15. 11. 2007
Případ Nohavica ukazuje hlubší problémy:Česká společnost je v procesu vyrovnávání se s minulostí očividně stále na počátkuKauza písničkáře Jaromíra Nohavici opět čeří hladinu. Po článku v časopisu Respekt ("Tajemství Jaromíra Nohavici" 22/2006) a článcích o archivních materiálech z Nohavicova spisu uveřejněných v Lidových novinách na jaře letošního roku rozvířil český rybníček písničkář Jaroslav Hutka. Na serveru Lidovky.cz byl uveřejněn jeho protestsong "Udavač z Těšína" odsuzující Nohavicovo udavačství a zbabělost. |
Hutka zdůvodňuje svůj postoj zejména tím, že Nohavica svou spoluprací s tajnou policií zradil poslání písničkáře: "Písničkář nemůže být udavač. A pakliže je udavač, tak nemůže být písničkář. V tom byla síla a prestiž písničkářů, že se režimu postavili. On se mu na jednu stranu postavil a na druhou spolupracoval, takže je co vysvětlovat.", komentuje Hutka svůj postoj v doprovodném rozhovoru. Soudce a kat HutkaNež přistoupíme k podstatě Hutkova postoje, zkusme napřed krátce analyzovat Hutkovu baladu. K hudební stránce se nemá moc cenu vyjadřovat. Jde o hutkovskou odrhovačku na tři doby a čtyři akordy. Mnohem zajímavější je však text písně. Vypravěčský subjekt (zde sémanticky vehementně gestikulující Hutka) sedí v potemnělém sále u sklenky vína a poslouchá koncert "udavače z Těšína". Lidé jásají stejně tak jako kritikové. Ale on ví, co je to za lumpa: "Na cestě do Vídně zachoval se bídně/ písničkáře Kryla jidášsky objal/ klíče mu věnoval, pak ho fízlům udal/ zatlouká, zatlouká a tím mě dojal." Repetitivně se mezi každou slokou vrství refrén snažící se nás přesvědčit o tom, jaký je to krásný zbabělec. Poslední strofa je jakýmsi truchlivým mementem. Náš prachsprostý práskač kázal morálku a nyní je přes všechnu svou proradnost oceněn jak stádem publika, tak hloupými kritiky. Blíží se však, jako všichni zlí lidé, ke svému pádu. Můžeme Hutkovi prominout kostrbaté verše a primitivní rýmy (vždyť je přece psal ve spravedlivém hněvu). Co se však přehlédnout nedá, je absolutní myšlenková prázdnota. Morální autorita-Hutka (soudce a kat) zhlíží ze svého piedestalu a z titulu toho, kdo nepodepsal, odsuzuje onoho "zbabělce", "udavače" a "Jidáše". Veřejná morální poprava je dokonána. Bohužel si neuvědomuje, že tímto laciným gestem právě umělecky popravil sám sebe. Hodnota umění totiž spočívá v umění rozlišovat, což Hutka neumí. Umělec a společnostNáš hipík směšuje dvě důležité věci. A to je umělecké dílo a postavení jeho tvůrce. Toto téma bylo nedávno na Britských listech diskutováno ZDE, ZDE, ZDE a shoduji se se Štefanem Švecem v tom, že umělec může být darebák. To, co se však má hodnotit je jeho umělecké dílo. Jaromír Nohavica je básník. Dokázal to v mnoha svých písních, zejména na albu Mikymauzoleum, 1993, kde zřejmě dosáhl svého uměleckého vrcholu. Je třeba zdůraznit, že se neustále zabývá i problematikou svého svědomí a viny. Pro Hutku je však Nohavica jenom práskač. Opět nedostatek rozlišování: někoho označkuje, zařadí do jedné kategorie (těch špatných) a dál už ho nic nezajímá. Jenom černá a bílá bez patřičných kontextů a souvislostí. Způsob náramně se podobající oficiálnímu umění minulého režimu. Hutka kritizuje Nohavicovo dílo a zároveň jeho osobnost. To první nelze odsoudit pouhým poukazem na umělcovy činy. A Nohavica samotný? Nad tím, že spolupracoval s StB se jistě nedá mávnout rukou a zřejmě by mu prospělo, kdyby se s vlastní minulostí vyrovnal, uznal svoje pochybení a snažil se vysvětlit, jakým způsobem s "ďáblem" obcoval a proč to dělal. Pomohl by nám tak pochopit podstatu minulého režimu. Historie v násVyrovnávání se s minulostí je v každé společnosti velmi složitý proces, který se táhne řadu let. Češi jsou v tomhle ohledu stále pozadu. Chybí věcná diskuse, v níž by se nezaujatě identifikovaly jednotlivé zhoubné aspekty minulého režimu, analyzovaly se techniky tajné policie, skrze níž totalitní stát vytvářel atmosféru strachu, podmaňoval si běžné občany a dělal z nich své pomocníky. Stále je nedořešena otázka odpovědnosti jednotlivce a jeho případného přiznání podílu na tvorbě režimu (členství v SSM, KSČ etc.). Možná se takové debaty jednoho dne dočkáme. Jistě bude zajímavé zjistit například, jaká byla role Státní bezpečnosti v listopadových událostech roku 1989, a také jakým způsobem se její agenti a důstojníci (které jsme nikdy neviděli a o kterých jsme ani neslyšeli) etablovali v nových, porevolučních poměrech. Mnozí z nich stále prokazatelně působí ve státní správě a i na některých českých univerzitách. Jenže to bude trvat ještě mnoho let a toto břemeno odkrývání bude nejspíše spočívat na nové generaci, která se narodila již v porevoluční epoše anebo v době těsně před pádem komunismu a nemohla se tedy podílet na jeho "budování". Namísto věcné reflexe a racionální diskuse jsou nyní přítomny emoce. Média místo toho, aby se podílela na vytváření celospolečenské debaty, se chytají příběhů slavných osobností, které "selhaly". Při současné tendenci k bulvarizaci mediální sféry je to pochopitelné (jednou z mála výjimek v tomto ohledu představuje časopis Respekt). Označení několika obětních beránků ale není cesta ven. Odpovědnost měl každý, kdo v té době žil a podílel se na společenském životě. Totalitní stát nepřežíval jenom z několika udavačů. Když jsem poslouchal onu dojemnou hutkovinu, nemohl jsem se nesmát. Byl to ale smích cynický a trpký, neboť jsem si uvědomil, že Češi budou muset ještě urazit dlouhou cestu k vybřednutí z bahna totalitní minulosti. |