Kladení mělkých otázek a současně nepokládání aktuálních, přímo se nabízejících dotazů, spokojení se často s mělkými odpověďmi, nepozvání „necelebritorních“ debatérů, absence zhodnocení odpovědí hostů, spolu s absencí citace alternativních zdrojů, jsou závažná pochybení. To samo o sobě u politických televizních diskusních pořadů není nic nového, a to přesto, že v rolích moderátorů již dávno znavené zasloužilé „sporťáky“ vystřídali dynamicky se tvářící křepelky. Nové je však to, že ani v předvečer 17. listopadu nepřišlo jejich tvůrcům žinantní v těchto pořadech ignorovat občanskou (tj. „necelebritorní“) veřejnost a aktuální napjatý společenský kontext. Signifikantním pro zmiňované pořady je před 17. 11. pak logicky tzv. Velká věta pomenšího muže Cikrta (právě z 11. 11.):

...na ulici se nikdy nic nevyjasnilo

Prostě zřetelné poselství současné vlády demonstrantům, signatářům petic, prostě celé občanské společnosti. Věta, které by musel nutně zatleskat i Miroslav Štěpán.

Slovíčko manipulace je prostě na místě. Pro přiblížení materie o kvalitě televizní informace budiž připomenuty, na straně jedné prostřihy a slovo ze záznamu o pochodech neonacistů v Praze z TV Prima, a na straně druhé třeba osobní prožitek V. Dvořáka publikovaný v BL pod titulkem Policie opět nezklamala coby školní příklad zúplňujícího pohledu, který právě v ČT a TV Prima chyběl. Z obou pořadů lze vybrat řadu momentů, které instruktivně manipulativnost vyplývající z neúplnosti pohledu dokumentují.

Na Primě

Na Primě zkusil moderátor Šimůnek zprvu vyslýchat Jiřího Čunka ohledně milionů a sociálních dávek. Ten vcelku uvolněně odpovídal. Byť pokud by nešlo o nedávného vicepremiera, tak se to dalo brát i jako vcelku žertovný přístup, např.:

„...žil jsem také z diet.“ (!)

Čunek také občas začal odrážet otázky, protipoukazem na to, jak celý život bojoval za zneužívání sociálních dávek a „zpíval“ pro něj již příznačnou písničku, jak od mládí pořád pracoval a současně spořil. A také jak pomáhala velká rodina. Svatej na mostě jako ukázka křesťanského způsobu života a praktický návod, jak využít rodinné klany. Pak, když to bylo již možné, začal uvažovat o podnikání a dostal nato jisté prostředky do správy od příbuzných. Když po volbách se měl stát starostou, tyto aktivity ukončil a naopak začal přemýšlet o tom, jak by co nejlépe prospěl městu. Starosta valašského Palerma...O dávky, i když mohl, již nežádal.

Na Primě se objevila i (v tisku neavizovaná) dvojice Vondra a Ransdorf, kteří se vyjadřovali mj. ke srážkám anarchistů a pravicových extrémistů na Starém městě při výročí Křišťálové noci. Při diskuzi ze strany moderátora nastal naivní pokus nějak do neonacistických akcí a zodpovědnosti za ně připostrčit dnešní KSČM (Jaký je vlastně rozdíl mezi akcemi neonacistů a třeba pochody komunistů?). Tato nejednoduchá mediálně manipulativní úloha se zřejmě ukázala nad síly běžných moderátorů, to není triviální a pro řadu redaktorů relativně snadno zvládnutelné strefování se třeba do poslance KSČM Vondrušky. Právě proto Ransdorf reagoval jen velmi stručně. Citoval s gustem filosofa Bělohradského (toho z prokomunistického názoru opravdu, ale opravdu nelze obvinit), že pokusit se tak snadno spojit takové dvě věci (nacistický antisemitismus a středoevropský pokus o sociální emancipaci) může jen úplný blbec. Sousloví úplný blbec si Ransdorf upřeným pohledem do Šimůnkových očí vychutnal. Pokusem o byť školácké, dokumentování onoho „připostrčení“ se diskuse nezdržovala, třeba přizváním mladého neonacisty a člena KSM do prostřihu. Alespoň že tak.

