Šorm, stále ještě prezident Československé akademie věd, a tedy oficiální představitel své země a pravděpodobně jediný člověk v celém procesí, který byl čestným členem každé východoevropské akademie stejně tak jako té naší, kráčel vedle mě. "Dobře se dívejte, až budu pokládat náš věnec," zašeptal. "Políbí mě na obě tváře, ale až se vrátím domů, tak je ze mě politická mrtvola".

Carl Djerassi (slavný americký chemik vzpomíná na poslední setkání s Františkem Šormem při oslavě stého výročí založení Bulharské akademie věd v roce 1969)

Šorm nebyl člověk, o kterém by bylo možné vyprávět zábavné historky. Byl to zarytý komunista, fundamentalista. Náš vztah byl vřelý na začátku, ale postupně ochladl.

Vladimir Prelog (nositel Nobelovy ceny za chemii vzpomíná na Šorma jako kamaráda během desetiletého pražského pobytu)

Čtyři podněty mě motivovaly k tomu, abych dnes nabídl Britským listům tento text. Prvním je prostý fakt, že na dnešek připadá výročí úmrtí geniálního českého chemika Františka Šorma (28.2.1913 - 18.11.1980). Druhým je skutečnost, že několik čtenářů mého textu "Včera se tančilo všude, aneb dříve bylo všechno lepší" reagovalo s určitým podivem na to, že zrovna já (tedy v USA žijící a prokapitalisticky uvažující člověk) jsem si ve svém textu vybral Šorma -- člena ÚV KSČ -- jako příklad někoho, ke komu by měl s úctou vzhlížet každý příslušník dnešní generace vědců. Třetím důvodem je debata o vnímání minulosti v ČR a jejího vztahu k přítomnosti, která byla otevřena textem o věčném kolaborantství komika Lábuse, jenž se propůjčil k propagaci americké základny. Fascinující kyvadlo Šormova osudu je přímo názornou součástí této debaty. Čtvrtým důvodem byl článek Václava Hořejšího proti lustračnímu zákonu. Z něj jsem se dozvěděl pro mě do té doby neznámou skutečnost, že ředitelem vědeckého ústavu se u nás nemůže stát osoba bez takzvaného negativního lustračního osvědčení. A to bez ohledu na odbornost.

Františka Šorma jsem pochopitelně nezažil, a tak nemohu vyprávět o jeho životě formou osobních vzpomínek. Chtěl bych se ale pokusit vysvětlit formou pochopitelnou i nevědcům, proč mně osobnost Františka Šorma imponuje takovým způsobem, že ho podle mého názoru lze považovat za nejvýznamnějšího českého chemika (ne-li vědce) minulého století. Různí vědci se ve svém oboru zapíší různě. Někteří sotva poznatelně či dokonce negativně, někteří podstatně a někteří založí nové směry, které signifikantně povedou k novému poznání. Z těchto nejlepších se mohou dále vyčlenit ti, jejichž experimenty mají tak zásadní význam, že jejich metody či zveřejněné poznatky přebírá pro svou vlastní práci celý vědecký svět. Ti tvoří skupinu vědců, kterou výše zmiňovaný Václav Hořejší svého času definoval jako "nobelovskou třídu". Právě tito lidé tvoří skutečnou elitu světové vědy a ti z nich, kteří mají štěstí či větší dávku talentu a nápadů, se pak mohou dočkat Nobelovy ceny. Jenže kromě nich existuje ještě jedna skupina vědců -- ta úplně nejvyšší. Tito lidé vymyslí, jak se dostat na pole poznání dosud zcela nedotčené, a dokáží popsat zcela nové souvislosti, a tím vytvořit zcela nové obory lidského poznání. Něco takového vyžaduje obrovský krok stranou a úplné opuštění soudobých konvencí -- někdy nejen vědeckých. Tito lidé pak aktivně spoluvytváří vědecké revoluce, které mají dalekosáhlé důsledky pro společnost ve formě praktických aplikací (a to přesto, že většina příjemců plodů jejich práce si spojení se základním výzkumem často ani neuvědomuje). I po mnoha letech bude mladý adept vědy na opačném konci světa narážet na jména těchto lidí a v půl druhé ráno pod vlivem legálních posilujících drog žasnout nad několik desetiletí starým článkem: "Jak to proboha dokázali... a s tehdejšíma metodama..."

František Šorm byl bez nejmenších pochybností členem této nejelitnější kategorie vědců. Jsem si téměř jist, že kdyby byl Šorm Američan, byly by po něm pojmenovány střední školy a stipendia.

Šorm byl jeden z prvních chemiků na světě, kteří v moderním kontextu pochopili obrovský potenciál chemie pro biologii a medicínu. Byl bezpochyby spoluzakladatelem medicinální chemie a chemie přírodních látek ve světovém měřítku a biochemie přinejmenším v měřítku domácím. Bylo mu jasné, že chemické struktury získané v přírodě (a jejich synteticky modifikované deriváty) mohou mít zásadní vlastnosti jako terapeutické látky, ale že se jejich využití neobejde bez hlubšího poznaní molekulární struktury biologických systémů.

