Kosovo je pod mezinárodní správou OSN - UNMIK - od roku 1999, kdy po téměř tříměsíčním bombardování letadly a raketami sil NATO, převážně USA, území tehdejší Jugoslávie na podporu kosovských Albánců, se musela z tohoto území stáhnout srbská armáda, policie a správní úřady. Podle rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 Kosovo zůstalo de iure dále součástí Srbské svazové republiky a úkolem mezinárodní správy byly zajistit na tomto území demokracii, právní stát, ochranu menšin a všeobecnou bezpečnost s tím, že o dalším statusu této srbské provincie se bude jednat až po splnění těchto cílů. Na ochranu srbských kulturních památek, kostelů a klášterů, sem měly být poslány menší jednotky srbské armády, ale tento závazek nikdy mezinárodní správa nesplnila a stejně tak nezajistila úkoly, které ji stanovila rezoluce OSN.

Extremisté z kosovské teroristické organizace UCK, jež se přetvořila v bezpečnostní sbor, spolupracující s mezinárodní správou, provedli v zemi obrovskou etnickou čistku. Bylo odtud vyhnáno na 250 000 Srbů, Černohorců, Romů, Židů i příslušníků dalších menšin, byly vypáleny a zničeny desítky srbských kostelů a klášterů a jiných srbských objektů, byly tam z etnických příčin zabity nebo odvlečeny neznámo kam stovky Srbů a Černohorců a rozkraden či zničen jejich majetek. Mezinárodní správa zcela zklamala, zbytky srbské menšiny musí nyní žít v malých ghettech, hlídaných vojáky, včetně českých.

To by se samozřejmě nemohlo stát, kdyby od začátku USA, Německo, Itálie, Rakousko a některé další evropské státy nepodporovaly kosovsko-albánskou UCK, kterou krátce před tím, než s jejími představiteli začala Madeleine Albrightová jednat, její vlastní ministerstvo ve zprávě amerického velvyslance Gelbharta označilo "za protisrbskou teroristickou organizaci spojenou s narkomafií". V Kosovu se nic nezměnilo ani po rozpadu Jugoslávie a po pádu a smrti Slobodana Miloševiče, pouze USA si tam vybudovaly jednu z největších vojenských základen v této části Evropy Camp Bondsteel. Nyní se však bude muset řešit budoucnost tohoto území.

Jednání ve Vídni mezi představiteli kosovských Albánců a srbské vlády o Kosovu k ničemu nevedlo, protože albánská strana chce plnou nezávislost a srbská nabízí pouze status, který by byl více než autonomie a méně než nezávislost. Navíc v minulých týdnech drtivá většina srbských voličů schválila novou ústavu, podle níž je Kosovo nedílnou součástí srbského státu a 21. ledna budou v Srbsku parlamentní volby. Bylo tedy rozhodnuto, že teprve po tomto datu předloží zmocněnec OSN Marti Ahtissari kontaktní skupině ( USA, Rusko, Británie, Francie, Německo a Itálie) a poté Radě bezpečnosti OSN návrh na řešení. Je známo ,že Ahtissari od začátku podporoval kosovsko-albánskou stranu a tak i jeho plán představoval jako řešení nezávislost Kosova, ale s výhradami a postupně. Ovšem zdá se, že při předběžných jednáních v Bruselu o textu svého návrhu narazil u některých zemí na odpor. Ku příkladu španělský státní tajemník pro evropské záležitosti Alberto Navaro prohlásil, že jeho země nemůže podporovat žádnou formu nezávislosti Kosova, protože by se tím porušilo mezinárodní právo a bylo by to v rozporu se závěrem Helsinského usnesení. Tento názor s ním sdíleli i ministři zahraničí Rumunska a Řecka Mihai Razvan Ungureanu a Dora Bakojanis. Dále prezident Putin a jeho ministr zahraničí Lavrov veřejně zdůraznili, že Rusko nebude souhlasit s žádným návrhem, který by byl nepřijatelný pro Bělehrad. A Rusko má v Radě bezpečnosti právo veta. Navíc je tu nebezpečí řetězové reakce v případě nuceného prosazení nezávislosti Kosova. Mohlo by se to stát příkladem pro Srbskou republiku v bosensko-srbské federaci, aby z ní vystoupila, na Kavkaze pak pro Abcházii, Jižní Osetii či Náhorní Karabach.

Podobné problémy jsou i daleko od Balkánu, pod Kavkazem, s dvěma bývalými autonomními oblastmi Gruzie, s Abcházií a Jižní Osetií. Tato obě území, s etnicky odlišným obyvatelstvem od Gruzínů, se začátkem let devadesátých minulého století odtrhla v občanské válce od Gruzie. Vedla k tomu politika gruzínského ultranacionalisty Ghamsachurdieho, který tam převzal moc po rozpadu SSSR. Boje byly krvavé s množství mrtvých a raněných, převážně v Abcházii, odkud byla v důsledku bojů vyhnána i největší část gruzínské menšiny. Boje skončily nasazením ruských vojáků jako mírových sil mezi oběma tábory, které tam jsou dodnes.