Na české, tedy vaší televizi

Prezidentský kandidát Švejnar, na ČT v Otázkách Václava Moravce byl zpovídán „více na tělo“ jedině tam, kde již někde na takovou otázku odpovídal, a kde nehrozilo, že jí bude moderátor vyveden z míry. Takto byla řešena Moravcem např. účast v dozorčí radě ČSOB. Otázka střetu zájmů vyplývající z jeho amerického občanství a možnosti amerického v Brdech nebyla Moravcem nastolena. Právě tak nepadly otázky faktických dopadů obecných receptů vyplývajících z liberálně ekonomického Švejnarova poradenství, ona otázka vedlejších negativních účinků ekonomických transformací. Problematika, které se liberální ekonomové vyhýbají, ač jejich ekonomická léčba, stejně jako léčba medicínská, je experimentováním na „živých občanech“.

Moravec se nezhostil ani tak relativně lehkého úkolu, jako konfrontovat tezi profesora Švejnara o nevhodnosti referenda o radaru s tím, že:

• instalaci cizího vojenského zařízení neměla před volbami žádná parlamentní politická strana ve svém programu
• jeho argumenty o tom, že poslanci mají víc informací pro rozhodování v daném kontextu nekorektní, jednak vládní informace o neškodnosti jsou mírně řečeno neúplné a i publikované množství informací o něm, např. v BL, dává občanu-voliči dostatek informací k rozhodování ba i k posouzení, zda oficiální důvody jeho instalace jsou věrohodné
• poslanci nebudou primárně rozhodovat podle vůle lidu a na základě bedlivého studia nyní již stovek článků veřejných a i dalších pár informací tajných, které budou ostatně známy jen hrstce bůh ví jak vyvolených, ale podle již dlouhodobě deklarovaných postojů vedení svých politických stran

Srovnání současného prezidenta, ekonomizujícího (a čerstvě ba i novátorsky enviromentalizujícího) profesora s politizujícím ekonomem vyústilo v přednávrh televizního duelu prof. Klause s prof. Švejnarem. Divadlo pro lid, nikoliv odborná konference o makroekonomických strategiích... Výrok amerického ekonoma českého původu o tom, že drobný poplatek u lékaře nikterak nemůže narušit u nikoho z českých občanů jeho rodinný rozpočet, je snad krystalickým projevem náhledu v byznysu etablovaného amerického univerzitního akademika, s americkým univerzitním platem, který denní problémy, třeba na americkém Harlemu, zahlédne tak z vyšších pater mrakodrapu o přestávce zasedání nějaké mezinárodní korporace. Masivní zdražení řady základních životních potřeb, které nyní v chladných dnech rozehřívá návštěvníky supermarketů, Moravec prof. Švejnarovi, coby téma nepředložil. Obával se snad toho, že by toto české aktuální téma bylo pod rozlišovací schopnost kosmopolitně orientovaného člena několika dozorčích rad?

V čase, kdy Staré město odolávalo atakům neonacistů, Švejnarův výrok o tom, že současná KSČM se dosud nevymanila z tolerance násilí, je nutno brát leda jako neumělý pokus vnést do debaty nějakou halloweenskou dýňovou masku pro jednu z parlamentních stran. Možná, že o toleranci násilí uvnitř KSČM by mohli povyprávět např. expředseda Jiří Svoboda a místopředseda Jiří Dolejš. Moderátora Moravce to nenapadlo Švejnarovi připomenout. Švejnara nenapadlo, že tím významěn snížil své šance na zvolení, protože nejspíše o osudu volby prezidenta budou rozhodovat komunisté – stejně jako před lety. Jeho politizující úvahu, že by se komunistická strana měla stát druhou a tudíž zbytečnou sociální demokracií ve státě, kde již jedna sociální demokracie má výrazné preference, lze brát vážně jen coby jeho kostrbatý pražský apel na Čechoameričany, aby, v USA chybějící soc.-dem., tam založili . Protože Demokraté nejsou v žádném případě sociální demokraté, i když jsou v Socialistické internacionále. Demokraté doutníky kouří...