Právě proto jeho tým drží světové prvenství v určení primární struktury (pořadí aminokyselin) celé řady důležitých bílkovin. Právě při studiu pořadí aminokyselin v polypeptidech se stal Šorm vůbec prvním, kdo navrhl předběžnou verzi genetického kódu -- tedy základního algoritmu pozemského života, podle kterého se genetická informace přepisuje z nukleových kyselin do bílkovin. Stejně tak se zásadním způsobem podílel na syntéze antibiotika chloramfenikolu nebo tuberkulostatika cykloserinu.

Zkoumal i mechanismus působení prvních virostatik a cytostatik a jeho specifickým zájmem byly chemické struktury s potenciálem k léčbě rakovin krve. Jen díky lidem jako František Šorm se dnes dá žít s nemocemi, které měly ještě v předchozí generaci třeba 80% úmrtnost. Mnoho lidí si neuvědomuje, že medicínské revoluci, kterou od konce osmdesátých let zažíváme, a jejím "zázračným" terapiím předcházelo několik desítek let výzkumu (vědí to třeba lidé, kteří chtějí "rozkulačit" ÚHKT?).

Nevím, zda se nejedná o legendu, ale Jan Werich měl být jedním z prvních pacientů, kteří byli léčeni cytostatikem z Šormova pracoviště. Šorm odhadl budoucnost i v tom, že se metody instrumentální chemie stanou brzy klíčovými, a podporoval rozvoj dvou základních metod pro strukturní analýzu -- nukleární magnetické rezonance a hmotnostní spektrometrie. A koneckonců i dnešní mediálně známé úspěchy Ústavu organické chemie a biochemie (tedy právě Šormova ústavu) v oblasti nových virostatik jsou v zásadě pokračováním Šormova vědeckého programu.

Neschopnost veřejně diskutovat o životě a práci Františka Šorma (jinde než v úzce odborné společnosti -- Šormova výročí se obvykle slaví jen na stránkách akademického bulletinu, existuje po něm pojmenovaná přednáška a medaile, byly mu věnovány odborné publikace) je příkladem psychického bloku, který má naše společnost ve vztahu k vlastním dějinám. Média, intelektuální elita a nezanedbatelná část členů mé generace totiž dělí osoby, které strávili většinu úspěšné kariéry v socialistickém Československu, do dvou skupin.

Skupina první byla jaksi vzata na milost (ať už z jakéhokoliv důvodu) a jejich případné zapletení se s předchozím režimem či výhody, které v něm potenciálně měli, se zásadně nezmiňují nebo se alespoň banalizují, případně se z těchto osob v médiích rovnou dělají "polodisidenti" (většinou formou historek nebo jejich vlastních tvrzení), přestože se ke skutečnému disentu ani nepřiblížili.

Druhá skupina je naopak zcela zatracena a je patrná přesně opačná snaha. Tedy snaha snižovat nikoliv vinu za podíl na socialismu jako u skupiny první, ale naopak úspěchy, kterých tito lidé ve svém oboru dosáhli. Mechanismus, jímž jsou lidé do skupin děleni, mi zůstává skryt a obávám se, že v něm mnohdy nemají jasno ani sami novodobí veřejní kádrováci.

Naše společnost prostě nechce připustit, že někdo mohl být světová kapacita, slušný člověk a zároveň přesvědčený komunista. To by totiž otevřelo Pandořinu skřínku celé řady nepřípustných otázek o celých českých dějinách. Právě proto lidé jako Jiří Lábus věří, že je možné si zajistit místo v oné první privilegované skupině tím, že budou dělat to, co dělali před revolucí, ale s opačným znaménkem.

Pojďme si zafantazírovat a představit si, jaké by asi bylo Šormovo postavení v České republice, kdyby se nějakým zázrakem dožil dneška. To právě záleží na tom, do které z obou skupin by byl zařazen. Pokud by se dostal do skupiny první, v médiích by vycházely rozhovory, ve kterých by lehce senilní Šorm vyprávěl o technicko-organizačních problémech, jež v socialistickém Československu existovaly a brzdily vědecký výzkum.

Vyprávěl by o tom, jak byl po roce 1969 odstaven a dvacet let nemohl nikam cestovat. Dotyčný redaktor by v závěru připojil zmínku strašlivosti komunistického režimu, aniž by si uvědomil, že Šorm byl také komunista -- a to ne zrovna řadový. Šorm sám by byl líčen jako český génius přehlížený světem.

