I lidé, kteří k reálně socialistickému režimu necítili žádnou nenávist, očekávali po listopadu všeobecný, nejen ekonomický, ale zejména intelektuální a všelidský rozkvět. V posledních dvaceti letech socialismu bylo totiž všem jasné, že režimu zcela docházejí síly a pokračováním zřejmě může být jen celková stagnace.

Vývoj však nabral zcela jiný směr a jako zvlášť nečekaný a tragický se jeví neuvěřitelný úpadek mezilidských vztahů a skutečnost, že diletantismus, nezodpovědnost a zlodějna prostoupily velkou část české společnosti a většinu klíčových struktur našeho politického systému a státu. Z našich vládních stran se, dle názoru některých politologů, staly obchodní společnosti, jejichž hlavním cílem je zajistit blahobytný život svým představitelům. Voda (z vodovodu) zdražila sedmdesátkrát, banky u nás vybírají zcela nestoudné poplatky (za elektronické odeslání 1000 Kč na Slovensko mi banky účtovaly poplatky 455 Kč), výstavba jednoho kilometru dálnice je u nás dvakrát dražší než v Německu, atd... A Češi mlčí. Jak je možné, že za první republiky u nás demokracie podle všeobecného mínění velmi dobře fungovala?

A to je právě omyl. Jak nás v poslední době historikové informovali, demokracie za první republiky nebyla podle dnešních měřítek zdaleka stoprocentní. Masaryk totiž velmi dobře český národ znal. Situaci ihned po zrodu republiky komentoval známými slovy "tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké demokraty". A proto věděl, že o klíčových otázkách nemůže u nás na demokracii spoléhat a vlastně o nich, po dohodě s vedením nejsilnějších pěti stran, rozhodoval sám. V poslední době se dokonce objevily názory některých historiků, že o mnoha věcech a lidech rozhodoval na hranici slušnosti a zákonnosti. To je samozřejmě možné, ale jisté je, že kdyby T.G.M. připustil skutečnou samovládu české veřejnosti, s masovým ničením, rozkrádáním a rozprodáváním národního majetku a také mravním a intelektuálním úpadkem českého národa by bylo započato o 70 let dříve.

Příčiny zřejmé neschopnosti české většiny si efektivně vládnout se dají odvodit z naší historie, ovšem té skutečné a nikoliv té, které jsme byli vyučováni ve školách za první republiky a s menšími úpravami i za reálného socialismu. Zde bych připomenul názor profesora pařížské Sorbonny Ernesta Denise (zemřel 1921, bylo po něm pojmenováno bývalé Denisovo nádraží v Praze), že Češi mají dvoje dějiny. Jednak ty skutečné a jednak ty, které by chtěli mít a které za skutečné považují.

Jako člověk s technickým a mikroekonomickým vzděláním jsem se začal ve větší míře zajímat o naši historii právě až pod tlakem nečekaného vývoje po listopadu 1989. A byl jsem velmi (nepříjemně) překvapen tím, jak se skutečnost často zcela zásadně lišila od toho, čemu jsme byli vyučováni doma i ve škole. Několik příkladů:

• Bitva na Bílé Hoře, kde hrdinně bojující Češi podlehli přesile císařských vojsk. Ve skutečnosti se žádná bitva nekonala, české vojsko zbaběle uteklo při předstíraném útoku menší jednotky císařských (dnes se tomu říká průzkum bojem). Malá skupina Moravanů byla pak pobita proto, že za sebou měla zeď a nemohla utéct. Značnou část českého vojska tvořili námezdní žoldnéři, které tupí, sobečtí a nečestní čeští páni řádně neplatili a nechávali hladovět.
• Třísetletá doba temna, která nastala po Bílé hoře, a za které český národ nezměrně trpěl. Skutečnost byla taková, že na konci Rakousko-Uherska tvořili obyvatelé českých zemí 25 % obyvatelstva, zatímco výroba zde činila 65 % výroby monarchie. Tomu samozřejmě odpovídala i životní úroveň.
• Jezuité měli jako hlavní cíl zhloupnutí a ztrátu charakteru českého lidu. Mnozí, jako páter Koniáš, si proto pořizovali boty okované ostrými hřeby, kterými dupali po nohách pravdymilovných a hrdých českých vlastenců. Ve skutečnosti se Jezuité starali zejména o růst všeobecné vzdělanosti u nás.
• Vznik Republiky Československé v roce 1918 byl způsoben mohutnou a důrazně projevovanou touhou českého národa po samostatnosti. Za první republiky byl zdůrazňován i klíčový význam Masaryka, Štefánika a dalších, v dobách reálného socialismu byl Masaryk se svými lidmi z historie více méně odstraněn a zůstala jen historická zásluha pracujícího lidu. Ve skutečnosti byl tehdy u nás naprostý klid a Češi se hrdinně vyvalili do ulic až po zprávě, že "nenáviděné Rakousko bylo právě zrušeno" (Karel Poláček).

