly Makedonie a nikomu to nevadilo. Ten makedonský FYROM je tedy nyní ohrožen, pro svou albánskou menšinu. Že by s albánským samostatným Kosovem hrozba vyprchala, si opravdu nemyslím, spíš naopak. Třebas jde i o případný budoucí pokojný vývoj Evropy, jež prostě momentálně trpí totální zácpou ve svém měkkém podbříšku a zdá se, že na tu zácpu nemá léky. Nejhorší křeče v podbřišku by se ale snad daly zmírnit nějakým živočišním uhlím, což by snad umožnilo odpovědným správcům zeměkoule v OSN a v EU zauvažovat o tom, co Evropa opravdu chce a potřebuje, i o tom, zda to lze dosáhnout a případně, jak na to?

O politické krizi v Bosně, jakési federaci s chorvatskouou, srbskou a bosňáckou muslimskou republikovou správou plus společnou ústřední vládou, parlamentem a kolektivním prezidentským úřadem v němž každou z republik zastupuje její volený prezident, to vše vytvořené na základě dohody, podepsané před dvanácti lety v Daytonu, Ohio/USA, píše v britském deníku The Guardian David Chander. Londýnský univerzitní profesor, specializovaný na budování států. Popisuje své vystoupení v bosenském parlamentu, po němž si poslanci stěžovali na nedostatečný respekt mezinárodního společenství pro volené zástupce tohoto autonomního orgánu, vytvořeného na základě daytonské dohody. Profesor Chandler poukazuje, že 12 let po vyřešení konfliktu Bosně dál vládne mezinárodním společenstvím dosazený vysoký komisař, jako by šlo o nějaké feudální léno. Podle Chandlera „srbská vláda, signatář daytonské dohody, má plné právo odporovat jednostranně vynuceným velkým změnám v této dohodě a totéž platí o vládě ruské. To není paktování se proti EU, silácké akce EU v Bosně bohužel stačily tuto krizi vyvolat samy.“

Ředitel odboru zahraniční a bezpečnostní politiky při Centru pro evropskou reformu Tomáš Valášek je v deníku The Finantial Times kritičtější vůči Rusům i Srbům, bosenským, či srbským. Podle něj by jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti mohlo silně inspirovat snahy bosenských Srbů o odtržení od Bosny. Valášek cituje také předsedu bělehradské vlády Koštunicu, jenž spolu s Rusy podle něj využívá Bosnu jako žolíka v boji o Kosovo, když například hrozí, že Bělehrad bude rozhodně bránit celistvost Srbska před odtržením Kosova. To je, dle mého názoru věrohodné, přinejmenším dokud bude mít Srbsko ruskou podporu a nevidím důvod, proč by ji mělo ztratit. Bosna, píše Valášek, je pro EU „enormně důležitá“, protože „pokud není schopna udržet pohromadě relativně malou zemi v Evropě, jak chce EU prokázat, že je schopna hrát globální roli?“ To, mimochodem, je už dlouho i moje otázka.

Dodám pár myšlenek z nedávného projevu srbského ministra zahraničí Vuka Jeremiće v britské dolní sněmovně. Jeremič ještě takřka v poslední chvíli procestoval hlavní města několika vlivných evropských států, aby varoval, že sedm let reforem a demokracie od pádu Slobodana Miloševiče bylo zbytečných, jestli bude Srbsko násilně rozděleno. Ztrátu Kosova nelze oprávnit ani vysvětlit prostým srbským voličům, řekl ve Westminsteru. „Jestli Srbsko zakolíše, jestli budeme vrženi zpět, do minulého způsobu myšlení, půjde tím směrem i zbytek Balkánu. ...Nesmíme obětovat evropskou jednotu na oltář komunálních aspirací. ... Budete-li podporovat (kosovskou nezávislost) zbavíte v očích Srbů demokracii legitimity. Z takového úderu se mnozí už nikdy nevzpamatují“, řekl v londýnské Dolní sněmovně srbský ministr zahraničí. Varoval také, že pokud by kosovští Albánci jednostraně vyhlásili samostatnost, bylo by to porušení mezinárodního práva, stejné jako to, z něhož byli dříve obviněni Srbové. Byla by to, (nejen) podle Jeremiće, také rána evropským hodnotám a tedy i samotné EU.