Kdyby ale František Šorm náhodou spadl do skupiny druhé, vycházely by články o tom, jak obhajoval sovětskou invazi do Maďarska, jak sloužil nejprve jako zástupce a posléze nástupce Zdeňka Nejedlého. Byl by pozitivně lustrován a zatracen a jeho originální výzkum by byl prohlášen za pouhé opakování experimentů amerických chemiků. A teď si vyberte...

Jednotliví vědci se nedají lehce porovnávat mezi sebou, neboť věda není běh na sto metrů. Naše země měla ve dvacátém století řadu výborných chemiků. Přesto však podle mého názoru právě skutečnost, že Šorm založil zcela nové odvětví a ustanovil výzkumný program, který přesáhl do nového století, znamená, že by měl ryze formální titul toho úplně nejlepšího náležet právě jemu -- i když nemá Nobelovu cenu jako Heyrovský ani ho západní tisk nenazval "pražským čarodějem" jako Wichterleho.

Jeden z dobových konkurentů a zároveň profesionálních přátel Františka Šorma býval i Carl Djerassi, americký chemik bulharsko-rakousko-židovského původu. Djerassi je světově známý vynálezce hormonální antikoncepce, která umožnila celé jedné generaci bezstarostný sex (než se z afrického pralesa vynořila jistá malá infekční potvora decimující CD4 pozitivní T buňky našeho imunitního systému).

Málokdo prokázal takové porozumění chemickým látkám a jejich farmakologickým účinkům jako právě Djerassi, a tak muselo být hroznou ranou osudu, když si jeho dcera dobrovolně vzala život volně prodejným a chemicky jednoduchým přípravkem proti bolestem hlavy. Ironií zesílené neštěstí mu však dalo obrovský životní nadhled. Na Šorma vzpomíná ve své téměř napínavé biografii The Pill, Pygmy Chimps, and Degas Horse a nutno říci, že o něm mluví jednoznačně pozitivně -- až skoro oslavně.

Přesto ani on nechápe, jak mohl Šorm v osobním rozhovoru, kdy nebyla žádná nutnost podporovat oficiální stranický názor, obhajovat obsazení Maďarska v roce 1956 -- včetně brutalit, kterých se Sověti dopustili. Přitom sám Djerassi potvrzuje slova českých pamětníků o tom, že Šorm nejen nikomu neublížil, ale dokonce si i v nejhorších dobách vybíral pracovníky striktně podle odbornosti, a celé řadě lidí tak dokonce pomohl.

Právě na Františka Šorma jsem si vzpomněl poměrně nedávno, když jsem byl nucen sám před sebou připustit, že celá řada mých amerických kolegů, odborně velice brilantních, bohužel schvaluje počínání své současné vlády -- včetně mučení lidí... Což je úplně stejné, jenom jaksi naruby, a mně nezbývá, než si těchto lidí vážit pouze z profesního hlediska, stejně jako američtí chemici viděli v Šormovi především chemického gurua a ignorovali jeho politické názory.

Jenže v Šormově životě se osud rozhodl zamíchat karty ještě jednou. Sovětská invaze do Československa ho zastihla v pozici prezidenta ČSAV a sympatizanta s Pražským jarem. A jak je z historie známo, Šorm napsal protestní dopis akademiku Keldyšovi, svému sovětskému protějšku. A to byl úplný konec Šormovy vědecké kariéry. Žil potom v ústraní ještě více než desetiletí a zemřel ve věku 67 let na následky infarktu myokardu.

Účelem mého textu není obhajovat předchozí režim ani snižovat křivdy, které napáchal na konkrétních lidech. Ty jsou nezpochybnitelné. Chtěl jsem ale poukázat na to, že novodobé kádrování a nálepkování v České republice už dávno ztratilo jakoukoliv logiku, v důsledku čehož není česká společnost schopna zhodnotit nejen vlastní minulost, ale ani velikány svých moderních dějin.

A samozřejmě jsem chtěl vzpomenout i neveselé výročí Šormova úmrtí. Jestli se snad po smrti setkal se Stvořitelem, věřím, že se ho Šorm zeptal na jedinou věc, po které vlastně celý život pátral: "Existuje jednoduchý způsob, jak předpovědět účinek chemické struktury na komplexní biologický systém?"

Odpověď není současné pozemské vědě známa a zůstává jednou ze zásadních otázek budoucího vztahu chemie a medicíny. Ale předpokládám, že pokud byl František Šorm připuštěn do ráje, má tam laboratoř, ve které si to může zjistit sám. A za těch dvacet sedm let už Heavenly Journal of Organic Chemistry (impact factor 3000, editors in chief Robert Burns Woodward and Friedrich Wöhler) opublikoval dobrou tisícovku Šormových článků.

A pokud šel zarytý komunista rovnou do pekla? Tak tam teď jistě musí za trest číst a hodnotit vědecké zprávy o činnosti některých současných východoevropských vědeckých pracovišť. A občas mu k tomu sadistický Lucifer přihodí i český denní tisk.