Tentokrát ale násilnostem v Prahy proti "neonacistům" unisono fandila všechna hlavní média v Česku. My vám to nandáme! Chtěli jste boj, tak ho máte! I krvelačné titulky médií v pondělí vykřičela do světa neskrývanou radost: "Vystřelil z pistole a koupal se v krvi" (web Lidových novin), "Neonacistické Waterloo" (papírové LN), "Neonacisté dostali za vyučenou" (Právo).

I policejní síly v tomto případě počínání protistrany, "levicových extremistů" ostentativně tolerovaly. Pochodující armáda zamaskovaných zakuklenců, provolávající bojová hesla proti fašismu, na první pohled se připravující na to, že si to s "nácky" vyřídí pěstmi, to nebylo žádné veřejné porušování pořádku?

Tentokrát to tedy vůbec nebylo stejné jako jindy, jen v opačném gardu.

Bylo to tak, že v očích státních orgánů a institucí (nejen tedy očima vyznavačů protikladné ideologické doktríny) se příslušnost občanů k jedné skupině, třeba té, která nosí bombry, stala důležitější, než její -- stále ještě současnou ústavou vyhlašovaná -- občanská práva.

Třeba právo presumpce neviny. Individuální neviny. Třeba právo na svobodu názoru a projevu a právo shromažďovací.

A za co že to vlastně ti "neonacisté" šli demonstrovat? Ano, chtěli demonstrovat proti válce v Iráku a proti české účasti v ní. Je to moc hezký cíl na "neonacisty"? Tak to určitě bude nějaká provokace!

Jistě, kus provokace v tom byl nepochybně také. Bylo to přeci na Výročí křišťálové noci. Ovšemže, netaktní, necitlivé datum vůči židovské komunitě. A hloupé a přímo strašlivě hloupé vzhledem k těm jistě mnoha procentům Čechů ( výzkumy veřejného mínění toto jaksi nezkoumají, ale možná by se čísla blížila těm, kteří jsou proti americkému radaru, což je 70%) , kteří jsou jistě také proti této válce, a přitom žádný negativní postoj k židovské komunitě jako takové nemají a nepatří k obdivovatelům řešení a la tvrdá ruka. A když se náhodou někdo z nich v budoucnu třeba odhodlá také demonstrovat proti válce v Iráku, bude tak snadné po něm hodit hnědou nálepkou...

Jenže hloupost a necitlivost nejsou - alespoň dosud nebyly -- právně trestné.

Kolikpak politiků, novinářů a všelijakých veřejných činovníků, ale vlastně nás všech, vždyť hloupost a necitlivost umí tak často přímo ďábelsky pronásledovat každého, by pak muselo být dnes a denně na ulicích mláceno do krve?

Provokování druhého také nemůže být považováno za trestný čin. Alespoň není-li spojeno s porušením práv, daných člověku ústavou. Kolikpak z odpůrců bývalého komunistického režimu tak rádo vycházelo do ulic na nějaká totalitní moci nepohodlná výročí? A přiznejme si to -- abychom ji provokovali.

Kdybychom se začali navzájem mlátit jen proto, že nás ti druzí svými názory, shromážděními nebo pochody provokují, změnila by se Česká republika na neomezené válečné pole.

A neodpustím si ani jednu -- samozřejmě že provokativní -- otázku na všechny přesvědčené bojovníky proti "neonacismu". Copak je to s tou definicí "neonacismu" skutečně tak jednoduché a křišťálově jasné? Pokud bychom si ho třeba definovali jako podporu či přímo aktivní účast na páchání násilí na druhých (lidech, národech, etnikách), kdo ví, kolik z nás by si toto označení zasluhovalo.

Jestliže by snad tedy v něčem měl být rozdíl mezi prý demokratickým dneškem a totalitním včerejškem, mělo by to být v tom, že se sice budeme moci svými demonstracemi, aktivitami, stranami, spolky, tvrzeními či novinami navzájem provokovat, ale státní moc nás za to nebude smět mlátit. A ani jinak porušovat naše občanská práva a ani proti nám médii organizovat štvanice. Nám, občanům, kteří vyznáváme hloupé i chytré ideologie, ideologie pravotočivé i levotočivé, liberální i ultrakonzervativní...

Anarchisté dnes možná oslavují. Státní moc se postavila na jejich stranu. "Náckové" byli zbiti. Radují se ale možná předčasně. Zítra, až zas oni budou demonstrovat proti nějakému zasedání třeba MMF či jiné příšeře "globalismu", policie zmasakruje nebo nechá zase nějakou jinou skupinou zmasakrovat je.