Prof. Švejnar projevil také svou dostatečnou pružnost na to, aby se stal tzv. „prezidentem všech občanů“. Řekl, že (postupně) měly velmi populární (v jeho pojetí kvalitní?) programy Luxova KDU-ČSL, ODA, ODS a nedávno i ČSSD. Moravec, jindy tak hbitý při skákání do řeči i myšlenek, nežádal upřesnění, zda to byla ČSSD Zemanova, Špidlova, Grossova či Paroubkova.

Moderátor Moravec potěšil ekonoma Švejnara otázkou, na co se ho neptali v poslaneckých klubech a dozvěděli jsme se, že na jeho názor na smlouvu s Vatikánem. Vpravdě téma, při němž odpor proti radaru či všeobecné zdražování nebo transformace nemocnic jako témata musí nutně blednout.

Démonizace protivníků jako první krok k fašismu

Jistým pikantnějším bonbónkem mělo být vystoupení (ex)poradce expremiéra Zemana Miroslava Šloufa. Měl vysvětlit vynoření 9 let starého odposlechu jeho rozhovoru s zavražděným podnikatelem Mrázkem, jeho údajné angažmá v „naverbování“ poslanců Melčáka a Pohanky, jeho údajné lovení hlasů pro Václava Klause v prezidentské volbě. Miroslav Šlouf řekl, že s Mrázkem se stýkal on jako celá plejáda podnikatelů a politiků, vyloučil lovení hlasů pro Klause a svůj podíl ne přeběhnutí Melčáka a Pohanky. Prostřih připomněl mj. kauzu biolog, gripeny apod. Prostě - Šlouf byl u všeho. I když byl třeba u protinožců, jako při přeběhnutí Melčáka a Pohanky. Jak praví už jeho životopisná kazeta Šlouf démon je... Šlouf se výborně bavil nejistotou opoceného moderátora, Moravec jeho stručné odpovědi nekomentoval vůbec, nemluvě o tom, že by je s někým konfrontoval. Šlouf řekl národu v přímém přenosu to, co chtěl říci. Ani o slovíčko více. Ale o několik vět méně, neboť nevysvětlil svou narážku na Paroukovu milenku, kterou pronesl nedávno. Všichni čekali, že dodá pikantní podrobnosti. Nejspíše ještě nenastal ten správný čas. Jediné, co se trošku podrobněji vysvětlilo, byla Šloufova přezdívka Vodník (lovec dušiček). Zvířátka na konec... Ponechat Šloufovi aureolu nepřekonatelného velmistra zákulisních praktik zřejmě obecně vyhovuje. Za dnešní vládu prostě může Šlouf, on to sice popřel, ale kdo by mu věřil, že?! Šlouf byl u všeho. Šlouf za všechno může.

Poměrně rozsáhlý blok bývalého ministra vnitra Bublana o „manažerském zázemí a zčásti o i politické koncepci bezpečnostní situace v Praze při sobotní akci pravicových radikálů v Židovském městě měl jaksi ubezpečit občany, že moudré vedení ministerstva vnitra (Langer), akceschopné vedení pražské policie (Želásko) má situaci v hlavním městě pod kontrolou a opozice ho vnímá objektivně a s pochopením (Bublan). Jak tuto situaci vidí konkrétní občan ze Starého města, kdo vlastně reprezentuje pravicové radikály na jejich akci nebo kdo je představitelem anarchistů, jsou zřejmě pro TV nepodstatné detaily, s výjimkou vteřinového šotu, kdy někdo do někoho buší. Žid do nácka nebo nácek do žida? Jaký je vlastně vzájemný vztah židovské komunity, pravicových radikálů či anarchistů nikdo k dotvoření názoru nepřikládá. Čili zpráva s přímým vystoupením „Činitelů“, informací přímo nabitá jak za předlistopadových časů. Tehdy někde něco nějaké skupinky živlů páchaly a bylo vůči nim rozhodně zakročeno a to zákonným způsobem. Basta. A zkuste protestovat.

