16. 11. 2007
Je neférové obviňovat Hutku ze špatných úmyslůDostávám dennodenně několik mailů, v nichž mi čtenáři zcela vážně předestírají různá spiklenecká srozumění. Například, že svět ovládá gang židovských bankéřů, anebo když se mě vyzývavě ptají "Kdo vás platí?" (finanční hospodaření BL je pravidelně zveřejňováno, jiná věc je, jak mě s úsměvem upozorňuje Bob Kartous, že mnozí lidé tomu prostě nevěří, věří na nějaké temné síly, které financují BL, protože by přece časopis nemohl fungovat v podstatě zadarmo a jako výsledek práce dvou lidí.) Totéž se týká Jaroslava Hutky. Je neférové a sprosté podsouvat mu vedlejší motivaci, jako závistivost: že veřejně kritizoval Jaromíra Nohavicu "protože jeho samotného už nikdo neposlouchá". |
Hutka měl a má samozřejmě právo kritizovat to, co vidí jako morální slabost či pokleslost u celebrity. Hutka byl vždycky "advokátem diaboli", říkal to, co se nenosilo. Můžete si o tom přečíst v jeho fejetonech Požár v bazaru, kde útočí na českou emigrantskou obec, která mu jeho fejetony netiskla. Jiná věc je ovšem, že píseň, kterou napsal, je z uměleckého hlediska nesmírně primitivní a Hutky v tomto smyslu nehodná. Otázka celebrit a jejich kolaborace s vládnoucím režimem je nesmírně sporná věc. Během dvacátého století vládly v Československu nepřátelské režimy velmi dlouho. Každý režim potřebuje herce. Čeští herci (ale i filmoví režiséři, například), jsou relativně prodejní. Pak existuje vážné dilema, kde je hranice. Skutečně byl Vlasta Burian nacistickým kolaborantem, protože ve svém divadle hrál za německé okupace nejen česky, ale i německy? Byl dirigent Václav Talich skutečně nacistickým kolaborantem a zasloužil si po roce 1945 neúměrný trest? Slavní a známí čeští herci (Karel Höger) hráli v těch největších stalinských hloupostech. Herec Zdeněk Štěpánek, který nesmrtelným způsobem zosobnil Diktátora v Čapkově a Haasově filmové verzi Bílé nemoci, četl po heydrichádě projev loajality českých umělců vůči nacistickému režimu - protože někdo to "musel" udělat. Napsal jsem knížku o českém postkomunistickém filmu. V jejím rámci jsem za pomoci kolegů vypracoval i filmografii režisérů, kteří točili filmy po roce 1989 i před ním. Je to nesmírně instruktivní čtení. Podívejte se na filmografii takového Karla Kachyni či Vojtěcha Jasného. Začínali jako stalinští propagandisté, zejména v šedesátých letech natočili snad nejlepší filmy z celé české historie. V sedmdesátých a osmdesátých letech natáčeli čeští filmoví režiséři daleko větší množství filmů než po roce 1989. Většinou jsou to, jak se zdá, dětinské, konzumní, únikové hlouposti. Lidé prostě udělají často cokoliv, jen proto, aby mohli dělat svou práci. Už, zdá se, nehodnotí (nebo to dělají jen v hloubi duše?) že kompromis jejich práci znehodnocuje. Podívejte se na takového Otakara Vávru. Natáčel prorežimní i protirežimní filmy. Je lepší, jste-li filmový režisér, raději netočit a morálně se nepodrobit, anebo točit stůj co stůj? Co měli Nohavica či Bohdalová dělat? Měli spolupráci s Stb odmítnout? Asi ano, mě taky tahali estébáci na výslechy, ale nic jsem jim nepodepsal. Já ovšem byl mladý student, na kterém si těžko mohli něco vzít, kromě toho, že mě mohli vyhodit ze školy, byl jsem ale malá, nevýznamná ryba, takže na mě zase během těch osmihodinových výslechů tak silný tlak na spolupráci nevyvíjeli. Kdo však zhodnotí, jaká byla situace v případě Bohdalová či Nohavica? A když jste spolupráci podepsal, skutečně jste udával? V Praze to bývalo jiné než v Ostravě. Atd. atd. Hutka měl právo tento problém zviditelnit. Kdo má pravdu a co se mělo dělat a zda je možno "kolaborujícího" umělce odsuzovat, a kde je hranice kolaborace, to je po dvaceti letech opravdu těžká věc. |