Pár faktů na okraj výčtu argumentů, věcných i emotivních: 65% kosovského hrubého domácího produktu pochází z různých forem zahraniční pomoci a z peněžních zásilek z ciziny. 70% kosovského obchodu s 'cizinou‘ směruje do Srbska a z něj. Nezaměstnanost je na úrovni šedesáti procent; Příjmy jsou, v přepočtu na hlavu, nejnižší v Evropě. A protože malá skupina lidi, kteří kontrolují hospodářství a politiku má příjmy nepochybně slušné, znamená to, že velká skupina těch, kdo nedávno hlasovali pro samostatnost, formálně prakticky žádné příjmy nemá. Taková nezávislost je mírně řečeno iluzorní. Ráno po jejím vyhlášení by se Kosované mohli probudit s těžkou kocovinou, ač se třebas předtím ani nenapili. Jenže ta kocovina, snad ještě větší, hrozí i Evropě. Unie, neunie, Srbsko s Kosovem v ní leží.

K věci patří, že dnešní kosovští vůdcové se bez souhlasu USA sotva odváží udělat rozhodující krok. Americký prezident, s osobitými vlastními představami o mezinárodních vztazích a nepříliš slyšící na své, nejednou zkušené, poradce nezávislost kosovským Albáncům slíbil a v posledním roce své vlády by její vyhlášení třeba i schválil, snad aby voličům v USA předvedl americkou moc a své představy o tom, jak prosazovat svobodu a demokracii ve světě. To by ovšem musel udělat proti ruskému vetu v Radě bezpečnosti OSN a spíš než Srby by tím vytrestal Evropu. Pochybuji také, že by tím pomohl své Republikánské straně v příštích volbách.

Kdesi na začátku tohoto přemýšlení jsem poukázal, že nejsem obdivovatelem putinizmu, přesto si ale myslím, že je dobré, že Rusko celistvost Srbska brání. Nejde mi přitom o Putinovy politické zájmy doma ani ve světě, i když, žel, na tomto svém stanovisku zcela určitě neprodělá. V prvé řadě jde ale o smysl mezinárodního práva a o vliv, který jeho flagrantní porušení v našem měkém podbřišku bude pro Evropu mít. Pokud by si někdo myslel, že jsem zaujat vůči Albáncům kdekoli, pokusím se tu představu uvést a pravou míru:

Albánskem jsem se zabýval ještě za pobytu v exilu a krátce po mém návratu do Československa mne, z iniciativy švédského novinářského přítele, navštívil v Černínském paláci albánský profesor ekonomie a politik, v opozici vůči tehdejšímu prezidentovi a nynějšímu předsedovi albánské vlády Sali Berišovi. Když jsem velvyslancoval při Radě Evropy, organizoval jsem akce na pomoc hospodářsky i sociálně zcela zhuntované Albánii a jakkoli toho lituji, jsem si jako účastník přijetí albánského prezidenta ve Štrasburku s ním musel i potřást rukou. Soukromě jsem pak, po odchodu ze služeb českému státu, Albánii několikrát navštívil jako člen mezinárodní organizace na obranu lidských práv, publicista i přítel. Vycházel jsem z toho, že před zhroucením komunismu bylo Československo největším obchodním partnerem Albánie a snažil jsem se (dost marně) znovu navázat hospodářské vztahy. Albánci potřebovali od nás vše, ale najít způsob financování bylo prakticky nemožné. Dnes jsou především Italové a Řekové určitě zpět ve svých tradičních pozicích.

Jako místopředseda české vlády pro zahraniční a bezpečnostní politiku jsem pak prosadil českou pomoc Albánii, již jsem nechal naložit do letadla a přivezl do Tirany v době masového útěku kosovských Albánců přes zasněžené a divoké hraniční hory (tuším, že se srbsky jmenují Prokletije), vyšší než Tatry. Tak dlouho jsem naléhal, až se italští vojáci uvolili vzít mne do vrtulníku a dovést z Tirany do uprchlického centra pod tím Prokletím, do malého špinavého albánského městečka Kuks. Zde na rozbahněných ulicích v dešti a zimě tábořily uprchlické rodiny – padesát tisíc lidi, pětinásobek místních obyvatel, hygienická zařízení žádná, ba kromě deště ani pitná voda. Pokoušel jsem se s nimi hovořit, ale s moji srbochorvatštinou jsem je spíše odstrašoval, rychle jsem toho radši nechal. Krátce po mě v Kukësi přistála a z vrtulníku sotva vyklopýtala stará japonská dáma, tehdejší vysoká komisařka OSN pro uprchlíky a divila se, že mne tam našla. Byli jsme jediní dva lidé ze světa politiky, kteří se mezi uprchlíky objevili.

