28. 1. 2008
Principy úspěchuVždycky jsem se divil, proč v Americe jsou všichni OK, tedy alespoň to říkají. Zdánlivě jsem nenalézal žádný racionální důvod, proč tomu tak je, míra lidských radostí i strastí bývá všude na světě stejná, jenom má jiné projevy. Teprve současný vývoj v ČR mě přivedl k pochopení, proč to tak je. Příčinou je individualismus a snaha uspět v konkurenci. To je principem trhu bez přívlastků a sociálního darwinismu. A tak člověk, který by nebyl OK a naznačoval, že snad má nějaký problém, v konkurenci neuspěje. To je celkem pochopitelné při výkonu zaměstnání, skutečně asi málokterého cestujícího bude zajímat, že řidič jeho tramvaje se dneska špatně vyspal, anebo mu třeba zrovna řekli, že bude muset jít na vyšetření kvůli podezření na vážné onemocnění. |
Ale mezilidské vztahy nezahrnují jen samotný pracovní výkon. Obsahují také vztahy na pracovišti, ve městě/obci, ve škole, mezi přáteli a v rodině. A zde všude se nám projevují modernizační trendy, protože nějaké sdílení radostí i starostí, to je dnes pravděpodobně přežitkem. Konec konců to není efektivní, nejlepší je, když si každý řeší své věci a neotravuje s tím okolí. Takoví lidé jsou v zaměstnání i jako přátele velice oblíbení, protože místo vážných věcí a reálného běhu života si s nimi můžete povídat třeba o novém modelu auta nebo o tom, kam příště pojedete na služební cestu, nebo jak dopadl nový business projekt. Potud v pořádku. Problém nastává tehdy, pokud příslušný člověk nějakou starost skutečně má. Pak pokud ji začne někomu sdělovat, vystavuje se riziku, že bude chápán jako problémový jedinec - primitivně řečeno, vysílá signály, že s ním není něco v pořádku, a že tudíž není tak atraktivní jako ostatní. Logicky se s ním tedy příliš nebude počítat. Přátelé se postupně odtáhnou, protože začnou tušit, že tady pšenka nepokvete, a totéž udělají spolupracovníci, konec konců člověk s problémy může být v práci i méně produktivní a to jaksi nemůžeme připustit. Takovému jedinci nezbývá nic jiného, než se neustále tvářit, že je všechno v pořádku, tedy "být OK" a svoje starosti si řešit sám, dokud to zvládne a umí. Pokud už někomu něco sdělí, bývá zpočátku vyslechnut, s tím, že okolí pochopitelně o něj nejeví zájem, jakmile zjistí, že to není žádné pozitivum, ale nějaký problém k řešení. Následně je zařazen do kategorie méně atraktivních, méně podnětných, případně je porovnán s ostatními, kteří "si" přece takovou věc už dávno vyřešili a on se v tom pořád ještě podivně plácá. Výsledkem je, že stará pravda "sdělená starost/radost - poloviční starost/radost" v dnešní době vede tak jedině k tomu, že si člověk zhorší svou "konkurenční pozici" mezi ostatními. To v tržnějších ekonomikách, jako jsou USA, již dávno pochopili a proto se neustále tváří, že je vše OK, vše v pořádku. No a reálné problémy a starosti a takovéto všední prožívání života je odsunuto ve jménu zvýšení efektivnosti někam do pozadí. Tímto vývojem nám zcela mizí důležité dimenze života - dimenze mezilidských vztahů, sociální soudržnosti a komunikace mezi lidmi včetně vzájemného pochopení. Staré přísloví "podle sebe soudím tebe" nabývá extrémních rozměrů a podob, včetně různých knížecích rad, "jak na to". Společné prožívání věcí, zájem o druhého a vzájemný respekt jsou vystřídány hodnocením atraktivity, bonity a toho, co nám kontakt s druhým člověkem přináší. A tak ti, kteří (ještě) mohou, se tváří, že vše je OK. I když třeba není. |