Krev za krev

Aktuálnímu rušení Ústavu hematologie a krevní transfuse coby samostatné instituce, byl věnován duel mluvčího ministerstva zdravotnictví Cikrta a profesora Klenera. Ministr-lékař Julínek se nenamáhal přijít (či byl cíleně nepozván?) oponovat světově známému řediteli ústavu prof. lékaři Klenerovi a nechal se zastoupit svým tiskovým mluvčím. Jakoby mu nesahal ani po kotníky. Od čeho má mluvčího? Ten vehementně se pustil do již postaršího lékaře, že děsí vážně nemocné pacienty, neplní pokyny a nepracuje vědecky, nepravdivě přenáší slova rektora University Karlovy atd.. Nevím jaké má představy novopečený vysokoškolský učitel Moravec o vědecké práci, ale diskusi, která plnila roli veřejné důtky udělené ministrem Julínkem profesoru Klinerovi, nechal volný průběh. Nijak ho nenapadlo, že základem vědecké práce kritická analýza předpokládaných řešení, že vědeckou práci nelze řídit zupáckými pokyny z vojenského přijímače. Moravec přeci rozdíl mezi vědou a ideologií nezná... Tiskovému mluvčímu Cikrtovi nedošlo, že organizátoři petice proti zrušení ÚHKT jako samostatné instituce jsou svobodní občané a nikoliv nějaké mužstvo pod Julínkovým velením.

Dialog hluchého se slepým

Je skoro obdivuhodné, že moderátory pro odstranění popisovaných hluchých míst politických debat až úporně nic podnětného nenapadá. Že kritické stručné zhodnocení toho, co vlastně účastník debaty řekl a krátké připomenutí dalších zdrojů naprosto chybí. Nelze se pak divit, když téměř velební muži (jak z Troškových filmů), tj. liberálové a reformisté na straně jedné a padouši všech padouchů na straně druhé (jak z Brdečkova filmu), tj. opozičníci a komunisté vedou své promluvy víceméně bez ohledu na účel konkrétního diskusního pořadu, kterým je, objasnit veřejnosti právě aktuální otázky. Právě do tohoto prostoru isolovaného od reality jsou zahnáni moderátorem.

Navíc o tom, zda diskusní politické pořady víceméně souzní se zásadními problémy veřejného mínění a reflektují je, se jejich moderátoři nevyjadřují a nikdo je k tomu nenutí, a to jak nadřízení tak i veřejnost. Ty firmy, které dělají televizím audit takových pořadů, se hodnocení konkrétních pořadů ve svých zprávách cíleně vyhýbají.

Jedním z jednoduchých pravidel je vzít tzv. třetího do hry, aby duely netrpěly samoúčelností, aby se v divácích nevyvolával dojem, že diskusní pořady jsou jakýmsi záznamem řešení osobních sporů mezi dvěma protivníky. Proto by bylo žádoucí v takových případech do diskuze někoho dalšího pozvat, např. v konkrétním případě:

• U Čunka zástupce jím vysídlených Rómů či romské organizace, aby jen třeba diváci si mohli konfrontovat, jak s 3000 Kč se živí vícečlenná rodina. Dále se přímo nabízelo přizvat někoho, kdo znal Čunka ze vsetínské radnice, aby také přiblížil také „nadstandardní“ znalosti a zkušenosti s výpočetní technikou, které se logicky předpokládají u muže, jemuž se svěřují miliony na „rozjezd“ podnikání v tomto oboru.
• U Želáska pak účastníka neonacistického pochodu, či konkrétně advokátku oněch Mladých národních demokratů, kteří se seznámí se svými představami, je totiž nemálo občanů, kteří si myslí, zda se neo-náckům nějak neubližuje a nedává se jim příliš tvrdá nálepka a prakticky žádného od nich neviděli na živo. Z druhé strany pak zástupce anarchistů, proč si oni myslí, že zabránit akcím neo-nácků lze jen pouličními srážkami. A konečně by taková konfrontace nastavila potřebné zrcadlo akcím policie, viz třeba nedávno CzechTek.
• U Švejnara zase někoho, kdo zažil a „prožil si“ dopady v podniku, jehož ministrovi či manažerovi dělal v dané době slovutný ekonom poradce. Nebo některého nezaměstnaného, kterému zřetelně a citelně pomohly rady ze skript jeho manželky, která je zpracovala pro naše úřady práce (v angličtině ?). Zároveň chápu, že sehnat občana z rozvojové země, která byla zasažena poradenstvím mezinárodní instituce s páně Švejnarovou participací v její dozorčí radě, nemusí být v daném čase tak snadno realizovatelné
• U Šloufa pak někoho, kdo by na svém osobním příkladě věrohodně dokumentoval, jak řešení jeho zásadní a ne zrovna jednoduché věci se podařilo jen díky Šlofovým zásahům. Zatím ti, včetně ministrů, kteří promluvili na živo, tvrdili, že v konverzaci se Šloufem šlo o věci běžné a samotná konverzace byla triviální.
• U Cikrta pak někoho, kdo byl pacientem Klenerova ústavu ÚHKT a má jistý vhled do politiky. Osočit vedoucího lékaře, že děsí pacienty a svá odborná stanoviska sdělí i částečně veřejně, je děsivé. Zvláště vzkazuje-li to odvolávající ministr přes media a není-li schopen přijít sám to profesoru Klenerovi říci přímo v TV do očí.