Abcházie se pak vyhlásila nezávislým státem a do čela si zvolila Sergeje Bagapše, nikdo ji však mezinárodně neuznal. Rusko ji pouze politicky a ekonomicky podporuje a udělilo většině obyvatel ruské občanství. Tato situace se od počátku let devadesátých prakticky nezměnila, ale po převzetí moci v Gruzii prezidentem Saakašvilim a jeho vládou začalo Tbilisi s novou tvrdší politikou vůči Abcházii a se snahou dosáhnout jejího zapojení v nějaké autonomní formě do gruzínského státního svazku. Saakašvili se opírá o podporu USA, jež mu vyzbrojuje armádu a cvičí jeho vojáky a nechyběly ani náznaky řešit tuto otázku silou. Zde ovšem se narazilo na tvrdý odpor Moskvy.

Náměstek předsedy ruské vlády a ministr obrany Sergej Ivanov prohlásil, že Rusko by v případě gruzínského vojenského zásahu nezůstalo nečinné vzhledem k tomu, že většina obyvatel Abcházie má ruské občanství. V poslední době se rusko-gruzínské vztahy ještě více vyhrotily po gruzínském zatčení čtyř ruských důstojníků. I když byli téměř ihned propuštěni, Moskva přerušila veškerý styk pozemní, námořní i letecký, zastavila cesty z Gruzie do Moskvy a vyhostila řadu Gruzínů, pracujících v Rusku bez povolení. Vztahy obou zemí jsou tak na bodu mrazu. A ten mráz může nyní dolehnout i na obyvatelstvo, pokud se Gruzie nedohodne s ruským Gazpromem a nepřijme cenu plynu na tržní úrovni, protože jinak by se mohly dodávky zastavit. Abcházie by ráda prosadila přidružení své země k Ruské federaci, ale Moskva slovy prezidenta Putina prohlásila, že nemá zájem rozšiřovat své území. Takže zde je nyní určitá patová situace bez náznaku brzkého řešení.

Podobně to vypadá i na miniaturním území Jižní Osetie. Také to se odtrhlo v občanské válce s Gruzií počátkem let devadesátých, vyhlásilo samostatnost a zvolila do čela Eduarda Kokoityho. Její obyvatelé byli začleněni do Gruzie stalinskými zásahy při organizaci kavkazského území a oddělení od Severní Osetie, jež je součástí Ruské federace. Jižní Osetie chce sjednocení se Severní Osetií, je to podobně jako kdysi snaha obyvatel NDR se spojit s krajany v SRN. Svoje odtrženi od Gruzie si Osetijci schválili v referendech v letech 1992, 2001 a nyní i letos, ovšem EU, USA, NATO a OBSE tato referenda neuznaly. Takže i zde je situace v patu a i proti této zemičce se objevily se strany Gruzie hrozby silou. Po varování Ruska se ovšem prezident Saakašvili rozhodl odvolat nejhlučnějšího zastánce vojenské řešení ministra obrany Irakli Okruašviliho a jmenovat ho ministrem hospodářského rozvoje. Na jeho místo pak přišel někdejší šéf finanční policie David Gezeravišvili, který nemá pověst extremistického jestřába. Ovšem i tak zůstává otázka budoucnosti Jižní Osetie v patu.

V jednom jsou ovšem případy řešení Kosova, Abcházie a Jižní Osetie spojeny. Prezident Putin prohlásil, že pokud by se přes ruské veto prosadilo uznání Kosova jako nezávislého státu, pak by se podle něho mohl tento princip uplatnit i na jiná území, tedy i na Abcházii a Jižní Osetii. A tomu by nepochybně nezabránilo ani tvrzeni amerického státního podtajemníka Mattheva Bryzy, vysokého komisaře EU pro zahraničí Javiera Solany či jiných západních činitelů, že Kosovo je něco jiného než tato kavkazská území. Dvojí politická morálka a dvojí zásady se těžko prosazují. A pokud jde o politiku Ruska, je třeba si uvědomit, že již to není zadlužený a nemohoucí stát Borise Jelcina, ale finančně silná a ekonomicky konsolidovaná jaderná mocnost, největší dodavatel plynu a ropy do Evropské unie, která je nyní rozhodnuta chránit to, co považuje za své životní zájmy. A tato skutečnost bude nepochybně hrát svou úlohu, až se bude v OSN či na jiném fóru zvažovat, jak odstranit bolestně případy Kosova, Abcházie i Jižní Oseti z mezinárodní politiky.

Autor je analytik sdružení Res publica