Ale mezilidské vztahy nezahrnují jen samotný pracovní výkon. Obsahují také vztahy na pracovišti, ve městě/obci, ve škole, mezi přáteli a v rodině. A zde všude se nám projevují modernizační trendy, protože nějaké sdílení radostí i starostí, to je dnes pravděpodobně přežitkem. Konec konců to není efektivní, nejlepší je, když si každý řeší své věci a neotravuje s tím okolí. Takoví lidé jsou v zaměstnání i jako přátele velice oblíbení, protože místo vážných věcí a reálného běhu života si s nimi můžete povídat třeba o novém modelu auta nebo o tom, kam příště pojedete na služební cestu, nebo jak dopadl nový business projekt.

Potud v pořádku. Problém nastává tehdy, pokud příslušný člověk nějakou starost skutečně má. Pak pokud ji začne někomu sdělovat, vystavuje se riziku, že bude chápán jako problémový jedinec - primitivně řečeno, vysílá signály, že s ním není něco v pořádku, a že tudíž není tak atraktivní jako ostatní. Logicky se s ním tedy příliš nebude počítat. Přátelé se postupně odtáhnou, protože začnou tušit, že tady pšenka nepokvete, a totéž udělají spolupracovníci, konec konců člověk s problémy může být v práci i méně produktivní a to jaksi nemůžeme připustit.

Takovému jedinci nezbývá nic jiného, než se neustále tvářit, že je všechno v pořádku, tedy "být OK" a svoje starosti si řešit sám, dokud to zvládne a umí. Pokud už někomu něco sdělí, bývá zpočátku vyslechnut, s tím, že okolí pochopitelně o něj nejeví zájem, jakmile zjistí, že to není žádné pozitivum, ale nějaký problém k řešení. Následně je zařazen do kategorie méně atraktivních, méně podnětných, případně je porovnán s ostatními, kteří "si" přece takovou věc už dávno vyřešili a on se v tom pořád ještě podivně plácá.

Výsledkem je, že stará pravda "sdělená starost/radost - poloviční starost/radost" v dnešní době vede tak jedině k tomu, že si člověk zhorší svou "konkurenční pozici" mezi ostatními. To v tržnějších ekonomikách, jako jsou USA, již dávno pochopili a proto se neustále tváří, že je vše OK, vše v pořádku. No a reálné problémy a starosti a takovéto všední prožívání života je odsunuto ve jménu zvýšení efektivnosti někam do pozadí.

Tímto vývojem nám zcela mizí důležité dimenze života - dimenze mezilidských vztahů, sociální soudržnosti a komunikace mezi lidmi včetně vzájemného pochopení. Staré přísloví "podle sebe soudím tebe" nabývá extrémních rozměrů a podob, včetně různých knížecích rad, "jak na to". Společné prožívání věcí, zájem o druhého a vzájemný respekt jsou vystřídány hodnocením atraktivity, bonity a toho, co nám kontakt s druhým člověkem přináší. A tak ti, kteří (ještě) mohou, se tváří, že vše je OK. I když třeba není.