Jaký je jejich cíl? - Zamezit jejímu vlivu? Vyloučit její návrat k moci? Posílit demokracii? Či definitivně zúčtovat se stranou, která napáchala tolik zla?

I kdyby kterýkoliv z těchto záměrů byl jejím zákazem dosažitelný, jako že není, neospravedlňuje to zákaz samotný. Už proto že motivací těchto snah je netolerance, strach, křivda, touha po odplatě i "pořádku". To vše podloženo často i dobrými úmysly. Myslím si, že by tento zákaz přinesl nejen více škody než užitku, ale navíc je v rozporu s podstatou toho, po čem tyto hlasy volají.

Považujeme-li Komunistickou stranu za zlo, je lépe ji mít na očích, než čekat, odkud nás překvapí. Voliči mají jasno v orientaci a ostatní strany se mohou vůči ní vymezit. Ovšem když vidíme v parlamentu tolik nesnášenlivosti, arogance a prospěchářství, vypadá to, že ostatní politické strany jdou spíše opačným směrem. Komunismus zdá se není jen politickým dresem. Proto zakáže-li se politická strana, její duch nalezne svůj výraz v jiné straně, jen bude méně čitelný. Nazvěme kopřivu orchideou a nebude míň pálit. Spíše naopak, neboť k ní zkusíme přivonět.

Čím méně v nás bude tolerance, tím více zesílí hlasy po různých zákazech a příkazech a toho co člověk může bude ubývat ve prospěch toho co musí a nesmí. Budeme-li šermovat zákazy, ztotožníme se s tím, co zavrhujeme.

Uvažování v kategoriích zákazů a příkazů, totiž nikdy nerozliší hranici, za níž se omezuje osobní svoboda. Proto taky současná schizofrenní situace poukazuje na právní bezradnost. Komunistický režim je podle zákona protiprávní, ale Komunistickou stranu volit můžeme. Řešit situaci dalšími zákazy? Další upřesňování znamená další omezování. Kam až nás povede? Soused za plotem si pochutnává na třešních. Co se tím snaží naznačit? Že by mu jen chutnalo ovoce? A co když je to ve skutečnosti politická manifestace? Nebylo by rozumné zakázat třešně? Půjdeme-li cestou zákazů, jak poznáme, kdy končí? A končí vůbec? Zakažme i souseda. Pochutnávat na třešních si může na Sibiři. Pak nebude, kdo by manifestoval nevhodný politický názor.

Nebylo by lepší nebát se a komunismus tolerovat? Teď může někdo namítnout, že takhle by se dal legalizovat i fašismus. Má pravdu. Mezi oběma ideologiemi není podstatný rozdíl. Ale čeho se pořád bojíme? Kdyby někdo založil Fašistickou stranu, znamená to, že do ní milióny lidí vstoupí plni nadšení, že je to konečně dovoleno? Od doby, kdy zrušili inkvizici, volá někdo po zákazu obcování z ďáblem?

Pro řadu sympatizantů by taková strana možná ztratila své kouzlo. A pro ty skalní bude stejně platit právo. Když budou demonstrovat své politické názory třeba vrháním dlažebních kostek na hlavy jinak smýšlejících, pak je tu zákon, aby se před ním zodpovídali z ublížení na zdraví. Ostatně vrhání dlažebních kostek není projevem politické ideologie, nýbrž opět oné netolerance. Nenajít svůj výraz ve fašismu, našla by jej v něčem jiném.

Jak se tedy může demokracie bránit? Právě opačným způsobem než se navrhuje - otevřeností. Ať si lidé přečtou Leninův spis Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu. Nejspíš zjistí, že je stejně zábavný jako imperialismus samotný. Mohou si ovšem přečíst i Souostroví Gulag. A proto tiskněme Mein Kampf, vysílejme Majora Zemana a jednejme s komunisty. Ovšem nesme za své činy odpovědnost. Zavřeme-li oči před tmou, nebude jen svítit slunce, ale my potmě zabloudíme.

Vždyť kdo chce, informace si stejně najde. Zakažme je a zvýšíme jeho zájem je hledat a taky se s nimi ztotožnit. Koneckonců jak si mohu udělat názor na něco, když mi někdo brání v poznání? Nevědomost nebyla nikdy předpokladem osvícení.

Jenže "my" si říkáme: Copak my, my víme, co si o tom všem myslet, ale co "ti ostatní" - mladiství, nevzdělaní atd. Ty je třeba uchránit od nevhodných informací a nevhodných politických názorů... Tohle je asi nejsvůdnější alibi pro všechny volající po zákazech. O tom, že jsou názory a informace nevhodné rozhodněme "my moudří", kteří víme, co je pro ostatní vhodné a nevhodné.

Je to projev pohrdání vůči ostatním, které nepovažujeme za sobě rovné, a proto chceme mít právo rozhodovat, koho smějí volit, co mohou číst a co sledovat v televizi. Oč "nám osvíceným" vlastně jde? Chceme být ušetřeni projevů jejich svobody, která nám není po chuti. Pojem "my" znamená ovšem menšinu, která chce vnutit svou vůli většině v zájmu - demokracie... A nedemokratičnost je maskovaná ohleduplností.

Každý by si mohl položit tyto otázky: Přál bych si, aby mi někdo zakázal informaci, protože podle něho na ni nejsem dost zralý? Přál bych si, aby mi někdo zakázal volit určitou stranu, protože bych podle něj mohl volit nevhodně?

Pokud v nás budou "nevhodné" vlastnosti, najdou si svůj výraz v "nevhodných" stranách a také v bojích proti "nevhodnému". Proto je boj proti nim marný.

Čím více budeme narážet hlavou do zdi, tím více nás její odpor bude bolet. Za naše boule může náš tlak. Čím více v nás bude nesnášenlivosti, tím více jí budeme muset čelit. Proto tolik nebojujme a nebudeme se muset tolik bránit.

Komunistická strana má za sebou totalitní minulost. Její chování i ideologie nejeví známky, že by si budoucnost představovala dramaticky jinak. To by musela popřít sebe sama a v důsledku toho se taky sama zrušit. Ale dokud bude existovat nedemokratická poptávka, bude existovat i nedemokratická nabídka. A tedy pod jakoukoliv hlavičkou. A taková poptávka existuje. Proč tedy volat po jejím zrušení? Vždyť i to volání je jiným projevem téže poptávky.

Co když je tu komunistická strana i proto, aby nám připomínala zlo, které spáchala. Zlo, které jsme spáchali. A proto ji také potřebujeme. Země bez minulosti je zemí bez budoucnosti. Národ bez paměti je národem bez vize.

Pokud bude ve společnosti jediný občan, který potřebuje Komunistickou stranu či fašistickou demonstraci, pak je potřebujeme i my ostatní. Hlasy volající po zákazech a zásazích mají obavu o demokracii, neboť je tak křehká. Jejich návrhy však tuto demokracii v zájmu jejího zachování ruší. Ostatně nebudeme-li pořád něco zakazovat, nebudeme muset ani zasahovat. Tak už se s tou demokracií jednou smiřme.