Ostatně kolem bylo tolik hezkých a zajímavých věcí, že člověk zase tolik nepřemýšlel o širokých souvislostech toho, co se právě stalo. Myslel jsem na to, co čeká mou roční dceru, držel jsem palce mé manželce v jejím prvním zaměstnání...

Uplynulo ono čtvrtstoletí a musím říci, že ta naděje je tu pořád. Zlé jazyky tvrdí, že naděje sice umírá poslední, ale do hrobu ji nesou na ramenou nepřátelé a tchýně. Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, jak nesmyslně bylo tehdy vychýleno ono symbolické kyvadlo dějin, uvědomil jsem si to, odkud se tam dostalo i to, jak dlouho bude trvat, než se alespoň trochu ustálí. Uvědomil jsem si to, že ony krátké chvíle normality, které jsem zažil a na které vzpomínám neméně silně, jako se na ně těším, jsou jen dobou průletu onoho kyvadla jakýmsi pásmem, ve kterém je možné klidně normálně a obyčejně žít.

Pokud se ovšem týká té naděje, pak už se zřejmě nepolepším. V den výročí Brežněvovy smrti jsem byl v centru Prahy, protože jsem byl zcela samozřejmě přesvědčen, že když tam nepůjdu já, tak tam půjdou náckové. Asi je to hloupé a naivní, ale když se mě jeden starý kamarád v Maiselově ulici zeptal, co tady dělám, odpověděl jsem: „...a kde bych měl podle Tebe dneska být...?!?“. Viděl jsem kolem spoustu známých i neznámých lidí, ale byli jaksi povědomí. Mám pocit, že jsem je zahlédl vždycky, když bylo třeba dát najevo s určitým rizikem určitý postoj. Trochu mne trápí, že sdělovací prostředky mluví jenom o policejní akci, o tom, kdo koho kde zbil a kolik lidí bylo zraněno, zadrženo a zase propuštěno, kolik přitom zadržení snědli klobás a vypili čaje a samozřejmě nakonec o tom, kolik to všechno stálo. Mluví se také o několika občanských akcích, ale jen tak mimochodem a počty jejich účastníků se bagatelizují. Jako kdyby postoj lidí nic nevážil a všechno zařídil jen stát s obuchem v ruce ... Je to pro mne potvrzení, že v této zemi se elity lidí a jejich postojů straní nebo dokonce bojí bez ohledu na režim.

Mrzí mne i to, že jsem neslyšel nikoho nic oficiálně říci, jen takové příležitostné štěky politiků ve zprávách, chybělo mi jasné oficiální slovo prezidenta a předsedy vlády. Jsem asi staromilec, ale možná by měli dostat prostor, alespoň takový jako Čunkovo veselé vysvětlování jak ušetřil milióny z průměrného platu. Možná nechtěli nic říci, nevím. Už vůbec jsem nepochopil, proč k tomu nic neřekl pan profesor Švejnar, když by chtěl u nás dělat prezidenta. Měl možnost ukázat, že alespoň tuší, kde domov můj... Někdy mám pocit, že pro naše špičkové politiky končí tato země svůj život v pátek v poledne a začíná se až zase v pondělí v poledne. Nebo radši v úterý...

I přes to všechno jsem v sobotu odpoledne pociťoval v centru Prahy velmi silnou naději. Ta naděje se opírala o potvrzení poznání, že jsou věci mocnější než státní obuch... Nebo snad ne...?!?