Pan Leonard Stern, reportér novin The Ottawa Citizen, se zamyslel nad činem i životem Paula Tibbetse Jr. Označil ho za "šťastného člověka", protože byl se svým činem nadmíru spokojený po celý svůj život a nikdy ho nepronásledovala hrůza z megasmrti, která postihla Hirošimu a kterou údajně trpělo nebo trpí mnoho lidí. "I ti z nás, kteří věříme, že Japonskou rozpoutalo válku v Tichém oceánu a že americká atomová bomba ušetřila životy jiných lidí a uspíšila konec války, jsme desorientováni představou, že existuje zbraň, která v jediném okamžiku zabíjí a zpopelňuje desetitisíce lidí", napsal pan Stern.

Pan Tibbets neměl žádné zábrany a jeho nekrology píší o tom, jak často říkal, že civilisté umírají ve válkách proto, že byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. "Měli prostě smůlu", říkával pan Tibbets.

Jeho zásluha o vlast by nebyla o nic menší, kdyby ukázal jako starý člověk kousek svědomí. Místo pohnutí ale dával najevo jen zvědavost: "Je to ta nejproklatější věc, ten výbuch, kterou byste mohl vůbec zažít", řekl novináři, který s ním vedl rozhovor. "Víte, jak se země zachvěje a zhroutí".

Od vojáků v boji se pochopitelně neočekává, že budou rozebírat to, co jim bylo přikázáno provádět. Pan Stern zdůrazil, že cílem vojenské "kultury" a výcviku (tedy prý aspoň v minulosti) bylo přeměnit vojáky na neosobní stroje, které instinktívně útočí po vydání rozkazu na všechno a na každého, kdo je jim označen za cíl.

Kromě toho ale existuje tradice, že se vojákům vrací jejich lidskost, když válečná vřava utichne a že i cítí smutek nad tím, co zažili a viděli. Pan Stern zde připomíná nějakou legendu, podle níž Bůh rozhněvaně vytýkal svým andělům, když je viděl jak oslavovali tonutí faraónových Egypťanů v Rudém moři: "Vy si tu zpíváte, zatímco moji tvorové hynou?" - Abraham Lincoln velel rozsáhlým bojištím, kde smrt slavila hody, aby zachránil Spojené státy - a přestože tuto válku vyhrál, zemřel s výrazem smutku ve své tváři...

Tibbets zklamal podle pana Sterna jako voják i jako člověk nikoliv za to, co udělal, ale protože se nikdy nepokoušel o to, aby pochopil následky svého činu. Americká vláda byla v r. 1976 nucena omluvit se Japonsku za Tibbetse a to jak sám sobě blahopřál za svržení atomové bomby na Hirošimu, když na jedné letecké výstavě v Texasu předváděl svůj čin.

Tibbetsovi nebylo ani 30 roků, když ho v r. 1944 vybrala americká armáda za velitele ultratajného letu. Dozvěděl se, že půjde o bezpříkladnou událost - okamžité zničení lidí v celém městě. Pentagon potřeboval někoho spolehlivého, kdo by nezklamal nebo nezačal pochybovat o smyslu svého úkolu. Tibbets byl jejich mužem. "Snad je od nás nesprávné, abychom od něho očekávali, že by se u něho mohl později vyvinout soucit nebo osobní pocity", napsal pan Stern. Je možné, že ho vybrali odborníci Pentagonu právě proto, že byl odolný vůči jakékoliv slabosti. V tom případě nebyl jiný než ti, kteří s ním manipulovali. Vybrali Hirošimu jako cíl bomby "Little Boy" zčásti proto, že byla až do té doby ušetřena bombardování konvenčními náložemi. Pentagon toužil po "panenském cíli", po příležitosti ukázat přesně sílu nové zbraně na dosud nedotčeném městě.

Američtí vojenští plánovači chtěli dosáhnout nejvyššího ničivého účinku odpálením bomby vysoko nad městem. Vypočítali, že by se tak mělo stát ve výšce kolem 580 metrů. Výbuch na zemi byl nežádoucí, protože by nerovnost povrchu zeslabila jeho účinek. Pentagon tyto názory potvrdil o tři dny později, když jiný bombardér vypustil druhou atomovou bombu na město Nagasaki. Tato druhá bomba byla silnější než bomba svržená na Hirošimu, ale pro nerovnost terénu bylo zcela zničeno "jen" 6.7 km2 na rozdíl od 13 km2 v Hirošimě.

Když byl v roce 1960 dotazován na své názory fyzik Leo Szilard (který litoval toho, že se podílel na vývoji atomové zbraně), řekl: "Předpokládejme, že by bylo Německo vyvinulo dvě bomby dříve než my bychom vyvinuli své vlastní. A předpokládejme dále, že by Německo jednu bombu svrhnulo na Rochester a druhou na Buffalo, ale potom by pro nedostatek dalších bomb prohrálo válku. Pochyboval by snad někdo, že bychom považovali svržení atomových bomb na města za válečný zločin a že bychom za něj odsoudili zodpovědné osoby v Norimberku a pověsili je?" Pan Stern poznamenal, že toto srovnání s činem Spojených států není přesné, protože Německo a Japonsko byly útočníky a vedly dobyvačnou válku, zatímco se Spojené státy bránily. Přes to je Szilardova otázka těžkým problémem pro naše společné svědomí.

Paul Tibbets Jr. byl po mnoho let předmětem tzv. městských legend. Podle některých zešílel, podle jiných spáchal sebevraždu, podle dalších se stal alkoholikem nebo se dostal do vězení. Svět chtěl zřejmě věřit, že člověk, který udělal takovou věc jako on, nemohl zůstat nezměněn. V tom se ale svět zmýlil. Pan Tibbets spával klidně a zemřel v míru se svým svědomím.