Bohužel se také ukázal jako pravdivý i názor jednoho česko-německého podnikatele, který mi před asi patnácti roky řekl, že Češi umějí díky historickému vývoji dobře pracovat, ale musí se stále hlídat, protože jinak začnou okamžitě práci flákat a krást. Krade se dnes opravdu téměř všude a v obchodech, kde se to sleduje, kradou Češi nejen nejvíce v Evropské unii, ale dokonce i čím dále tím více.

Samozřejmě, velikost krádeží je odstupňována dle možností a politicko-ekonomického postavení příslušných lidí. Nejvýše postavení si nakradli stamiliony, níže postavení miliony a obyčejní lidé kradou, kde se dá. Tak např. při výměně utržené pákové baterie v koupelně nám dotyční řemeslníci zfalšovali účet za nákup baterie ze 600 na 1200 Kč. Když jsem to telefonoval majiteli firmy, smál se a řekl mi, že "ti pacholci" okrádají i jeho a že večer budu mít ve schránce 600 Kč, což splnil. Jiní řemeslníci, kteří s předem dohodnutou cenou nemohli nic dělat, nám alespoň ukradli sto let staré skleněné těžítko, které měla manželka jako památku na své prarodiče.

Velmi nepříjemná je také stále se prohlubující "barbarizace českého jazyka" (Radovan Lukavský) a celkové "zesurovění společnosti" (Táňa Fischerová).

Naši lidé dnes nejsou schopni dobrovolné spolupráce ani ve věci udržování svého společného majetku. Jan Čulík se ve svém článku "Ošuntělá Česká republika" zmiňuje o tom, že majitelé bytů v domě na Starém Městě v Praze se za půl roku nedokázali dohodnout na opravě porouchaného elektrického zvonku. To je všeobecně rozšířený jev. Řada lidí, kteří se pokoušejí zorganizovat spolupráci majitelů bytů v bytových domech má doslova neurotizující zkušenosti. Majitelé jsou tupí, neschopní se na čemkoliv dohodnout, jeden s druhým nemluví a vykrádají si navzájem sklepy.

K ošuntělému oblečení často i význačnějších lidí bych poznamenal, že to v žádném případě není pozůstatek minulého režimu. Před čtyřiceti lety bylo zcela nemyslitelné přijít na pohřeb vlastní matky v ováleném svetru a texaskách, nebo pohřeb vůbec neuspořádat se zdůvodněním, že nečekaně zesnulá si to tak přála. Toto je dnes velmi časté.

Mnoho lidí tvrdí, že nápravu situace přinese až nástup mladé generace, která není "zdevastována" komunismem. To je ovšem zásadní omyl. Lidé mladší třiceti let vlastně důkladně poznali jen dnešní poměry, a proto hlubinnou nepoctivost, tupé sobectví, vulgární nepřesné vyjadřování a neuvěřitelnou zbabělost často pokládají za zcela přirozené lidské vlastnosti a podle toho se také chovají. Proto také při průzkumu názorů často uvádějí, že finančně ubírat by se mělo především starým lidem. Takováto výchova může mít pro jejich rodiče a celý stát velmi neblahé následky, protože jistě stále platí že "naše děti, to je naše stáří. Správná výchova, to je naše šťastné stáří, špatná výchova, to je naše příští hoře, naše slzy, naše provinění vůči druhým lidem, vůči celé zemi" (A.S. Makarenko).

Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že bez nějakého zásadního zásahu je vývoj našich lidí i našeho státu směrem k celkové duševní i hmotné ošuntělosti zákonitý. HDP v naší zemi sice úspěšně roste, ale hlavní podíl na tom mají zahraniční firmy. To ale znamená, že většina zisků proudí z naší země pryč.

Je zřejmě správný názor některých historiků, že úžasný rozvoj českého národa v 19. a 20. století byl vždy zásluhou jednotlivců, kteří pak na sebe "nabalili" velkou řadu spolupracovníků. Tito lidé dokázali strhnout pro své myšlenky značné množství následovníků, kteří pak třeba vytvořili čs. legie a bojovali za samostatnost našeho národa. Nenajdou-li se takové vůdčí osobnosti v nejbližší době i u nás, vývoj k celkové ošuntělosti a naprosté bezvýznamnosti našeho státu i národa bude neodvratný.

Nebude to jistě žádná katastrofa, zejména pro lidi bez špetky jakékoliv národní hrdosti. Celkový stav naší společnosti za nějakých třicet nebo padesát let bych v tomto případě odhadoval asi takto: Jedno procento národa bude skutečná, špičkově kvalifikovaná elita s rozhodovacími pravomocemi především v nadnárodních koncernech. Tři procenta bude tvořit přizpůsobivá střední vrstva v nižších podnikatelských, manažerských a výkonných funkcích. Jedno procento budou tvořit zbohatlíci se svými přisluhovači, kteří pro své zbohatnutí využili vlastnosti české většiny nechat se neuvěřitelně okrádat. Tato skupina si bude udržovat velký vliv na řízení státu, protože bude mít samozřejmě velký zájem na udržení mocenského a majetkového statu quo ("Posvátnost nakradeného majetku"). A zbylých 95% bude tupé stádo (nezávisle na úrovni vzdělání) s velmi nízkou životní úrovní a s nulovým potenciálem ovlivňovat cokoliv významnějšího.