Pánové se pochopitelně neshodli. Ani nemohli, protože každý z nich vycházel z opačného pojetí smyslu kultury. Zatímco bohemista Švec vyšel ze systematiky a historie umění, které je pro něho hodnotou "jako takovou" -- především v estetickém smyslu slova, básník Král se zamýšlí nad odpovědností tvůrce, cílem a smyslem umění vůbec, které v podstatě pojímá jako instrument k humanizaci a zušlechtění člověka (jak směšné v dnešní době -- že?).

Dochází tím k podobným závěrům, jaké vyjadřuje např. nositel Nobelovy ceny za literaturu 1980 -- Czeslaw Milosz. Tento muž, těšící se v domácím Polsku téměř pověsti proroka, vidí poezii, jako místo, kde se dnes bojuje o budoucnost a její roli ve stavění se proti hrozící katastrofě.

Masivní vlna aporie moderní poezie, proti níž byl katastrofismus dětskou hrou, vyzývá ke hledání vláken naděje. Nikoli pouze v rovině poezie metafyzické, jejíž proud je dnes poměrně silný, ale i v rovině dnešního světa. Má být majákem, který v chaosu doby, relativismu, postmoderního zpochybnění samotných základů této kultury umožní bazální orientaci -- o smyslu dobra -- smyslu zla, o smyslu a bezsmyslnosti existence samé. Tedy stanoví základní podmínku hodnotových soudů, bez které mysl propadá chaosu, nihilismu, dekadenci, malomyslnosti a zlu -- jako takovému.

Role básníka v dnešní době (stejně, jako kdykoli jindy) je přes pozici "outsidera" -- s nezávislostí a vnitřní pravdivostí naslouchat jemnému a překřikovanému hlasu reality a její běžnému zraku skrytým prostorům, vztahům a možnostem.

Proti takto pojaté kultuře stojí příjemná teplá sprcha konzumní zábavy -- exhibice neotřelých nápadů, hédonistických šoků -- technicky vyspělý a finančně zajištěný svět showbusinessu - celebrit a hvězd. Svět, kterému se skanzen tzv. vysoké kultury stále více a poplatněji přibližuje -- aniž produkuje co významně nového a živoucího. Není divu: je placen stejným principem z týchž zdrojů a musí vydělávat -- jinak neexistuje.

Co jiného Jaroslav Hutka učinil, než že pojmenoval věci pravým jménem a oddělil dobré od zlého? Že naplnil podstatu toho, po čem volá Král i Milosz a nastínil možnost vnitřní katarze?

Že je jeho píseň málo artistní? Technická stránka věci -- neotřelost rýmu, nápaditost melodie -- je v době přehlcené prodejnou krásou bez vnitřního obsahu, v době, kdy hrozí, že konzument ve kterého byl občan přetaven -- bude "ubaven k smrti", podstatná jen pro toho, kdo chce píseň prodat, jako zboží. Jarda Hutka ale nikdy nebyl komerční prostitut.

Co jiného Hutka učinil, než že proti sobě postavil zábavu a kulturu (jakkoli pokleslou -- o to pikantnější kontrast)? Jenomže -- právě tato technika -- nesmlouvavě odhalovat pravdu -- jakkoli syrovou, brutální, neuměle podanou a nepohodlnou -- byla důvodem existence hnutí písničkářů -- a undergroundu (v jehož finanční nezávislosti jedině má kultura v postmodernitě šanci přežít) už od totality. Hutka tento smysl naplnil. Nohavica na něm pouze parazituje.

Hutka se dotkl velice živého problému v duši českého národa -- zapíraného pocitu vnitřní viny za kompromis se zlem: nastavil mu zrcadlo a to se neodpouští. Proto tolik zásadních odpůrců, toužících ho za to ukřižovat. Ten "emigrant" nás přeci nemá co soudit! Vždyť nebyl v naší kůži! - Proto vlna na obranu oblíbené (byť kolaborující) hvězdy a výroky jako vystřižené z komunistické propagandy sedmdesátých let o tom, že Hutku nikdo k emigraci "dvakrát nenutil" (!!!sic!!!). Nu -- je dobře. Alespoň padají masky a myšlenková špína po léta hýčkaná, má kudy odtékat.