Vinetouova taktika

Zatím to spíše vypadá, že existuje nějaký virtuální soupis momentálně „zvatelných“ celebrit, které buď:

• nic neřeknou, s tím, že to nejdříve řeknou jinde, teprve na nějakém následném sezení. Je skutečně otázkou, proč jsou zvány. Vyplnit vysílací čas televize místo toho reklamou, by jí umožnilo získat více prostředků a divákovi chvilku oddechu, kdy si může třeba krátce odskočit
• nic neřeknou, protože nic ke konkrétní věci nevědí a ti se dělí na 2 skupiny:
  • Nevědí, přestože by měli vědět
  • Nevědí, protože by neměli vědět, či proto, že těžiště jejich profese je jinde

V případě, že snad oba body neplatily, tak se jich moderátor nezeptá, a když se zeptá, tak jim neumožní dát odpověď.

Na Primě a i na ČT se také občas objeví debatér, který není avizován v TV programu tištěných deníků. Těžko říci, zda je to PR záměr televizí, či jen amatérismus upoutávky.

Trivializace

Nezazní-li krátce před 17. listopadem zmínka o společenském kontextu v cca 2,5 hodinách televizního času, lze to těžko omluvit momentálním náhledem na situaci od dramaturga či moderátora pořadu. Zvláště je-li onen kontext tak silný jako je nyní po volbách z roku 2006:

• Vládne vláda, která neobráží výsledek voleb, ale díky 2 přeběhlíkům
• Vláda s takto pochybným mandátem se pouští ve vnitropolitické oblasti do reforem, které nejenže vládnoucí strana takto nedeklarovala v předvolebních programech, ale které by mohla legitimně dělat pouze po domluvě parlamentních stran
• Vláda s takto pochybným mandátem ve věci dopadů na životní úroveň mlží, nejdříve tvrdila, že na reformách vydělají prakticky všichni, nyní slovy Topolánka říká, že na tom vydělají děti ale spíše vnuci
• Vláda s takto pochybným mandátem při současném masivním zdražování základních životních potřeb a dalších zdraženích nezbytných služeb od Nového roku nemá odvahu veřejně předstoupit před občany a otevřeně přiznat skutečnou míru snížení jejich životní úrovně
• Vláda s takto pochybným mandátem v zahraničně-politické oblasti usiluje o výstavbu amerického radaru a o pronájem americké vojenské základny na českém území zadarmo, což žádná parlamentní strana neměla ve svém programu a to bez referenda

Televizní politické debaty, ba navíc komentované zpravodajství nejen tento kontext nerozpracovávají a před diváky neprezentují, ale v podstatě vládě umetají cestičku kladením „dětinských“ dotazů (v krizích blízkých TV se spíše mluví o „drtinských“ dotazech) typu:

Kdy konečně přijdou skutečně tolik potřebné a skutečně hluboké reformní kroky?

Zamlčování

Některé připravované akce, jako konkrétně to, že na 17. listopadu připravují studenti spolu s odboráři širší protest a to jak proti vnitřní politice (reformám, zdražování) tak i proti politice zahraniční (protest proti instalaci amerického radaru) jsou doslova zamlčovány a to přesto, že se jedná, ne o souboj jedné skupiny proti druhé (tak jako tomu bylo v případě tzv. televizní krize z r. 2000), ale prvé organizované vystoupení více složek veřejnosti od r. 2007 s komplexnější kritikou současných poměrů.