Mít spravedlivý stát, který měří všem stejnou měrou, je ovšem jen jedna, ta snazší porce problému. Obtížnější je, kdy i my sami sebe navzájem přestaneme kádrovat a škatulkovat. Podle ideologické barvy, někdy dokonce i podle oblečení (což platí zejména pro ty pravotočivé či levotočivé "extremisty"). A budeme se ptát na to, co ten druhý říká, a ne kdo to říká. Kdy i pro nás nebude to, co říká ten s jinou ideologií, provokace.

Ta doba je nejspíš ještě hodně vzdálená. Možná v nekonečnu. Stále máme tendenci vidět pravdu v abstraktních slůvcích, ideologiích, ikonách, značkách, náramenících. Tu pravdu, která v nich snad i kdysi byla.

Ovšem nezmění-li se to, může se stát, že "reálná demokracie" bude znamenat asi tolik, jako o demokracii co nejvíce žvanit a pokud možno to slovo skloňovat ve všech pádech. Navzdory tomu, že pod vlajkou "demokracie" budou třeba - někde daleko, kde se nás to zdánlivě netýká -- zabíjeni lidé.

Možná, že kdysi podobnou chorobou začali trpět i jiné ideály a myšlenky, nejen ta dnešní demokracie. Komunismus? Nebo i křesťanství? Nebo se to v té či oné míře stalo a může stát úplně všem našim, byť zpočátku sebehezčím a sebeupřímněji míněným ideálům?

Staří židé kdysi nesměli vyslovovat jméno svého Boha. Namísto něj psali jen trojici značek JHV. Prý proto, aby onoho jediného pravého Boha, jehož jméno by si neustále brali do úst, neuráželi. Ta zásada ale možná měla na úplném počátku ještě jiný, praktičtější význam, a je úplně jedno, jestli to bylo z toho důvodu, aby si jméno Boha JHV nemohla jakákoliv skupina lidí přivlastnit jako své vlastnictví, anebo proto, že už to udělala.....

Jestliže ideálem demokracie je, že stát je tolerantní k názorům lidí, může to v praxi znamenat jen jediné: totiž že tito lidé budou navzájem tolerantní vůči sobě navzájem, a to přesně v duchu známého Voltaierova výroku.

Základní buňky dnešní politické organizace, kterými jsou politické strany, ovšem naplnění tomuto účelu napomáhají pramálo. Vyrůstají v nich myšlenkové monokultury, kde se střetávají jen zastánci jednoho a téhož názoru, až se postupně vyselektují ti nejpravověrnější z z pravověrných. Ti, kteří jsou té své pravdě nejvěrnější. Té "pravdě", která, proměněna v mrtvou a neživou doktrínu, se stále víc a víc stává lží.

Možná proto většina politiků působí tak nesympaticky. Mluví spolu, ale nenaslouchají si. Nenaučili se to. Neměli kde. Občanům "dole" už nenaslouchají teprve, natož -- jak hlásá "demokratická" ústava -- aby nás, "lid", přímo poslouchali.

K dokonalejšímu fungování demokracie by tak možná napomohlo, aby se v každé politické straně museli shlukovat vyznavači právě protikladných ideologií,a pokud možno i co nejvíce "extremistů". Chcete, aby vám státní moc naslouchala a byla k vašim názorům tolerantní? Tak to nejprve dokažte sami navzájem!

Ve vedení té nejdokonalejší strany by pak -- bok po boku -- zasedli komunista vedle liberála, konzervativce, demokrata, anarchisty, českého nacionalisty i sionisty.....Nevím, jak by se taková parta shodla na nějakém akčním programu a jak by takový program asi vypadal, ale už dopředu vím, že ti lidé by měli moji důvěru.

Je to nápad moc šílený? Asi ano. Nicméně zase ne tak moc. Naši předkové kdysi vyslovili nápady mnohem šílenější. A to v době, kdy o "demokracii" v tom dnešním smyslu nebylo ani vidu ani sluchu.

Třeba když se v "knize knih", za níž křesťané považují Bibli, vyhlíží druhý příchod Krista a nastolení jeho tisícileté vlády, kdy na jedné louce lev s beránkem budou vedle sebe spočívat v klidu a míru.

Mnozí z nás se považují za pravověrné křesťany.

Když jsme schopni věřit v to, že jednou skončí nemilosrdný a "přirozený" zákon silnějšího a vzájemného požírání jedněch druhů jinými, proč nejsme schopni uvěřit v něco mnohem, mnohem méně ( z hlediska současnosti) fantastického?

Jenom proto, že onen biblický zázrak za nás udělá někdo jiný, Kristus, a to druhé bychom museli -- a mohli -- udělat my sami?