Tehdejší albánský velvyslanec v Praze mi několikrát zdůrazňoval, že na můj vztah k Albáncům a Albánii nikdy nezapomene.

K Albánii a Kosovu ještě pár slov: Netuším, jaká je dnešní situace, tehdejší albánská vláda ale o připojení Kosova určitě nestála. Vím, že kriminalita mezi kosovskými Albánci byla nadprůměrně vysoká, i když se částečně jistě dá vysvětlit Miloševičovou tvrdostí vůči nim. Mimo jiné povzbuzoval Miloševič i materiálně Srby k přesídlení do Kosova, tamní Albánci pak při první příležitosti – a že jich v tom balkánském chaosu bylo hodně - vyhnali většinu Srbů, jimž mezinárodní společenství slíbilo, ale neumožnilo, návrat. Mnozí kosovští Albánci zbohatli v průběhu válek o jugoslávské dědictví z pašeráctví – zbraní, pohonných hmot, drog spojencům, protistranám, všem. Velmi silně z toho tenkrát těžila kosovská osvobozenecká armáda a její vůdcové, mezi nimi dnešní vítěz kosovských voleb Hašim Tači, jenž se už nemůže dočkat okamžiku, kdy mu Washington předá symbolické otěže.

Na závěr: Evropa se snaží vyvolat dojem, že jí v Kosovu jde o práva menšin. K věci patří, že v Kosovu jsou dnes Albánci mohutnou většinou, menšinou jsou tam Srbové. V Srbsku jsou ovšem kosovští Albánci menšinou ale umožnit v rámci mezinárodního a evropského práva rozbíjet státy je něco jiného než podporovat menšinová práva kdekoli. Vrchní evropský zahraničněpolitický trafikant Javier Solana by se možná divil, kdyby Číňané, nebo Japonci přišli do OSN s návrhem osamostatnit Katalánsko nebo třeba Baskicko, protože skupina militantních Basků se ve Španělsku cítí utištěna a nechce v něm žít. Baskicko leží ostatně i ve Francí. Její prezident si sotva přeje, abychom začali podporovat samostatnost Velkého Baskicka ba i jen malé Korziky. Totéž platí o severním Irsku, kvůli němuž se Velká Británie oficiálně přejmenovala na Spojené království. Mohl bych pokračovat například otázkou, zda by se Čechům a samozřejmě Moravanům líbilo, kdyby se utištění Slezané rozhodli odtrhnout a vytvořit si vlastní stát, nebo si Slezsko odstěhovat do Polska? A to český stát vlastně kromě 'hodných‘ Slováků a 'zlých‘ Cikánů (ze Slovenska) žádné vážnější menšiny nemá. Snad už ani nemusím jmenovat Lotyšsko, Estonsko, Litvu, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a všechny ty potenciální Evropany za Kavkazem. Všude mají menšiny.

Pojmenuji ale Belgii a Kanadu, dva státy, které se svými menšinami zacházejí slušně a dělají současně vše pro to, aby civilizovanou politikou svobodných společností bránily svou ústavu a v jejím rámci územní celistvost státu. Pokud Evropská unie chce mít vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku, měla by se pokusit řešit problémy s vlastními menšinami. A také by se měla pokusit ujasnit si, co společně, všichni od „zbytku světa“ chceme, jak to lze pro všechny přijatelně definovat a jak to můžeme dosáhnout. Pak si také musíme společně umět říct, zda to vše stojí za úsilí a náklady, které si dosažení takových cílů a jejich obrana vyžádá a zda to vše jsme ochotni vynaložit. Jinak to určitě nepůjde..