Celkově si tak z takovýchto televizních debat si divák může odnášet klamný dojem, že navrhované a realizované kroky či probíhající události nejsou spjaty s oním společenským kontextem, ale jsou jakýmsi „osobním“, možná i odborným sporem, jen dvou osob, popř. několika málo jednotlivců jako např.:

• Otázka pojetí prezidentského stolce a směřování ČR je osobní otázkou akademického střetu prof. Klause a prof. Švejnara
• Otázka pojetí zdravotnické reformy je v konkrétních případem prakticky osobním střetem dvou konkrétních osob, tedy v případě ÚHKT střetem MUDr. Julínka a prof. Klenera. Julínek má vždy pravdu a pokud ji nemá on, má ji Cikrt.
• Otázka pojetí nezákonných aktivit většího rozsahu je pouze výsledkem nekalých zákulisních praktik několika málo pochybných, ale vlivných „šedých eminencí“, z nichž je prakticky do širšího povědomí „vpasírováváno“ jedině jméno „Vodníka“ (lovce dušiček) Šloufa.
• Otázka pojetí široce společností odsuzovaných akcí pravicových extrémistů jako cosi, co nějak souvisí s dnešní nereformovanou KSČM
• Otázka pojetí interpretace současných událostí, coby výlučné prezentování názorů několika málo mediálních predátorů

Vrtění pejskem i kočičkou

Pojem (mediální) manipulace z úvodu statě může na někoho působit téměř jako démonizování televize. Proto má svůj význam se pro úplnost stručně zmínit o manipulaci samotné. Sama velikost vlivu na veřejné mínění u televize jako nejmasovějšího media je známá a poměrně široce diskutovaná (viz např. pojem Teledemokracie), ale prvky manipulativnosti už diskuzím podrobovány nejsou, jako by se mlčky předpokládalo, že se jedná o něco, co skončilo s pádem minulého režimu. Sám pojem manipulace znamená podle Slovníku cizích slov :

... odborné, složité nebo nekalé zacházení s něčím, zpracovávání vědomí lidí. Termín manipulace pochází z latinského slova manus = ruka (tzn. s něčím zacházet, s něčím cíleně pohybovat nebo něco cíleně za určitým účelem řídit).

Všechny tři obecné významy dokreslují obraz manipulace v duchovním smyslu a často ji není snadné odhalit. Jde o nekalé, křivé a pokrytecké jednání, zpracování vědomí druhých lidí tak, aby se stali nástroji k vykonání vůle někoho jiného. Manipulovaný se příliš nebrání a dokonce sám žije v sebeklamu, že zůstává emancipovaný (rovnoprávný), suverénní (bez omezení), vládnoucí (s autoritou).

K tématu mediální manipulace se v BL mj. vyjadřoval Bohuslav Binka . Jeho rozsáhlé statě dávají tušit, že problematika mediální manipulace není jednoduchá. K jejím znakům patří podle Binky a s jeho mírným doplněním:

• Nedostatečná plasticita a „barevnost“ obrazu popisu reality, i když věci nejsou podány vyloženě ryze černobíle, tak to neznamená absenci manipulativnosti
• Ignorování (i částečné) kontextu, nepřizvání dalších účastníků, kteří by mohli autenticky „dokreslit“ výpovědi a postoje hlavních diskutujících a nastavit jim zrcadlo
• Ignorování či zamlčování kritiky daného pořadu, nezřídka spojené s tím, že zdroj kritiky není vůbec jako takový zmiňován, a to ani v jiných souvislostech

Přepni to, Máňo

Několik dnů před Velkým listopadem, v době, kdy na většinu občanů začíná druhý největší útok na naše peněženky od roku 1989, kdy v rozporu s polistopadovými sliby mají být opět v Česku cizí vojenské síly a cizí strategická vojenská zařízení se jak veřejnoprávní ČT i soukromá Prima „zpravodajsky“ předvedly:

Neexistuje občanská společnost, jsou jen elity prezentované celebritami a masa přepínačů televizních kanálů.