PŘÍPAD, NA KTERÝ KLAUS NEREAGOVAL:

Topolánkova ČR: Mám platit nemocnici, nebo činži?

7. 1. 2008

V říjnu jsem byla na normální operaci vyndání zanícené uzliny z na levé straně na krku. Bohužel mi při ní poranili trojklanný nerv a ochrnuli mi dva svaly na levé straně úst. Až po 3 nedělích mě teprve z ORL poslali na neurologii, mezitím mě dali na rehabilitaci se solárkem a to jsem vydržela jen dva dny, neboť to teplo mi vyvolalo mnohem větší bolesti trojklanného nervu, píše Danuše Neumannová.

Na neurologii velmi ochotná lékařka mi ihned napsala léky na trojklanný nerv, pomalu jsem bolestmi nevnímala a bála jsem se vzít analgetika na bolesti, neboť je mám zakázané od operace s ledvinou. Hrozí mi dialýza,ale lékařka na neurologii mi řekla, že v tomto případě si je mám vzít. Chápala moji bolest, nemohla mi sáhnout ani na tvář.

První léky nezabraly, nasadila mi jiné, s tím, že pokud ani tyto nezaberou, nastoupím do nemocnice.

Nežli jsem to stihla, ale za to nikdo nemůže, ani já ani lékařka, snažila se mi pomoci, přišel Nový rok s ním pro mě neštastná reforma placení zdravotnictví bez výjimky.

Bohužel, již jsem byla nucena v listopadu vyměnit byt za menší, věděla jsem že při razantním zdražování v ČR již nebudu schopna ze svého velmi nízkého invalidního důchodu splácet nájemné + inkaso, tudíž jsem sehnala malý byt, ale i tak po zdražení, nevím, jak vyžiju. Nájem + elektřina se zdražily hodně, potraviny také a důchod mám jen 6900 korun.

Tak u mě nastal velký problém, nemám peníze na nemocnici. Já vím, řeknete si, 60 korun denně, ale to já nesmím denně utratit, pokud chci zaplatit nájem s inkasem.

A po vyléčení trojklanného nervu bych měla nastoupit na rehabilitaci ochrnutých svalů, což je zhruba dennodenně na půl roku, aby mi zmizelo ochrnutí.

Naše vláda neudělala žádné výjimky, ani pro nás sociálně slabé.

Je mi do pláče, neboť nevím, co mám dělat. Vlastně vím. Buďto nastoupím léčbu a uzdravím se, ale nebudu mít na zaplacení nájmu, a tudíž ze mě bude bezdomovkyně, nebo žít v bolestech ochrnutá, ale v bytě.

Nevím, jestli víte, jak kruté jsou bolesti trojklanného nervu. Nelze spát přes ochrnutí, nelze se pořádně najíst. Mám i určité potraviny zakázané, a to nemluvím o lécích a návštěvách lékařů, které díky svému špatnému zdravonímu stavu potřebuji, to pro mě též bude finančně neúnosné.

Je mi z toho do pláče, od 26 let jsem v invalidním důchodu. Nyní je mi 46 let. Díky novému zákonu jsem v koncích, a i když slibují, že za půl roku mohou nastat změny pro sociálně slabé v placení, tak dlouho bolest již neunesu, přitom jsem si to nezavinila sama.

Dokonce jsem napsala dopis již asi před měsícem přímo našemu panu prezidentovi, ale jsem naivní, přece se nebude zaobírat někým, kdo je vlastně pro náš stát nepřínosným, vše zůstalo bez odpovědi.

Obrátila jsem se z žádostí o pomoc i do Bruselu na Evropskou unii, ale to je na dlouho. Jen když se naše země v televizi chlubí, jak pomohla chudým v zaostalých zemích, ano beru to, ale vlastním občanům nepomůže.

Zdravotnictví a reformy | Léková politika, zdravotnictví
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 7.1. 2008