Vážený pane prezidente,

Dovoluji si se na Vás obrátit s žádostí či spíše s naléhavou prosbou. Na pořadu nadcházejících dnů je řešení tzv. statutu Kosova.

Stále častěji a čím dál silněji je slyšet, z úst představitelů USA, ale i některých představitelů EU, že bude-li na území KOSOVA tamní albánskou politickou reprezentací vyhlášena nezávislost, bude tento samozvaný stát uznán. Je nepřípustné měnit mezinárodně uznané hranice demokratického státu proti jeho vůli. Jakýkoliv pokus o řešení, tedy tzv. legalizování rozdělení Srbské republiky jednostranným oddělením části jejího území by bylo nejen v rozporu se zákony demokratického státu ale i v rozporu s mezinárodním právem. Není pochyb, že takový postup by byl v mezinárodním právu i v praxi OSN nebývalý a navíc by vedl k nebezpečným dlouhodobým následkům v rámci celkové mezinárodní situace v krátké i daleké budoucnosti.

Řešení budoucího postavení Provincie musí brát v úvahu nedotknutelnou svrchovanost a územní integritu Srbska jako mezinárodně uznávaného státu a člena OSN. Tato pozice je v souladu nejen se základními principy mezinárodního práva, ale i s Rezolucí 1244 (1999) Rady bezpečnosti OSN, která jednoznačně zdůraznila svrchovanost Srbska nad Kosovem a Metochie.

Vážený pane prezidente, když jsem v létě v roce 1999 procházel Sněmovní ulicí se sedmapadesáti srbskými dětmi, které trávili prázdninový pobyt v naší zemi, pozdravili jsme se.Já jsem tehdy dětem řekl „děti, to je předseda konzervativní strany, který o vaší zemi vždy dobře mluvil“, děti Vás tehdy pozdravili spontánním potleskem.

Pane prezidente, velmi si vážím skutečnosti, že jste nikdy neklesl k výrokům typu „humanitární bombardování“. Dovolte mi laskavě odkázat na tradice našeho Československého státu. Jsem přesvědčen, že nikdo nemá právo měnit hranice suverénního státu, což by v Evropě i ve světě vytvořilo nebezpečný precedent. Zcela chápu, že se takovéhoto precedentu obávají naši slovenští sousedé. V historii našeho národa máme s tímto přístupem vlastní smutné zkušenosti.. Mnichovská dohoda fašistického Německa a tehdy vystrašené západní Evropy, uloupila v roce 1938 Československé území. Statisíce našich spoluobčanů bylo oloupeno, vyhnáno a mnohdy také zavražděno.

Západoevropští demokratičtí politici otevřeli cestu zlu. „Kultivovaný“ zločin diplomatů, přerostl ve zločiny fanatických nacistů, Židé a Slované byli určeni jako národy k likvidaci.

Dnes bychom měli zabránit vytvoření živné půdy pro podobné katastrofické důsledky. Lze si snadno představit, že jednostranné rozhodnutí, které nevezme v úvahu legitimní zájmy Srbské republiky, povede k novému napětí, nestabilitě a konfliktům, které ovlivní celý Balkán a proto i Evropu.

Jsem přesvědčen, že je třeba podpořit další diplomatická jednání a hledání pro všechny přijatelného řešení, které bude respektovat jak zájmy většinového albánského obyvatelstva, tak zájmy všech menšin, včetně Srbů a jejich práva na návrat, a především je nutné respektovat mezinárodní právo neboť jinak by nám všem hrozila právní džungle.

Malý, pro mnohé téměř bezvýznamný srbský národ, je ponížen a hrozí mu loupež. Může být oloupen o svrchované území Kosova a Metochie. Oloupen o kolébku své kulturní identity. Oloupen a ponížen pro to, že se nikdy pokorně nesklonil mocným.

„Věrnost za věrnost. Ljubav za Ljubav“ heslo T.G.Masaryka a jugoslávského krále Petra, které vyústilo v roce 1920 ve smlouvu o spolupráci a obraně. Tato smlouva poté přerostla v Malou dohodu.

Na sto padesát tisíc Jugoslávců se v roce 1938 hlásilo jako dobrovolníci na pomoc Československu, které tehdejší demokraté zradili. Na Trgu Republike v Bělehradě statisíce demonstrovaly proti Mnichovskému diktátu.

Tisíce Čechoslováků, po hanebné okupaci Československa v roce 1968, přijalo pomoc od bratrských Jugoslávců, aby mohli emigrovat do svobodného světa.

Více jak stotisícová demonstrace studentů, dělníků a profesorů všech univerzit, demonstrace vzdoru a solidarity občanů tehdejší Jugoslávie, nám v roce 1968 vzkazovala "nejste sami"!

Prožil jsem ohromnou hanbu a smutek, když v březnu 1999 byla barbarsky bombardována jugoslávská města silami NATO, nejmocnějšího armádního uskupení světa. Malý, desetimilionový národ vzdoroval. Styděl jsem se, a stydím dodnes, za výrok o humanitárním bombardování tehdejšího prezidenta ČR Havla.

Je nutné hledat řešení složité situace, přičemž nelze ignorovat svobodnou vůli, suverénního státu Srbska, což garantuje mezinárodní právo. Je třeba odmítnout jakýkoliv diktát bez ohledu na to jakým způsobem by ho současní mocní chtěli ospravedlnit.

Pane prezidente, prosím vás o podporu Srbské republiky na naší i mezinárodní scéně.

V Děčíně 15. 10. 2007 S úctou

Jaroslav Foldyna